Celou cestu přes Úzké moře propil.
Loď byla malá, jeho kajuta ještě menší, ale kapitán mu nedovolil vyjít na palubu. Z věčného houpání podlahy pod nohama se mu zvedal žaludek a chuť mizerného jídla byla ještě mizernější, když mu stoupalo zpátky do krku. K čemu ale potřeboval nasolené hovězí, tvrdý sýr a chléb prolezlý larvami, když se mohl živit vínem? Bylo červené a kyselé, velmi silné. Někdy vyzvracel i víno, ale vždycky dostal další.
„Svět je plný vína,“ mumlal si pro sebe v tichu své kajuty. Jeho otec nikdy neměl pro pijany dobrého slova, jenže co na tom záleželo? Jeho otec byl mrtvý. To on ho zabil. Šípem z kuše do břicha, můj pane, jen pro tebe. Kéž bych tak to tak uměl s kuší lépe, napálil bych ti to rovnou do ptáka, kterým jsi mě udělal, ty proklatý hajzle.
V podpalubí nebyla ani noc ani den. Tyrion si značil plynoucí čas podle příchodů a odchodů lodního poslíčka, jenž mu přinášel jídla, která nejedl. Chlapec pokaždé přinesl i vědro a kartáč, aby se mohl umýt. „Tohle je dornské víno?“ zeptal se ho Tyrion jednou, zatímco vytahoval zátku z měchu. „Připomíná mi jistého hada, kterého jsem znal. Směšný chlapík, dokud na něj nespadla hora.“
Chlapec nikdy neodpověděl. Byl to ošklivý kluk, třebaže rozhodně pohlednější než jistý trpaslík s půlkou nosu a jizvou táhnoucí se od oka k bradě. „Copak, urazil jsem tě něčím?“ zeptal se Tyrion, zatímco jej chlapec omýval. „Zakázali ti se mnou mluvit? Anebo nějaký trpajzlík ošukal tvoji mámu?“ Ani na tohle nedostal odpověď. „Kam plujeme? Pověz mi to.“ Jaime se zmínil o Svobodných městech, jenže neřekl žádné konkrétní jméno. „Máme namířeno do Braavosu? Do Tyroše? Do Myru?“ Tyrion by se raději byl vydal do Dorne. Myrcella je starší než Tommen, podle dornských zákonů náleží Železný trůn jí. Pomohu jí domoci se svého práva, jak navrhl princ Oberyn.
Jenže Oberyn byl mrtvý, v oceli oděná pěst sera Gregora Clegana mu roztříštila hlavu na kaši. A bude Doran Martell bez pobízení Rudé zmije vůbec ochoten uvažovat o tak riskantním plánu? Mohl by mne místo toho vsadit do želez a poslat zpátky mojí drahé sestře. Zeď by možná byla bezpečnější. Starý medvěd řekl, že Noční hlídka muže jako Tyrion potřebuje. Jenže Mormont je třeba taky mrtvý. Teď už je možná velitelem Slynt. Bylo nepravděpodobné, že by řezníkův syn zapomněl, kdo ho na Zeď poslal. Chci opravdu strávit zbytek života tím, že budu jíst sušené maso a ovesnou kaši s vrahy a zloději? Ne že by měl zbytek jeho života trvat příliš dlouho. Janos Slynt by se o to určitě postaral.
Chlapec namočil kartáč a poslušně ho čistil. „Byl jsi někdy v nějakém domě rozkoše v Lysu?“ vyptával se trpaslík. „Možná že je to tam, kam chodí všechny děvky?“ Tyrion si nebyl schopen vybavit valyrijské slovo pro nevěstku, a v každém případě bylo příliš pozdě. Chlapec hodil svůj kartáč zpátky do vědra a odešel.
Víno mi zatemňuje smysly. Vznešené valyrijštině se učil již na kolenou svého mistra, ačkoliv jak mluvili v devíti Svobodných městech… nu, nebyl to ani dialekt jako spíš devět dialektů na cestě stát se samostatnými jazyky. Tyrion znal něco z braavoštiny a povrchně také myrštinu. V Tyroši by byl ještě tak schopen proklít bohy, vynadat člověku do podvodníka a objednat si pivo, a to všechno díky jistému žoldnéři, kterého znal kdysi ve Skále. Aspoň v Dorne hovoří společným jazykem. Stejně jako dornské pokrmy a dornské právo byla dornština prošpikovaná příchutěmi Rhoyne, ale dalo se jí rozumět. Dorne. Ano, pro mne by bylo nejlepší Dorne. Vylezl si na pryčnu, svíraje tu myšlenku stejně křečovitě jako dítě panenku.
Tyrion Lannister nikdy neusínal snadno. Na palubě lodi k němu přicházel spánek zřídkakdy, třebaže se mu čas od času podařilo vypít dostatečné množství vína, aby na chvíli pozbyl vědomí. Aspoň se mu nezdály žádné sny. Na jeden malý život se mu jich už zdálo až dost. A o takových pošetilostech: lásce, spravedlnosti, přátelství. Stejně jako o tom, jaké by to bylo být velký. Tyrion už moc dobře věděl, že to všechno je mimo jeho dosah. Nevěděl ale, kam chodí děvky.
„Tam, kam chodí všechny děvky,“ řekl jeho otec. Jeho poslední slova a jaká že to byla slova. Kuš zadrnčela, lord Tywin se znovu posadil na zadek a Tyrion Lannister se ocitl klopýtající tmou s Varysem po boku. Musel sešplhat dolů šachtou, všech dvě stě třicet příček, až tam, kde žhnuly oranžové uhlíky v tlamě železného draka. Na nic z toho si nevzpomínal. Jenom na zvuk, který vydala kuš a na zápach, když povolily vnitřnosti jeho otce. Dokonce i ve smrti si nalezl způsob, jak se na mne vykálet.
Varys jej vedl tunely, ale nepromluvili spolu ani slovo, dokud se nevynořili vedle Černé vody, tam, kde Tyrion získal svoje slavné vítězství a přišel o nos. Tehdy se trpaslík otočil k eunuchovi a řekl: „Zabil jsem svého otce.“ Pronesl to stejným tónem, jako by mohl člověk říci: „Ukopl jsem si palec.“
Mistr našeptávačů byl oblečen jako žebravý bratr, v moly prožrané kutně z hrubě tkaného plátna, s kápí, která zakrývala jeho vypasené hladké tváře a kulatou holou hlavu. „Neměl jsi šplhat po tom žebříku,“ řekl káravě.
„Tam, kam odcházejí všechny děvky.“ Tyrion svého otce varoval, aby to slovo neříkal. Kdybych nevystřelil, považoval by moje výhružky za plané. Vzal by mi kuš z rukou, tak jako mi kdysi vyrval z náruče Tyšu. Už se zvedal, když jsem ho zabil.
„Zabil jsem také Šae,“ svěřil se Varysovi.
„Věděl jsi, co je zač.“
„Udělal jsem to. Ale nevěděl jsem, co byla zač.“
Varys se zahihňal. „A teď to víš.“
Měl jsem zabít také eunucha. O trochu víc krve na jeho rukou, co by na tom záleželo? Nedokázal by říci, co zadrželo jeho dýku. Vděčnost to určitě nebyla. Varys jej zachránil před popravčím mečem, ale jen proto, že mu to přikázal Jaime. Jaime… ne, na Jaimeho raději myslet nebudu.
Místo toho našel čerstvý měch s vínem a sál z něj, jako by to byl ženský prs. Kyselá rudá tekutina mu stékala po bradě a barvila jeho tuniku, tutéž jako na sobě měl ve své cele. Paluba se mu houpala pod nohama a když se snažil vstát, zvedla se z jedné strany a prudce jím smýkla o přepážku. Bouře, uvědomil si, anebo jsem opilejší, než jsem si myslel. Vyzvracel víno a pak v něm chvíli ležel, říkal si, zda se loď potopí. Je tohle tvoje pomsta, otče? Učinil tě Otec na nebesích svým pobočníkem? „Možná by to byl odpovídající trest za otcovraždu,“ říkal si, zatímco venku skučel vítr. Připadalo mu sice nespravedlivé, že by měl lodní poslíček a kapitán i zbytek posádky utonout za něco, co udělal on, ale kdy vůbec byli bohové spravedliví? Pak všechno zčernalo a tma jej pohltila.
Když se znovu pohnul, měl pocit, že mu pukne hlava. Loď jako by se otáčela dokola ve zmatených kruzích, třebaže kapitán trval na tom, že vpluli do přístavu. Tyrion mu odsekl, aby byl zticha a ochable kopal kolem sebe, zatímco jej obrovský holohlavý námořník popadl v podpaždí a mrskajícího sebou jej odnesl do komory, kde na něj čekal prázdný sud od vína. Byl to kulatý malý soudek, docela těsný i pro trpaslíka. Tyrion se vzpíral, pomočil se přitom, a stejně mu to nepomohlo. Nacpali jej do sudu tváří dolů, s koleny přitlačenými k uším. Pahýl nosu jej strašlivě svědil, ale ruce měl tak těsně přitisknuté k tělu, že na něj nedosáhl a nemohl se poškrábat. Nosítka vhodná pro muže mého postavení, pomyslel si, když na sud přitloukali víko. Slyšel jejich křičící hlasy, zatímco jej zvedali. Při každém nárazu mu hlava udeřila o dno sudu. Svět se otáčel dokola, zatímco sud valili dolů, pak se zastavil s nárazem, při kterém měl Tyrion co dělat, aby nevykřikl. Do jeho sudu narazil další, a Tyrion se kousl do jazyka.
Byla to ta nejdelší cesta, jakou kdy podnikl, třebaže nemohla trvat déle než půl hodiny. Zvedali ho a spouštěli, kutáleli a skládali, převraceli a narovnávali a znovu kutáleli. Skrze dřevěné dužiny sudu slyšel vykřikovat muže a jednou zaržál poblíž kůň. Do zakrslých nohou se mu daly křeče a brzy jej bolely tak strašně, že zapomněl, jak mu buší v hlavě.
Skončilo to stejně náhle, jako to začalo, dalším kutálením, ze kterého se mu udělalo nevolno, a dalším strkáním. Venku hovořily hlasy řečí, kterou neznal. Někdo začal bušit do horní části sudu a víko náhle s praskotem odskočilo. Do nitra sudu vniklo světlo a také chladný vzduch. Tyrion nenasytně lapal po dechu a pokoušel se vstát, ale podařilo se mu jen převrhnout sud stranou a vyklopit se na tvrdě udusanou hliněnou podlahu.
Nad ním se tyčil groteskní otylý muž s vidlicovitě rozdvojeným žlutým vousem, držící v rukou dřevěnou paličku a železné dláto. Jeho roucho bylo natolik rozměrné, že by z něj postavili turnajový altán, ale volně zavázaný opasek se rozevřel a z roucha vyčnívalo obrovské bílé břicho a těžká prsa, která muži visela na těle jako dva pytle loje pokryté hrubými žlutými chlupy. Připomínal Tyrionovi mrtvého korouna, kterého kdysi vyvrhlo moře do jeskyní pod Casterlyovou skálou.
Tlustý muž pohlédl dolů a usmál se. „Opilý trpaslík,“ řekl společným jazykem Západozemí.
„Tlející mořská kráva.“ Tyrion měl ústa plná krve. Odplivl si k tlusťochovým nohám. Byli v dlouhém šerém sklepení s klenutým stropem a kamennými zdmi potřísněnými ledkem. Obklopovaly je sudy s vínem a pivem, více než dostatek pití, aby v pohodě stačilo trpaslíkovi na celou noc. Nebo na celý život.
„Jsi drzý. To se mi u trpaslíka líbí.“ Když se dal otylý muž do smíchu, vrstvy tuku se na něm natřásaly tak mocně, až měl Tyrion strach, aby nespadl a nerozmačkal ho. „Máš hlad, můj malý příteli? Jsi unavený?“
„Mám žízeň.“ Tyrion se vyškrábal na kolena. „A jsem špinavý.“
Tlusťoch začichal ve vzduchu. „Tak tedy nejdříve koupel. Potom jídlo a měkkou postel, ano? Moji sluhové se o to postarají.“ Jeho hostitel odložil paličku a dláto stranou. „Můj dům je tvůj. Ano, kterýkoliv přítel mého přítele za vodou je přítelem Illyria Mopatise.“
A kterýkoliv přítel Varyse Pavouka je někdo, komu budu důvěřovat jen potud, dokud do něj budu moci praštit.
Vypasený muž mu nicméně nechal připravit slíbenou koupel. Sotva se Tyrion stačil ponořit do horké vody, zavřel oči a hned tvrdě usnul. Probudil se nahý na posteli z prachového husího peří, tak měkké, až měl pocit, jako by ho byl spolkl obláček. Jazyk měl drsný a hrdlo rozedřené, ale jeho úd byl tvrdý jako železná tyč. Překulil se z postele, našel nočník a s výdechem rozkoše jej začal plnit.
V místnosti bylo šero, ale mezi lištami okenic prosvítaly pruhy žlutého slunečního světla. Tyrion vytřepal z údu poslední kapky moči a odkolébal se po vzorovaném myrském koberci hebkém jako čerstvá jarní tráva k okennímu sedátku, kam se nemotorně vyšplhal a otevřel okenice, aby se podíval, kam jej to Varys a bohové poslali.
Pod jeho oknem stálo na stráži kolem mramorového jezírka šest třešňových stromů, jejichž štíhlé větve byly holé a hnědé. Ve vodě stál nahý chlapec, v postoji šermíře a s tenkým mečem v ruce. Byl štíhlý a pohledný, ne starší než šestnáctiletý, s rovnými světlými vlasy, které mu splývaly až po lopatky. Vypadal tak plný života, že Tyrionovi trvalo docela dlouho, než si uvědomil, že je vyrobený z pomalovaného mramoru, třebaže jeho meč se leskl jako opravdová ocel.
Za jezírkem se tyčila cihlová zeď dvanáct stop vysoká, s železnými bodci podél vrcholu. Za ní bylo město. V blízkosti zálivu se tísnilo moře taškami obložených střech. Viděl čtvercovité cihlové věže, velký rudý chrám, vzdálený palác nahoře na kopci. V ještě větší dálce se blyštivě odrážel sluneční svit od hladiny hluboké vody. Přes záliv proplouvaly rybářské čluny, jejichž plachty se vlnily ve větru, a Tyrion viděl stěžně větších lodí, čnících do výše podél pobřeží. Některá z nich má určitě namířeno do Dorne nebo k Východní hlídce u moře. Neměl však prostředky, kterými by mohl zaplatit za převoz, ani nebyl stvořen tak, aby mohl třímat veslo. Myslím, že bych si na sebe mohl pověsit ceduli s nápisem „lodní poslíček“ a vydělat si na cestu tím, že se nechám buzerovat posádkou při plavbách sem a tam po Úzkém moři.
Říkal si, kde asi je. Dokonce i vzduch je zde cítit jinak. Chladný podzimní vzduch byl prosycen podivnými kořeněnými vůněmi, a také slyšel slabé výkřiky doléhající k němu přes zeď z ulic za ní. Znělo to tak trochu jako valyrijština, ale nerozeznal víc než jedno slovo z pěti. Braavos to není, usoudil, ani Tyroš. Holé větve a chlad ve vzduchu naznačovaly, že se nejedná ani o Lys, Myr či Volantis.
Když uslyšel, jak se za ním otevírají dveře, Tyrion se otočil a stanul tváří v tvář svému vypasenému hostiteli. „Tohle je Pentos, že ano?“
„Přesně tak. Kde jinde?“
Pentos. Nu, nebylo to Královo přístaviště, aspoň to se o tom dalo říct. „Kam chodí všechny děvky?“
„Děvky najdeš ve zdejších nevěstincích, stejně jako je tomu v Západozemí. Ty takové ale nebudeš potřebovat, můj malý příteli. Vyber si nějakou mezi mými služebnými. Žádná z nich se tě neodváží odmítnout.“
„Otrokyně?“ otázal se trpaslík uštěpačně.
Tlustý muž si uhladil jeden z hrotů svého vidlicovitého vousu.
Tyrionovi to gesto připadalo pozoruhodně obscénní. „Otroctví je v Pentosu zakázáno na základě podmínek smlouvy, kterou na nás Braavosané uvalili před sto lety. Přesto tě neodmítnou.“ Illyrio mu vysekl těžkopádnou poloviční úklonu. „Nyní mne však musí můj malý přítel omluvit. Mám tu čest být magistrem tohoto velkého města, a princ nás pozval na zasedání.“ Usmál se
a ukázal ústa plná zažloutlých křivých zubů. „Po domě a pozemku si můžeš chodit, kamkoliv se ti zlíbí, ale v žádném případě se nevydávej mimo zdi. Lépe když nebude žádný člověk vědět, že jsi zde byl.“
„Byl? Copak jsem někam odešel?“
„O tomhle budeme mít dost času promluvit si dnes večer. Můj malý přítel a já budeme jíst a pít a dělat velké plány, ano?“
„Ano, můj tlustý příteli,“ odpověděl Tyrion. On si myslí, že mne využije ku svému prospěchu. Pro kupecké prince ze Svobodných měst bylo všechno jen o zisku. „Vojáci s kořením a sýroví lordi,“ nazýval je jeho otec pohrdavě. A má-li někdy přijít den, kdy by Illyrio Mopatis viděl větší zisk v mrtvém trpaslíkovi než v živém, Tyrion by se do soumraku ocitl spakovaný v dalším vinném soudku. Bylo by dobře, kdybych byl pryč, než ten den nastane. A o tom, že nastane, ani v nejmenším nepochyboval; Cersei mu neodpustí nikdy a možná se dokonce i Jaime naštval, když nalezl šipku z kuše v otcově břiše.
Mírný větřík hnal jemné vlnky kolem nahého šermíře na hladině jezírka pod ním. Připomnělo mu to, jak si Tyša čechrala vlasy v onom falešném jaru jejich sňatku, předtím než sám pomohl otcovým vojákům v jejím znásilňování. Myslel na ty strážné během svého útěku, snažil se vzpomenout si, kolik jich vlastně bylo. Člověk by si myslel, že si to bude pamatovat, ale nebylo tomu tak. Tucet? Dvacítka? Stovka? Nedokázal říci. Všichni to byli dospělí muži, vysocí a silní… třebaže všichni muži světa byli až příliš vysocí ve srovnání s třináctiletým trpaslíkem. Tyša věděla, kolik jich je. Každý z nich jí dal stříbrňák, takže jí jen stačilo spočítat si mince. Stříbrňák od každého a zlato ode mě. Jeho otec trval na tom, aby jí zaplatil i on. Lannister vždycky splácí svoje dluhy.
„Tam, kam chodí všechny děvky,“ slyšel znovu říct lorda Tywina, a tětiva kuše opět zadrnčela.
Magistr jej vybídl, aby si prohlédl jeho sídlo. V cedrové truhle vykládané lazuritem a perletí nalezl čisté oblečení. Byly to šaty určené pro malého chlapce, jak si uvědomil, když se do nich soukal. Látka byla přepychová, i když mírně zatuchlá, ale nohavice byly i tak příliš dlouhé a rukávy zase krátké, s límečkem, který by změnil jeho obličej ve stejně černý, jako byl Joffreyův, kdyby se jej snažil zapnout. Také si na něm pochutnali moli. Aspoň že nepáchne zvratky.
Tyrion začal svoji průzkumnou výpravu v kuchyni, kde jej ostražitě pozorovaly dvě otylé ženy a kuchtík, zatímco si sám nabídl sýr, chléb a fíky. „Dobré ráno vám přeji, krásné dámy,“ řekl s úklonou. „Víte, kam chodí všechny děvky?“ Když mu neodpověděly, opakoval otázku ve vznešené valyrijštině, třebaže musel místo výrazu děvka použít slovo kurtizána. Tentokrát ta mladší, tlustější kuchařka pokrčila rameny.
Říkal si, co by asi dělaly, kdyby je popadl za ruce a odtáhl je do své postele. Žádná z nich se tě neodváží odmítnout, tvrdil Illyrio, ale Tyrion nějak nebyl přesvědčen, že by tím mínil i tyto dvě. Mladší žena byla dost stará na to, aby mohla být jeho matkou, a ta starší byla pravděpodobně její matka. Obě byly takřka stejně objemné jako Illyrio, s prsy většími než jeho vlastní hlava. Možná bych se mezi nimi udusil. Existovaly i horší způsoby jak zemřít. Tak například způsob, jímž zemřel jeho lord otec. Měl jsem ho přinutit vytlačit ze sebe trochu toho zlata, než vydechl naposledy. Lord Tywin byl skoupý na pochvaly a náklonnost, ale co se mincí týkalo, měl vždycky štědrou ruku. Jedinou věcí ještě žalostnější než trpaslík bez nosu, je trpaslík bez nosu, který navíc nemá peníze.
Tyrion nechal tlusté ženy jejich bochníkům a kotlíkům a vydal se prozkoumat sklep, kde jej Illyrio vyprostil předchozího večera ze sudu. Nebylo jej těžké nalézt. Bylo tam tolik vína, že by z něj mohl být opilý po stovku let; sladká rudá vína z Roviny, a kyselá červená z Dorne, bledě jantarová z Pentosu, zelené nektary z Myru, tři dvacítky sudů se stromovinským zlatým, dokonce vína z bájného východu, z Qarthu a Yi Ti a Ašaje u Stínu. Nakonec si Tyrion vybral soudek silného vína označeného jako soukromá zásoba lorda Runceforda Redwyna, dědečka současného pána Stromoviny. Jeho chuť byla na jazyku mdlá a omamná, barva tak purpurově tmavá, že vypadalo v šerém sklepním světle skoro černé. Tyrion si nalil pohár a ještě džbán pro dobrou míru a odnesl si je nahoru do zahrady, aby si je vypil pod třešněmi, které viděl ze svého okna.
Náhoda tomu chtěla, že vyšel nesprávnými dveřmi a nikdy jezírko, které viděl ze svého okna, nenašel, ale na tom nezáleželo. Zahrady za domem byly stejně příjemné a navíc mnohem rozlehlejší. Chvíli se jimi procházel sem a tam a pil. Stěny by svou výškou a tloušťkou zahanbily jakýkoliv řádný hrad, a železné bodce na vrcholcích vypadaly bez hlavic, které by je zdobily, podivně obnažené. Tyrion si představil, jak by se tam nahoře vyjímala hlava jeho sestry, s dehtem ve zlatých vlasech a mouchami s bzukotem jí vlétajícími do úst a vylétajícími z nich ven. Ano, a Jaime musí dostat bodec vedle ní, rozhodl. Nikdo se nesmí nikdy vetřít mezi mého bratra a moji sestru.
S lanem a hákem by se mu snad podařilo přes zeď dostat. Měl silné paže a mnoho nevážil. Měl by být schopen přelézt, pokud by se nahoře nenabodl na některý z hrotů. Zítra se porozhlédnu po nějakém provaze, rozhodl se.
Během svých toulek zahradou si všiml tří bran – hlavního vchodu se strážnicí, vedlejší brány u psinců, a zahradní branky skryté za houštinou bledého břečťanu. Ta poslední byla zamčená na řetěz, u dalších dvou stály stráže. Strážní byli otylí, tváře měli hladké jako dětské prdelky a každý muž měl na hlavě bronzovou čepičku s hrotem. Tyrion ty eunuchy poznal, když je uviděl. Znal jejich pověst. Povídalo se o nich, že se ničeho nebojí, že necítí bolest a že svým pánům zůstávají věrní až do smrti. Možná bych měl upotřebení pro pár svých vlastních, přemítal. Škoda, že jsem na to nepomyslel, než jsem se stal žebrákem.
Prošel podél sloupořadí ochozu a pod lomeným obloukem průchodu a ocitl se na dlážděném nádvoří, kde prala jakási žena šaty u studny. Vypadala na zhruba stejný věk jako on, měla matné rudé vlasy a širokou tvář. „Nechtěla by sis dát víno?“ zeptal se jí. Pohlédla na něj s nejistotou v očích. „Nemám pro tebe pohár, museli bychom se podělit o jeden.“ Pradlena se vrátila ke ždímání tunik a jejich rozvěšování na slunci. Tyrion se posadil se svým džbánem na kamennou lavici. „Pověz mi, jak dalece bych měl důvěřovat magistru Illyriovi?“ To jméno ji přimělo vzhlédnout. „Až tak dalece?“ Zachechtal se, zkřížil svoje zakrslé nohy a napil se. „Nerad bych hrál jakoukoliv roli, kterou pro mě pán sýrů přichystal, jenže mohu snad odmítnout? Brány jsou zde střežené. Snad bys mě mohla propašovat ven pod svými sukněmi, co říkáš? Byl bych ti tak vděčný; což, možná bych se s tebou dokonce oženil, už mám dvě manželky, proč ne tři? Hmm, jenže kde bychom žili?“ Obdařil ji tak milým úsměvem, na jaký se jen muž s polovinou nosu zmůže. „Už jsem ti říkal, že mám neteř ve Slunečním oštěpu? S Myrcellou bych mohl v Dorne napáchat spoustu zlomyslností. Mohl bych dostat svoji neteř a svého synovce do války, nebylo by to komické?“ Pradlena drhla jednu z Illyriových tunik, dost velkou, aby mohla posloužit jako lodní plachta. „Ano, máš pravdu, za takové zlé myšlenky bych se měl stydět. Místo toho bych se měl raději pokusit dostat na Zeď. Říká se, že když člověk vstoupí do řad Noční hlídky, jsou mu prominuty všechny jeho zločiny. Ačkoliv se obávám, že by mi nedovolili nechat si tě, zlatíčko. U Noční hlídky nejsou žádné ženy, žádné roztomilé pihaté manželky, co by ti zahřívaly postel za nocí, jenom chladné vichry, nasolená treska a malé pivo. Myslíš, že bych v černi vypadal o něco vyšší, moje paní?“ Znovu si dolil pohár. „Co říkáš? Sever či jih? Měl bych odčinit všechny svoje staré hříchy a začít páchat nové?“
Pradlena se na něj naposledy podívala, sebrala svůj koš a odešla. Zdá se, že si nedokážu udržet ženu moc dlouho, přemítal Tyrion. Jeho džbán nějak vyschl. Asi bych se měl odpotácet zpátky do sklepů. Z vína se mu však točila hlava a schodiště do sklepa bylo až moc příkré. „Kam chodí všechny děvky?“ zeptal se prádla pleskajícího na šňůře. Možná se na to měl zeptat té pradleny. Tím nechci říct, že bys byla děvka, moje milá, ale snad bys mohla vědět, kam všechny chodí. Anebo ještě lépe, měl se na to zeptat svého otce. „Tam, kam chodí všechny děvky,“ řekl lord Tywin. Ona mne milovala. Byla to domkářova dcera, milovala mne, provdala se za mne, důvěřovala mi.
Prázdný džbán mu vyklouzl z ruky a začal se kutálet po nádvoří. Tyrion se zvedl z lavice a šel jej sebrat. A zatímco se snažil, spatřil nějaké houby vyrůstající z popraskané dlaždice na zemi. Byly bledé až doběla, s drobnými skvrnkami, a červené lupeny na spodní straně kloboučků byly tmavé jako krev. Trpaslík jednu uštípl a přičichl k ní. Lahodné, pomyslel si, a smrtelně jedovaté.
Houbiček bylo dohromady sedm. Možná se mu tím Sedm snažilo něco naznačit. Posbíral je všechny, sebral ze šňůry s prádlem rukavici, opatrně je zabalil a zastrčil si je do kapsy. To úsilí jej vyčerpalo, a tak se vrátil zpátky ke kamenné lavici, lehl si na ni, schoulil se do klubíčka a zavřel oči.
Když opět procitl, byl zpátky ve své ložnici, znovu utopený v posteli s husím peřím, zatímco ramenem mu třásla světlovlasá dívka. „Můj pane,“ řekla, „je pro tebe připravená koupel. Magistr Illyrio tě do hodiny očekává u svého stolu.“
Tyrion se vysoukal do sedu, opřel se o polštář, hlavu dal do dlaní. „Zdá se mi to nebo opravdu mluvíš společnou řečí?“
„Ano, můj pane, mluvím. Koupili mne, abych potěšila krále.“ Měla modré oči a byla pěkná, mladá a štíhlá.
„K čemu jinému by tě za mnou mohli přivést? Potřebuji pohár vína.“
Nalila jej pro něho. „Magistr Illyrio mi řekl, abych ti vydrhla záda a zahřála postel. Moje jméno –“
„ – mě nezajímá. Víš, kam chodí všechny děvky?“
Začervenala se. „Děvky se prodávají za peníze.“
„Nebo za šperky, šaty či hrady. Jenže kam všechny chodí?“
Dívka jeho otázku nechápala. „To je nějaká hádanka, můj pane? Já na hádanky moc nejsem. Prozradíš mi, jak zní odpověď?“
Ne, pomyslel si, ani já nemám rád hádanky. „Nic ti nepovím. A ty mi prokaž stejnou službu.“ Jediné, co mě na tobě zajímá, je ta část mezi nohama, vyhrkl málem. Měl ta slova na jazyku, ale jaksi mu nemohla přejít přes rty. Není to Šae, pomyslel si v duchu, jenom nějaká bláznivka, která si myslí, že se vyžívám v hádankách. Upřímně řečeno, nijak moc ho nezajímala ani její kundička. Buď jsem nemocný anebo mrtvý. „Zmínila ses o koupeli? Nesmíme nechat pána sýrů čekat.“
Zatímco se koupal, dívka mu myla nohy, drhla mu záda a kartáčovala vlasy. Potom mu vmasírovala do lýtek sladce vonící mast, aby zmírnila bolest, a znovu ho oblékla do chlapeckého oděvu, zatuchlých karmínově červených nohavic a modrého sametového kabátce lemovaného zlatým brokátem. „Bude mne můj pán chtít, jakmile se nají?“ zeptala se, když mu zašněrovávala boty.
„Ne. Se ženami jsem skoncoval.“ S děvkami.
Dívka vzala toto zklamání na jeho vkus až příliš dobře. „Kdyby dával můj pán přednost chlapci, mohu mu nějakého poslat do postele.“
Můj pán by dal přednost své ženě. Můj pán by měl raději dívku jménem Tyša. „Jen pokud ví, kam chodí všechny děvky.“
Dívka stáhla ústa. Ona mnou opovrhuje, uvědomil si, ale ne víc, než sebou opovrhuji já sám. Tyrion nepochyboval o tom, že již spal s mnoha ženami, kterým se hnusil pouhý pohled na něj, jenže ty byly aspoň tak laskavé, že předstíraly náklonnost. Troška upřímné nenávisti by mohla být osvěžující, jako kyselé víno po přílišném množství sladkého.
„Myslím, že jsem si to rozmyslel,“ řekl jí. „Čekej na mě v posteli. Pokud možno nahá, prosím, myslím, že budu příliš opilý, než aby tě dokázal vysvléci z šatů. Pusu měj zavřenou, nohy rozevřené a uvidíš, jak skvěle spolu budeme my dva vycházet.“ Usmál se na ni, doufaje, že spatří v jejím výrazu strach, ale jediné, čeho se mu dostalo, byl odpor. Trpaslíka se nikdo nebojí. Dokonce ani lord Tywin se nebál, i když Tyrion třímal kuši v rukou. „Sténáš, když tě někdo píchá?“ zeptal se zahřívačky postele.
„Když to milostpána potěší.“
„Milostpána by možná potěšilo, kdyby tě mohl zardousit. Takto jsem posloužil své poslední děvce. Myslíš, že by proti tomu tvůj pán něco namítal? Zajisté ne. Takových jako ty má stovku dalších, ale nikoho jako já.“ Když se na ni usmál tentokrát, spatřil strach, po kterém toužil.
Illyrio byl položený na čalouněném divanu, před sebou dřevěnou mísu, a hltal pálivé papričky a šalotky. Čelo měl poseté krůpějemi potu, nad vypasenými tvářemi mu svítila prasečí očka. Když hýbal rukama, pohybovaly se mu na nich drahé kameny: onyx a opál, tygří oko a turmalín, rubín a ametyst, safír, smaragd, gagát a nefrit, tmavý diamant a zelená perla. Za jeho prsteny bych mohl žít celé roky, pomyslel si Tyrion, jenže bych potřeboval sekáček, aby je z něho dostal.
„Pojď a posaď se, můj drahý příteli.“ Illyrio mu pokynul, aby šel blíž.
Trpaslík vyšplhal do křesla. Bylo pro něj příliš velké, vypolštářovaný trůn určený k tomu, aby se do něj vešla magistrova rozměrná zadnice, se silnýma pevnýma nohama, aby unesl jeho váhu. Tyrion Lannister prožil celý svůj dosavadní život ve světě, který pro něj byl příliš velký, jenže v sídle Illyria Mopatise nabýval pocit disproporcí groteskních rozměrů. Jsem myš v mamutím doupěti, přemítal, ale aspoň má ten mamut dobrý vinný sklep. Při tom pomyšlení dostal žízeň. Zavolal o víno.
„Užil sis s tou dívkou, co jsem ti poslal?“ zeptal se Illyrio.
„Kdybych chtěl dívku, byl bych si o nějakou řekl.“
„Pokud nesplnila tvé očekávání…“
„Udělala všechno, co jsem po ní chtěl.“
„V to doufám. Byla vycvičena v Lysu, kde se vzdělávají v umění lásky. Král si s ní velmi užil.“
„Copak jsi neslyšel, že já krále zabíjím?“ Tyrion se ošklivě zašklebil nad svým vinným pohárem. „O žádné zbytky po králích nestojím.“
„Jak si přeješ. Najezme se tedy.“ Illyrio tleskl dlaněmi a kolem začalo pobíhat služebnictvo.
Začali polévkou z krabů a mořského ďasa a také studenou vaječnolimetkovou polévkou. Po ní následovaly křepelky v medu, jehněčí hřbet, husí játra ve víně, pastinák na másle a pečené sele. Tyrionovi se při pohledu na to všechno udělalo zle od žaludku, ale přiměl se vpravit do sebe ze zdvořilosti lžíci polévky, a jakmile ji jednou ochutnal, byl ztracen. Kuchařky byly možná staré a tlusté, ale svoje řemeslo uměly. Nikdy předtím se tak dobře nenajedl, dokonce ani u dvora.
Zatímco ohryzával maso z křepelčích kostí, zeptal se Illyria na jeho ranní předvolání. Tlustý muž pokrčil rameny. „Na východě panují nepokoje. Padl Astapor, Meereen taky. Ghiskarská otrokářská města byla stará, ještě když byl svět mlád.“ Naporcovali selátko. Illyrio se natáhl po kousku kůrčičky, namočil ji do švestkové omáčky a prsty si ji vložil do úst.
„Záliv otrokářů je od Pentosu daleko.“ Tyrion nabodl na hrot svého nože husí játra. Žádný člověk není proklet tak jako královrah, přemítal, ale třeba bych se mohl naučit mít tohle peklo rád.
„To ano,“ přitakal Illyrio, „jenže svět je jedna velká pavučina, a člověk se neodvažuje dotknout se jediného vlákna, aby se nezachvěla ostatní. Ještě víno?“ Illyrio si hodil do úst papričku. „Ne, něco lepšího.“ Opět zatleskal.
Při tom zvuku vstoupil mladý muž s přikrytou mísou. Položil ji před Tyriona a Illyrio se naklonil přes stůl, aby sundal víko. „Houby,“ oznámil magistr, zatímco z mísy zavanula vůně. „Políbené česnekem a přelité máslem. Bylo mi řečeno, že jejich chuť je vskutku delikátní. Vezmi si jednu, můj příteli. Vezmi si dvě.“
Tyrion již měl vypasenou černou houbu napůl cesty k ústům, ale něco v Illyriově hlase jej náhle zarazilo. „Až po tobě, můj pane.“ Postrčil mísu ke svému hostiteli.
„Ne, ne.“ Magistr Illyrion k němu posunul houby zpátky. Na okamžik se zdálo, jako by z otylých obchodníkových tváří vykukoval nezbedný chlapec. „Až po tobě. Trvám na tom. Kuchařka je připravila speciálně pro tebe.“
„Opravdu?“ Vzpomněl si na kuchařku, na mouku na jejích rukou, na těžké prsy pokryté tmavomodrými žilkami. „To od ní bylo laskavé, ale… ne.“ Tyrion dal houbu zpátky do jezírka másla, ze kterého ji předtím vytáhl.
„Jsi příliš podezřívavý,“ usmál se Illyrio skrze svůj vidlicovitě rozvětvený žlutý vous. Tyrion měl podezření, že si jej každého rána potírá olejem, aby se mu leskl jako zlato. „Jsi snad zbabělec? Tohle jsem o tobě neslyšel.“
„V Sedmi královstvích je to považováno za závažné porušení pohostinnosti, otrávit svého hosta u večeře.“
„Zde též.“ Illyrio Mopatis se natáhl po svém vinném poháru. „Jenže pokud si host očividně přeje ukončit svůj vlastní život, nu, jeho hostitel mu musí vyhovět, ne snad?“ Napil se vína. „Magistr Ordello byl otráven houbami před necelým půl rokem. Prý to není zas tak bolestivé. Trocha křečí v břiše, prudká bolest za očima, a je konec. Raději houby než aby ti hrdlo proťal meč, není-liž pravda? Proč zemřít a cítit přitom v ústech chuť krve, když by to mohlo být máslo a česnek?“
Trpaslík pozoroval mísu před sebou. Z vůně česneku a másla se mu sbíhaly sliny v ústech. Jakási část z něj ty houby chtěla, i když věděl, co jsou zač. Nebyl natolik statečný, aby přijal chladnou ocel do svého vlastního břicha, ale kousek houby by nemusel být tak hrozný. To jej děsilo víc, než by dokázal vypovědět. „Mýlíš se ve mně,“ slyšel sám sebe říct.
„Skutečně? To je zvláštní. Pokud bys ses raději utopil ve víně, řekni slovo, a uděláme to, hezky rychle. Utápět se v poháru za pohárem si žádá mnoho času i vína.“
„Mýlíš se ve mně,“ opakoval Tyrion hlasitěji. Houby na másle se před ním leskly ve světle lampy, tmavé a lákavé. „Ujišťuji tě, že netoužím zemřít. Mám…“ Jeho hlas odezněl do nejistoty. Co mám? Život, který mohu žít? Práci, kterou mohu dělat? Děti, které bych vychoval, zemi, jíž bych vládl, ženu, co bych miloval?
„Nemáš nic,“ dořekl to za něj magistr Illyrio, „ale to můžeme změnit.“ Vylovil z másla houbu a lačně se do ní zakousl. „Opravdu delikátní.“
„Ty houby nejsou otrávené,“ řekl Tyrion podrážděně.
„Ne. Proč bych ti měl přát něco tak zlého?“ Magistr Illyrio snědl další. „Musíme si ukázat trochu důvěry, ty a já. Tak pojď, jez.“ Znovu tleskl rukama. „Máme práci, kterou je třeba vykonat. Můj malý přítel se musí udržet při síle.“
Sluhové přinesli volavku nadívanou fíky, telecí kotlety křehčené mandlovým mlékem, sledě ve smetanové omáčce, glazované cibulky, plísňové sýry, tácy s hlemýždi a sladkostmi a černou labuť v peří. Tyrion odmítl labuť, která mu připomněla večeři s jeho sestrou. Dal si však volavku a sledě, a také pár cibulek. A sluhové mu dolévali pohár vínem pokaždé, když jej vyprázdnil.
„Na tak malého muže piješ hodně vína.“
„Královraždění je suchá práce. Člověk z ní má žízeň.“
Očka tlustého muže se zaleskla jako drahé kameny na jeho prstech. „V Západozemí jsou tací, kteří by řekli, že vražda lorda Tywina byla pouze dobrým začátkem.“
„Raději by to neměli říkat v doslechu mé sestry, jinak zjistí, že jim schází jazyk.“ Trpaslík roztrhl vpůli bochník chleba. „A ty by sis měl dávat pozor na to, co říkáš o mé rodině, magistře. Královrah či ne, stále jsem lev.“
Zdálo se, že jeho slova sýrařského lorda nesmírně pobavila. Plácl se do masitého stehna a řekl: „Vy Západozemci jste všichni stejní. Našijete si nějaké zvíře na kus hedvábí a najednou jste všichni lvi nebo draci nebo orli. Mohl bych tě odvést za opravdovým lvem, můj malý příteli. Princ si je drží jako pýchu svého zvěřince. Nechtěl by ses s nimi podělit o klec?“
Tyrion musel připustit, že lordi Sedmi království opravdu přikládají svým znakům přehnaný význam. „Ano,“ připustil. „Lannister není lev. Stále jsem nicméně syn mého otce, a Jaimeho a Cersei si zabiju sám.“
„Jak zvláštní, že jsi zmínil svou krásnou sestru,“ řekl Illyrio mezi šneky. „Královna nabídla šlechtický titul člověku, který přinese tvoji hlavu, bez ohledu na to, jak nízký bude jeho původ.“
To bylo víc, než Tyrion očekával. „Pokud ji chceš vzít za slovo, přinuť ji, aby pro tebe taky roztáhla nohy. Ta nejlepší část ze mne za tu nejlepší část z ní, to by byl spravedlivý obchod.“
„Já bych raději bral svoji vlastní váhu ve zlatě.“ Illyrio se zasmál tak prudce, až měl Tyrion obavy, že před ním pukne. „Všechno zlato Casterlyovy skály, proč ne?“
„Zlato ti mohu zaručit,“ řekl trpaslík, kterému se ulevilo, že neutone v přílivu napůl strávených úhořů a sladkostí, „ale Skála je moje.“
„Přesně tak.“ Magistr si přikryl ústa a vypustil ze sebe mocné říhnutí. „Myslíš si, že ti ji král Stannis dá? Bylo mi řečeno, že nesmírně ctí zákony. Tvůj bratr nosí bílý plášť, takže ty jsi podle zákonů Západozemí právoplatný dědic.“
„Stannis by mi Casterlyovu skálu možná dal,“ řekl Tyrion, „nebýt ovšem té malé záležitosti královraždy a otcovraždy. Kvůli ní by mne chtěl zkrátit o hlavu, a to už jsem dost krátký i tak. Proč si však myslíš, že bych mohl mít v úmyslu přidat se k lordu Stannisovi?“
„Proč jinak bys chtěl jít ke Zdi?“
„Stannis je na Zdi?“ Tyrion si zamnul pahýl nosu. „Co dělá u sedmi krvavých pekel Stannis na Zdi?“
„Řekl bych, že se tam třese zimou. Dole v Dorne je tepleji. Možná se měl raději vydat tamtím směrem.“
Tyrion začínal mít podezření, že jistá pihovatá pradlena toho znala ze společné řeči víc, než předstírala. „Náhoda tomu chtěla, že v Dorne je moje neteř Myrcella. A já mám napůl v úmyslu udělat ji královnou.“
Illyrio se usmál, zatímco sluhové před ně oba postavili mísy s černými třešněmi ve sladké smetaně. „Co ti to ubohé dítě udělalo, že ji chceš mít mrtvou?“
„Dokonce ani od vraha příbuzných nevyžadují, aby pobil všechny svoje příbuzné,“ řekl Tyrion dotčeně. „Řekl jsem, že ji chci udělat královnou, ne ji mít mrtvou.“
Sýrař lovil z mísy třešně. „Ve Volantisu mají minci, která má na jedné straně korunu a na druhé lebku. Přesto je to jedna a tatáž mince. Udělat ji královnou znamená mít ji mrtvou. Dorne by možná za Myrcellu povstalo, jenže samotné Dorne nestačí. Pokud jsi tak chytrý, jak náš přítel tvrdí, pak tohle víš.“
Tyrion pohlédl na otylého muže s novým zájmem. Má v každém případě pravdu. Udělat ji královnou znamená zabít ji. A já jsem to věděl. „Marná gesta, to je všechno, co mi zbývá. Tohle by aspoň moji sestru přimělo ronit hořké slzy.“
Magistr Illyrio si otřel hřbetem vypasené ruky smetanu z úst. „Cesta do Casterlyovy skály přes Dorne nevede, můj malý příteli. Ani neběží pod Zdí. Ale věz, že cesta existuje.“
„Znají mne jako zrádce, královraha a otcovraha.“ Ty řeči o cestách mu šly na nervy. Myslí si snad, že tohle je nějaká hra?
„Co jeden král učiní, může jiný odčinit. V Pentosu máme prince, můj příteli. Předsedá na bálech a slavnostech a nechá se po městě nosit v palankýnu ze zlata a slonoviny. Před ním se ubírají tři heroldi se třemi zlatými šupinami jako symbolem řemesel, železným mečem jako symbolem války a stříbrnými důtkami jako symbolem spravedlnosti. Prvního dne každého nového roku musí připravit o panenství pannu polí a pannu moří.“ Illyrio se naklonil blíž, lokty se opřel o stůl. „A přesto, kdyby se nemělo urodit nebo bychom měli prohrát válku, podřízneme mu hrdlo, abychom si usmířili bohy a mezi čtyřiceti rodinami si pak vybereme nového prince.“
„Připomeň mi, abych se nikdy nestal princem Pentosu.“
„To se vašich Sedm království tak liší? V Západozemí není mír, není tam spravedlnost, ani víra… a hádám, že zakrátko tam nebude ani jídlo. Když lidé hladoví a jsou nemocní strachy, hledají spasitele.“
„Hledat mohou, ale jediné, co najdou, je Stannis –“
„Ne Stannis. Ani Myrcella.“ Žlutý úsměv se rozšířil. „Někdo jiný. Silnější než Tommen, laskavější než Stannis, s právoplatnějším nárokem na trůn než dívka Myrcella. Spasitel, co přijde zpoza moře, aby obvázal všechny rány krvácejícímu Západozemí.“
„Hezká slova.“ Na Tyriona to dojem neučinilo. „Slova jsou jako vítr. Kdo je ten zatracený spasitel?“
„Drak.“ Jakmile vyřkl to slovo, musel se obchodník při pohledu na jeho tvář rozesmát. „Drak se třemi hlavami.“
Vydáno se svolením George R.R. Martina a nakladatelství Talpress. Další šíření textu je možné pouze po dohodě s nakladatelstvím.
Přeložila Hana Březáková. Jedná se o redakčně neupravený text. Vydání Tance s draky v češtině je předběžně plánováno na jaro 2012.