Věk hrdinů – Dlouhá noc

⋅ Napsal(a)

Uzavřením Smlouvy se zrodil Věk hrdinů, na jehož počátku Západozemí postihla Dlouhá noc. Z dálného severu se šíří nelítostný chlad a zemi zaplavují potomci démonů. Vzdor lidí v čele s Azor Ahaiem a jeho Světlonošem ústí ve Válku o Úsvit. Rod Starků je ustanoven, král Severu je korunován a staví Zimohrad a Zeď, velkolepé opevnění na obranu před Jinými.

Dlouhá noc

před 8 000 lety

Smlouva po staletí udržovala smír mezi dětmi lesa a Prvními lidmi a přežila dokonce i Dlouhou noc. V oněch časech strašlivé zimy se zdálo, že to jsou pro obyvatele poslední dny; potomci démonů, nazývaní Jiní, přišli z dálného severu a ve Válce o Úsvit skoro vyvraždili lid v Západozemí.

Poslední hrdina

Ve dnech předtím, než přišli Andalové, a dlouho předtím, než ženy uprchly přes Úzké moře z měst Rhoyne, a sto království těch časů bylo královstvími Prvních lidí, kteří tyto země převzali od dětí lesa. Avšak tu a tam v hlubinách lesů děti stále žily ve svých dřevěných městech a dutých kopcích a obličeje na stromech nad nimi držely stráž. A když tehdy smrt a chlad plnily zemi, poslední hrdina se rozhodl nalézt tyto děti, v naději, že jejich prastará kouzla by mohla vyhrát zpět to, co armády lidí ztratily. Vydal se do mrtvých zemí s mečem, koněm, psem a tuctem společníků. Celá léta hledal, dokud se nakonec nevzdal naděje, že nalezne děti lesa v jejich tajných městech. Jeden po druhém jeho přátelé umírali, i jeho kůň a nakonec i jeho pes, a jeho meč zmrzl tak, že se čepel zlomila, když jej chtěl použít. Jiní vycítili horkou krev a tiše se mu vydali po stopách, byli mu v patách se smečkou bílých pavouků velkých jako psi …

Poslední hrdina

 

V dnešním Západozemí se o té době vypráví mnoho příběhů plných Jiných, obrů a dalších stvoření. Obři v nich dorůstají do výšky dvanácti i třinácti stop. Jsou to divoká stvoření, samé chlupy a zuby, a jejich ženy mají vousy jako jejich manželé, takže je těžké rozeznat je od sebe. Ženy si vydržují za milence lidské muže a odtud pak pocházejí míšenci. Mnohem těžší je to se ženou, kterou chytí. Jejich muži jsou tak velcí, že dívku roztrhnou vpůli, než ji stačí obtěžkat dítětem.

Stará chůva na Zimohradě strašila děti příběhem o muži, který byl onoho času uvězněn zlými obry na hradě. Podařilo se mu uniknout, ale venku ho polapili Jiní a vypili jeho horkou rudou krev.

Jiní

Jiní

Vyprávění staré chůvy

Jiní Před tisíci a tisíci lety nastala zima, která byla studená a krutá a nekonečná nad všechny vzpomínky člověka. Snesla se tma, která trvala celé generace, a králové se chvěli a umírali ve svých hradech, stejně jako pasáci vepřů ve svých chatrčích. Ženy svoje děti raději rdousily, než by je měly vidět hladovět, a pak plakaly a cítily, jak jim slzy zamrzají na tvářích.

V té temnotě tehdy poprvé přišli Jiní. Byly to studené věci, mrtvé věci, které nenáviděly železo a oheň a dotek slunce a každého tvora s teplou krví v žilách. Převalili se přes tvrze, města a království, po tuctech vraždili hrdiny a armády, jeli na svých bledých koních a neponechávali za sebou nic než mrtvé. Všechny meče mužů dohromady nestačily zastavit jejich postup, a dokonce ani panny a nemluvňata u nich nenašly slitování. Honili panny po lesích a svoje mrtvé služebníky krmili masem lidských dětí.

 

Jiní z pohledu průzkumníků Noční hlídky

Byl vysoký, vyzáblý a tvrdý jako staré kosti a maso měl bledé jako mléko. Když se pohyboval, zdálo se, že jeho brnění mění barvu; tu bylo bledé jako čerstvě padlý sníh, tam černé jako stín, všude tečkované tmavou šedivou zelení stromů uspořádanou do vzorců, které se na něm při každém kroku, co udělal, pohybovaly jako měsíční svit na hladině tekoucí řeky.

Jiný zatím na svých tichých chodidlech neslyšně klouzal kupředu. V ruce třímal meč nepodobný žádnému z těch, které Will dosud viděl. Jeho čepel nebyla ukutá z žádného člověku známého kovu. Byl živý měsíčním svitem, průhledný, střepina krystalu tak tenká, až se zdálo, že téměř mizí, když meč viděl ze strany. Ta věc světélkovala přízračným, světle modrým svitem, který probleskoval podél jeho hran, a přesto Will jaksi věděl, že je ostřejší než ta nejostřejší břitva.

Jiní, taktéž nazývaní bílí chodci, jsou vysocí, pohublí humanoidní tvorové s křídově bílou kůží a jejich oči jsou modré, hlubší a modřejší než jakékoli lidské oči, modré modři, která hoří jako led. Když mluví svým vlastním jazykem, jejich hlas připomíná praskání ledu. Mohou být spatřeni pouze v noci, denní světlo je pro ně smrtící. Stejně tak oheň a obsidián neboli dračí sklo (v jazyce staré Valyrie se mu říká zmrzlý oheň). Zbraně z obsidiánu dokážou proniknout zbrojí Jiných a navždy je sprovodí ze světa. Prastaré texty také říkají, že podobně smrtelné jsou pro Jiné zbraně z dračí oceli, což je pravděpodobně označení pro valyrijskou ocel.

Melisandra označuje Jiné za služebníky boha temnot, chladu a smrti Velkého Jiného, který vede věčný boj s R’hllorem, bohem světla, plamene a stínu.

Přízraky

PřízrakTvorové zabití Jinými oživnou jako nemrtvé přízraky. Jejich těla jsou mrazivě chladná a oči zářivě modré. Přízraky napadají jakéhokoli živého tvora poblíž s překvapivou silou. Pamatují si jen útržky ze svého předchozího života a nejsou příliš inteligentní.  Necítí žádnou bolest a bojují bez ohledu na svá zranění. I když jsou rozsekány, jejich končetiny mají stejně tendenci se pohybovat a útočit. Oheň je však velmi rychle stráví. Jiní mají nad přízraky moc a dokážou je svými rozkazy shromáždit, aby následně zaútočili ve skupině. Zatím není známo, zda mohou přízraky překročit Zeď, avšak mrtvoly přenesené přes Zeď obživnou.

Válka o Úsvit

Velký zvrat ve válce nastal ve chvíli, kdy bylo odhaleno, že zbraně z obsidiánu dokážou Jiné zabít. Velký hrdina východňany nazýván Azor Ahai se svým obrovským plamenným mečem Světlonošem vedl alianci lidí a dětí lesa do války proti Jiným. Jiní byli nakonec poraženi ve Válce o Úsvit a byli zahnáni zpět do Zemí věčné zimy.

V pozdějších dobách bylo vyřčeno proroctví o návratu Jiných, kterým se postaví znovuzrozený Azor Ahai, princ, který byl přislíben.

Azor Ahai a kování Světlonoše

Vyprávění o Azor Ahaiovi z úst Melisandry a Salladhora Saana.

Ve starých knihách Ašaje stojí psáno, že po dlouhém létu přijde den, kdy hvězdy budou krvácet a na svět ztěžka dolehne chladný dech temnoty. V tuto obávanou hodinu Válečník vytáhne z plamene hořící meč. Ten meč bude Světlonošem, Rudým mečem hrdinů a tím, kdo ho bude třímat v ruce, bude Azor Ahai, a temnota před ním uprchne.

Bylo to v čase, kdy na svět ztěžka doléhala temnota. Aby se jí mohl postavit, hrdina potřeboval hrdinsky meč, takový, jaký ještě nikdy nikdo neviděl. A tak po třicet dní a třicet nocí Azor Ahai beze spánku pracoval v chrámu, kul čepel v posvěceném ohni. Nažhavit, bušit a přeložit, nažhavit, bušit a přeložit, och ano, dokud meč nebyl hotov. Jenomže když ho ponořil do vody, aby se ocel zakalila, praskl mu.

Protože to byl hrdina, neslušelo se, aby pokrčil rameny, a tak začal meč kout znovu. Podruhé mu to trvalo padesát dní a padesát nocí a nový meč vypadal ještě nádherněji než ten první. Azor Ahai chytil lva, aby ocel zakalil tím, že ho zvířeti prožene srdcem, ale ocel znovu pukla a roztříštila se.

Velké bylo jeho bědování a velký byl jeho zármutek, protože věděl, co musí udělat. Sto dní a sto noci pracoval na třetí čepeli, a když bíle žhnula v posvěcených plamenech, zavolal svoji ženu. „Nisso Nisso,“ řekl ji, „obnaž hruď a pomni, že tě miluju nejvíc ze všech na tomto světě.“ Udělala to a Azor Azai vrazil kouřící čepel do jejího živoucího srdce. Praví se, že její výkřik bolesti a následně extáze zanechal prasklinu na tváři měsíce, ale její krev a její duše a její sila a její odvaha přešly do oceli.

Zakalení Světlonoše

Vybudování Zdi a ustanovení Hlídky

ZeďPo Válce o Úsvit byla postavena Zeď, ohromné opevnění na severu na ochranu lidí před hrozbou z dálného severu (Mance Nájezdník, Král za Zdí, byl dokonce přesvědčen, že Zeď je magickou ochranou, kterou nemohou Jiní překročit). Za stavbou stojí legendární Brandon Stavitel, údajně se stavbou pomáhali i obři. Zeď byla tehdy mnohem menší, do své současné velikosti rostla po celá staletí díky Noční hlídce. V současné době však už není skomírající Noční hlídka schopna dostát zvykům a zvedat ji nadále. Zeď je nyní 300 mil dlouhá a více jak 700 stop vysoká. Rozprostírá se od horských štítů Mrazoklů na západě a lemuje severní hranici Sedmi království až po Tulení záliv na východě.

Na obranu Zdi byla vytvořena Noční hlídka, jednotka bratrů v přísaze. Také se říká, že tehdy Brandon Stavitel daroval Noční hlídce „Brandonův dar“, 25 líg široký pás země, ale mistři tvrdí, že to byl jiný Brandon. Je zaznamenáno, že děti lesa dávaly každý rok Věku hrdinů Noční hlídce stovku dýk z dračího skla.

Přísaha Noční hlídky

Noc se přikrádá a moje stráž začíná. Neskončí až do mé smrti. Nepojmu za manželku žádnou ženu, nebudu vlastnit žádnou půdu, nezplodím žádné děti. Nebudu nosit korunu a nezískám slávu. Budu žít a zemřu na svém stanovišti. Jsem meč v temnotě. Jsem strážce na zdech. Jsem oheň, který hoří ve tmě, světlo, které přináší úsvit, roh, který probouzí spící, štít, který chrání říše lidí. Svěřuji svůj život a čest Noční hlídce, pro tuto noc a pro všechny noci, které přijdou.

Král severu

Brandon Stavitel je považován za zakladatele rodu Starků a budovatele Zimohradu. Po Dlouhé noci se stal prvním Králem severu a započal tak vládnoucí linii na tisíce let. Vládl ze svého sídla Zimohradu. Avšak vláda Starků nebyla nesporná, Boltonové z Hrůzova před Starky ohnuly svá kolena asi až před jedním tisícem let.