Tanec s draky – Daenerys I

⋅ Napsal(a)

Slyšela, jak po schodech vychází mrtvý muž. Předcházel jej pomalý, odměřovaný zvuk kročejů odrážející se mezi nachovými sloupy její síně. Daenerys Targaryen jej očekávala na ebenové lavici, z níž si učinila svůj trůn. Oči měla rozespalé, vlasy rozcuchané.

„Veličenstvo,“ řekl ser Barristan Selmy, lord velitel její Královské gardy, „není zapotřebí, aby jsi tohle viděla.“

„Zemřel pro mne.“ Dany si přitiskla k hrudi svou lví kůži. Pod ní měla jen bílou lněnou tuniku, která jí sahala do poloviny stehen. Missandei ji probudila ze snu o domě s červenými dveřmi. Neměla čas se převléknout.

Khaleesi,“ zašeptala Irri, „nesmíš se toho mrtvého muže dotýkat. Dotknout se mrtvého nosí smůlu.“

„Pokud jsi jej nezabila sama.“ Jhiqui měla silnější kosti než Irri, široké boky a dmoucí se ňadra. „To je známo.“

„To je známo,“ přitakala Irri.

Dothrakové byli moudří, co se týkalo koní, ale v mnoha jiných záležitostech se chovali jako čiří blázni. Kromě toho jsou to teprve děvčátka. Její služebné byly zhruba stejného věku jako ona – na pohled vyzrálé ženy, s černými vlasy, měděnou pokožkou a mandlovýma očima, a přesto to byly teprve děti. Dostala je, když se provdala za khala Droga. A byl to Drogo, kdo jí dal kůži, kterou nosila, hlavu a kůži hrakkara, bílého lva Dothrackého moře. Byla pro ni příliš velká a páchla zatuchlinou, ale navozovala jí pocit, jako by byl její slunce a hvězdy stále v její blízkosti.

Nejdříve se na vrcholu schodiště objevil Šedý červ s pochodní v ruce. Z jeho bronzové čepičky vyčnívaly tři hroty. Za ním následovali čtyři z jeho Neposkvrněných, nesoucí mrtvého muže na ramenou. Jejich čepičky měly každá jen jeden hrot, a ve tvářích se jim toho zračilo tak málo, že by mohly také být odlity z bronzu. Položili mrtvolu na zem k jejím nohám. Ser Barristan odhrnul zakrvácené plátno. Šedý červ sklonil pochodeň, aby se mohla podívat.

Obličej mrtvého muže byl hladký a bez vousů, třebaže tvář měl rozseknutou od ucha k uchu. Býval to vysoký muž, modrooký a pohledný. Nějaké dítě z Lysu nebo Starého Volantisu, odvlečené na lodi korzáry a prodané do otroctví v rudém Astaporu. Třebaže měl otevřené oči, plakaly jen jeho rány. Bylo jich víc, než by mohla spočítat.

„Veličenstvo,“ řekl ser Barristan, „na cihlách v uličce, kde ho našli, byla harpyje…“

„… namalovaná krví.“ Daenerys už věděla, jak to chodí. Synové Harpyje vraždili za nocí, a u každého zabitého nechávali svoje znamení. „Šedý červe, proč byl tento muž sám? Neměl druha?“ Když procházeli Neposkvrnění uličkami Meereenu za nocí, chodili dle jejího příkazu vždy po dvou.

„Moje královno,“ odpověděl kapitán, „tvůj služebník Věrný štít neměl minulou noc službu. Šel na… jisté místo… aby se napil a vyhledal společnost.“

„Na jisté místo? Co tím míníš?“

„Dům rozkoše, Veličenstvo.“

Nevěstinec. Polovina jejích osvobozenců byla z Yunkai, kde byli Moudří mistři proslavení tím, že cvičili postelové otroky. Způsob sedmi vzdechů. Nevěstince vyrostly po celém Meereenu jako houby po dešti. To je jediné, co znají. Potřebují přežít. Jídlo bylo den ode dne dražší, zatímco cena masa šla dolů. Věděla, že v chudobnějších čtvrtích mezi terasovitými pyramidami meereenské otrokářské šlechty jsou nevěstince, kde uspokojují jakékoliv myslitelné erotické choutky. Přesto… „Co doufal eunuch, že nalezne v nevěstinci?“

„Dokonce i ti, co postrádají mužské orgány, mohou stále mít mužské srdce, Veličenstvo.“ odvětil Šedý červ. „Tento jeden se dozvěděl, že Věrný štít někdy dával minci ženám v nevěstincích, aby s ním ležely a objímaly ho.“

Krev draka nepláče. „Věrný štít,“ řekla se suchýma očima, „tak se jmenoval?“

„Nechť se zlíbí Jejímu Veličenstvu.“

„Pěkné jméno.“ Dobří mistři Astaporu nedovolovali svým otrockým vojákům dokonce ani jména. Jakmile je osvobodila, někteří z jejich Neposkvrněných si pro sebe opětovně zabrali jména, která dostali při narození; ostatní si pro sebe vybrali jiná jména. „Víte, kolik útočníků Věrný štít napadlo?“

„Tento jeden neví. Mnoho.“

„Šest nebo víc,“ řekl ser Barristan. „Podle vzhledu jeho ran se kolem něj rojili ze všech stran. Byl nalezen s prázdnou pochvou. Je možné, že sám některého z útočníků zranil.“

Dany se v duchu pomodlila, aby právě teď někde umíral jeden ze Synů Harpyje, držel se za břicho a svíjel se bolestí. „Proč mu takto rozřízli tváře?“

„Laskavá královno,“ řekl Šedý červ, „jeho vrazi nacpali tvému služebníkovi Věrnému štítu do krku kozlí genitálie. Tento jeden je odstranil, než jsme ho sem přinesli.“

Jeho vlastním přirozením jej nakrmit nemohli. Astaporci mu neponechali ani pyj, ani varlata. „Synové jsou stále troufalejší,“ poznamenala Dany. Až doposud omezovali své útoky na neozbrojené osvobozence, podřezávali je v uličkách nebo se pod příkrovem temnoty vkrádali do jejich obydlí a vraždili je v postelích. „To je první z mých vojáků, kterého zabili.“

„První,“ varoval ji ser Barristan, „ale ne poslední.“

Jsem stále ve válce, uvědomila si Dany, akorát že teď bojuji se stíny. Doufala, že zabíjení na nějaký čas ustane, že bude mít čas na budování a ozdravení.

Setřásla ze sebe lví kůži, poklekla vedle těla a nehledíc na Jhiquino zalapání po dechu zatlačila mrtvému muži oči. „Věrný štít nebude zapomenut. Nechte ho umýt a obléknout do bitvy, a pohřběte ho s čepičkou, štítem a oštěpy.“

„Stane se, jak Její Veličenstvo poroučí,“ řekl Šedý červ.

„Pošli muže do Chrámu milostí, ať se poptají, zda nějaký muž nepřišel k Modrým milostem s ránou po meči. A nech rozšířit zvěst, že zaplatíme zlatem za krátký meč Věrného štítu. Poptej se řezníků a pastevců a pokus se zjistit, kdo v poslední době vyklešťoval kozy.“ Možná se nějaký pastevec přizná. „A odteďka ať už žádný z mých mužů nechodí po setmění sám.“

„Tito jedni uposlechnou.“

Daenerys si odrhnula vlasy z obličeje. „Najdi pro mne ty zbabělce. Najdi je, abych mohla Syny Harpyje naučit, co to znamená probudit draka.“

Šedý červ jí zasalutoval. Jeho Neposkvrnění znovu přikryli mrtvého muže plátnem, zvedli si ho na ramena a vynesli ho ze síně. Ser Barristan Selmy zůstal vzadu. Vlasy měl bílé a od koutků jeho bleděmodrých očí vybíhaly vějířky vrásek. A přesto měl záda rovná jako svíce a roky jej pranic neobraly o jeho šermířské umění. „Veličenstvo,“ řekl, „obávám se, že tvoji eunuchové nejsou pro úkoly, které jim dáváš, uzpůsobeni.“

Dany se usadila na svou lavici a znovu si přehodila lví kůži kolem ramen. „Neposkvrnění jsou moji nejlepší válečníci.“

„Prosím o prominutí, Veličenstvo, ale jsou to vojáci, ne válečníci. Byli stvořeni pro bitevní pole, aby stáli rameno vedle ramene za svými štíty, s oštěpy namířenými před sebe. Jejich výcvik je učí poslouchat, beze strachu, dokonale, bez přemýšlení či váhání… nepídit se po tajemstvích a neklást otázky.“

„Posloužili by mi rytíři lépe?“ Selmy pro ni cvičil rytíře, učil syny otroků bojovat s kopím a dlouhým mečem po západozemském způsobu… jenže k čemu jí budou platná kopí proti zbabělcům, co útočí pod rouškou tmy?

„Ne v tomhle,“ připustil starý muž. „A navíc Tvoje Veličenstvo nemá žádné rytíře kromě mne. Bude trvat roky, než budou ti hoši připraveni.“

„Pak kdo tedy, když ne Neposkvrnění? Dothrakové by byli ještě horší.“ Dothrakové bojovali z koňských hřbetů. Muži na koních byli užitečnější v otevřených polích a kopcích než v úzkých ulicích a uličkách města. Mimo meereenské zdi z mnohobarevných cihel byla Danyina vláda přinejmenším chabá. Tisíce otroků se stále lopotily na rozlehlých panstvích v kopcích, pěstovali pšenici a olivy, pásli stáda koz a ovcí, a těžili sůl a měď. V meereenských skladištích byly hojné zásoby obilí, oleje, oliv, sušeného ovoce a nasoleného masa, ale zásoby se tenčily. A tak Dany vyslala svůj skrovný khalasar, aby si podmanil zázemí, pod velením svých tří pokrevních jezdců, zatímco Hnědý Ben Plumm vzal svoje Druhé syny na jih, aby střežili území proti yunkaijským vpádům.

Nejdůležitějším úkolem ze všech pověřila Daaria Naharise, vemlouvavého Daaria s jeho zlatým zubem a trojitě rozvětveným vousem, usmívajícího se svým prohnaným úsměvem skrze purpurové kníry. Za východními kopci se táhlo pásmo oblých pískovcových hor, Khyzaiský průsmyk a Lhazar. Pokud by Daario dokázal přesvědčit Lhazarény, aby znovu otevřeli suchozemské obchodní trasy, bylo by možné dopravovat obilí dolů po řece nebo přes kopce podle potřeby… jenže Ovčí lidé neměli důvod milovat Meereen. „Až se Bouřovrány vrátí z Lhazaru, snad bych je mohla použít v ulicích,“ řekla seru Barristanovi, „ale do té doby mám jenom Neposkvrněné.“ Vstala. „Nyní mne musíš omluvit, sere. Brzy budou u mých bran prosebníci. Musím si nasadit svoje velké uši a stát se opět jejich královnou. Zavolej Reznaka a Holotemenného, ať na mne počkají, než se obléknu.“

„Jak Její Veličenstvo poroučí.“ Selmy se uklonil.

Velká pyramida čněla osm stovek stop do oblohy, od obrovské čtvercové základny až k vysokému vrcholku, kde měla královna svoje soukromé komnaty, obklopené zelení a vonnými jezírky. A když se nad městem rozklenulo chladné modré svítání, Dany vyšla na terasu. Na západě se odráželo slunce od zlatých dómů Chrámu milostí, a vyleptávalo hluboké stíny za příkrými pyramidami mocných. V některé z těch pyramid dokonce i teď osnují Synové Harpyje nové vraždy a není v mé moci zastavit je.

Viserion vycítil její nepokoj. Velký drak ležel stočený kolem hrušně, hlavu měl položenou na ocase. Když Dany procházela kolem, otevřel oči, dvě jezírka roztaveného zlata. Rohy měl také zlaté, i šupiny, které běžely po jeho zádech od hlavy až k ocasu. „Ty lenochu,“ řekla mu a podrbala ho pod čelistí. Jeho šupiny byly horké na dotek, jako zbroj ponechaná příliš dlouho na slunci. Draci jsou ztělesněný oheň. Četla to v jedné z knih, které jí dal ser Jorah jako svatební dar. „Měl bys lovit se svými bratry. Nebo jste se ty a Drogon opět prali?“ Její draci poslední dobou divočeli. Rhaegal kousl Irri, a Viserion podpálil Reznakův tokar, když ji senešal posledně navštívil. Nevěnuji se jim tolik, jak bych měla, jenže kde na ně mám vzít čas?

Viserion mrskl ocasem do strany, udeřil do kmene stromu tak mocně, že na zem spadla hruška a přistála Dany u nohou. Rozložil křídla a napůl vzlétl, napůl vyskočil na parapet. Roste, pomyslela si, když se odrazil a vyletěl do oblohy. Všichni tři rostou. Brzy budou dost velcí, aby mne unesli. Pak poletí tak, jako letěl Aegon Dobyvatel, vysoko a ještě výš, dokud nebude Meereen pod ní tak malý, že by ho mohla zakrýt palcem.

Pozorovala Viseriona, jak stoupá ve stále širších kruzích, dokud jí nezmizel z očí za kalnými vodami Skahazadhanu. Teprve pak vešla zpátky do pyramidy, kde již čekaly Irri a Jhiqui, aby jí vykartáčovaly zacuchané vlasy a oděly ji, jakpříslušelo královně Meereenu, do ghiskarského tokaru.

Tento oděv byl neforemná věc, dlouhá, volná, beztvará plachta, která se omotávala kolem boků, v podpaždí a přes rameno, a její volné lemy byly pečlivě skládány a vystavovány na odiv. Když byl omotán příliš volně, hrozilo, že z těla sklouzne; omotán příliš těsně se zašmodrchával, omezoval člověka v pohybu a překážel v chůzi. Dokonce i když byl omotán správně, bylo zapotřebí, aby si jej jeho nositel přidržoval na místě levou rukou. Chůze v tokaru si vyžadovala malé, cupitavé krůčky a dokonalou rovnováhu, jinak člověk šlápl na těžký splývající lem. Nebyl to oděv určený pro žádného člověka, který musel pracovat. Tokar byl oděvem pro pány, znamením bohatství a moci.

Dany chtěla tokar zakázat, když přišla do Meereenu, ale její rádci ji doporučili, aby to nedělala. „Matka draků si musí obléci tokar, jinak bude navždy nenáviděna,“ varoval ji Zelená milost, Galazza Galare. „Ve vlně Západozemí nebo myrské krajce by Její Záře vždy zůstala mezi námi cizákem, groteskním přišelcem, barbarským dobyvatelem. Meereenská královna musí být paní Starého Ghisu.“ Hnědý Ben Plumm, kapitán Druhých synů, to řekl výstižněji. „Když chce být člověk pánem králíků, měl by si nasadit pár králičích uší.“

Králičí uši, které si vybrala pro dnešní den, byly vyrobeny z čistě bílé lněné tkaniny, s lemem ze zlatých střapců. S Jhiquinou pomocí správně omotala tokar kolem sebe na třetí pokus. Irri přinesla její korunu, vykovanou do tvaru tříhlavého draka jejího rodu. Jejich svinutá těla byla ze zlata, křídla stříbrná a tři hlavy ze slonoviny, onyxu a nefritu. Než den skončí, Dany bude mít z její tíhy bolavý krk a ramena. Koruna by neměla sedět na hlavě lehce, jak kdysi řekl jeden z jejích královských předků. Nějaký Aegon, jenže který? Pěti královstvím Západozemí vládlo pět Aegonů. Byl by i šestý, jenže Uchvatitelovi psi zabili synáčka jejího bratra, ještě když byl děťátkem u prsu. Kdyby byl žil, možná bych se za něj provdala. Aegon by měl blíž k mému věku než Viserys. Dany byla počata až poté, co byli Aegon a jeho sestra zavražděni. Jejich otec, její bratr Rhaegar, zahynul ještě dříve, zabit Uchvatitelem na Trojzubci. Její bratr Viserys zemřel s nářkem ve Vaes Dothrak, s korunou z roztaveného zlata na hlavě. A mě zabijí taky, když to dovolím. Nože, které rozbodaly Věrný štít, byly určeny pro mne.

Nezapomněla na zotročené děti, které Velcí mistři nechali přibít na kříže podél cesty z Yunkai. Bylo jich jedno sto šedesát tři, jedno dítě na každou míli, přibité na milníkys jednou rukou nataženou tak, aby ukazovala směr její cesty. Jakmile padl Meereen, nechala Dany ukřižovat stejný počet Velkých mistrů. Jejich pomalému umírání byly přítomny roje much, a ten zápach ještě dlouho přetrvával na náměstí. Přesto ji některé dny přepadaly obavy, že nešla dost daleko. Meereeňané byli prohnaní a tvrdohlaví lidé, kteří jí vzdorovali na každém rohu. Osvobodili svoje otroky, ano… jen aby je ihned najali zpátky jako služebnictvo za mzdy tak nízké, že si stěží mohli dovolit koupit si jídlo. Ti, co byli příliš staří nebo naopak příliš mladí, byli vyhnáni do ulic, společně s mrzáky a nemocnými. A Velmi mistři se pak scházeli na vrcholcích svých vzdušných pyramid, kde si stěžovali, jak dračí královna zaplnila jejich město hordami špinavých žebráků, zlodějů a nevěstek.

Abych mohla vládnout Meereenu, musím si Meereen získat, bez ohledu na to, jak jimi opovrhuji. „Jsem připravená,“ řekla směrem k Irri.

Reznak a Shakaz na ni čekali na vrcholu mramorového schodiště. „Velká královno,“ prohlásil Reznak mo Reznak, „dnes záříš natolik, že se obávám na tebe pohlédnout.“ Senešal na sobě měl tokar z vínově červeného hedvábí se zlatým lemem. Malý upocený mužík, který páchl, jako by se byl vykoupal v parfému a hovořil nízkou formou vznešené valyryjštiny, velmi zkaženou a silně okořeněnou protahovaným vrčivým přízvukem typickým pro ghiskarštinu.

„Jsi laskavý, že to říkáš,“ odpověděla Dany stejnou řečí.

„Moje královno,“ zavrčel Shakaz mo Kandaq, z Holotemenných. Vlasy obyvatel Ghisu byly husté a drátovité; mezi muži Otrokářských měst bylo již dlouho v módě tupírovat si je to tvaru rohů, bodců a křídel. Tím, že si svoje vlasy oholil, dal Shakaz najevo, že zavrhl starý Meereen a přijal nový, a řídíce se jeho příkladem udělali příslušníci jeho rodiny totéž.Následovali ostatní, ačkoliv Dany nemohla říci, zda to bylo ze strachu, kvůli módě nebo jen proto, že byli ambiciózní; říkali jim Holotemenní. Shakaz byl Holotemenný… ataké ten nejzavilejší odpůrce Synů Harpyje a jim podobných. „Dozvěděli jsme se o eunuchovi.“

„Jmenoval se Věrný štít.“

„Zemře jich víc, pokud nebudou vrahové potrestáni.“ Dokonce i se svým oholeným skalpem měl Shakaz ohavnou tvář – vystouplé obočí, malá očka s mohutnými váčky, velký nos s černými uhry, mastnou kůži, která vypadala spíš žlutá, než aby měla obvyklou jantarovou barvu Ghiskarců. Byl to tupý, brutální, vzteklý obličej. Mohla se jen modlit, aby byl čestný a poctivý.

„Jak je mohu potrestat, když nevím, kdo to udělal?“ zeptala se jej Dany. „Pověz mi to, chrabrý Shakazi.“

„Máš hojně nepřátel, Veličenstvo! Vidíš jejich pyramidy ze své terasy. Zkah, Hazkar, Ghazeen, Merreq, Loraq, všechny staré otrokářské rodiny. Pahl. Pahl nejvíc ze všech. Nyní rod žen. Zahořklých starých žen lačnících po krvi. Ženy nezapomínají. Ženy neodpouštějí.“

Ne, pomyslela si Dany, a Uchvatitelovi psi se to dozvědí, jakmile se vrátím do Západozemí. Byla pravda, že ona a rod Pahl byli krvavě znesvářeni. Oznaka zo Pahl zabil Silný Belwas v boji muže proti muži. Jeho otec, velitel meereenské městské hlídky, zemřel při obraně městských bran, když je Josův pták rozštípal na třísky. Tři strýcové byli mezi stem šedesáti třemi ukřižovanými na náměstí. „Kolik zlata jsme nabídli za informace týkající se Synů Harpyje?“ zeptala se Dany.

„Jedno sto honorů, nechať se zlíbí Její Záři.“

„Tisíc hororů by nás potěšil víc. Postarej se o to.“

„Její Výsost se na moji radu neptala,“ ozval se Shakaz Holotemenný, „ale já říkám, že za krev je třeba zaplatit krví. Vezmi jednoho muže z rodin, které jsem jmenoval a nechej ho zabít. Až příště zavraždí jednoho z tvých, vezmi z každého vznešeného rodu dva a oba je zab. Potřetí již vraždit nebudou.“

Reznak znepokojeně vyjekl. „Neeee… laskavá královno, taková brutalita by snesla na naše hlavy hněv bohů. Ujišťuji tě, že ty vrahy najdeme, a jakmile se tak stane, vyjde najevo, že jsou sprostého původu, uvidíš.“

Senešal byl stejně holohlavý jako Shakaz, ačkoliv v jeho případě za to mohli bohové. „Kdyby se měl na mé hlavě objevit jediný nestydatý vlas, můj holič stojí v břitvou v pohotovosti,“ ujistil ji, když jej povýšila na jeho místo. Dany si říkala, zda by břitva lépe neposloužila k tomu, aby Reznakovi podřízla hrdlo. Byl to užitečný muž, jenže se jí pramálo zamlouval a důvěřovala mu ještě méně. Neumírající Qarthu ji varovali, že bude třikrát zrazena. První byla Mirri Maz Duur, druhý ser Jorah. Bude Reznak třetí? Holotemenný? Daario? Nebo to bude někdo, od koho bych to nikdy neočekávala, ser Barristan, Šedý červ nebo Missandei?

„Shakazi,“ řekla Holotemennému, „děkuji ti za tvou radu. Reznaku, vynasnaž se nejdříve zjistit, co zmůže jeden tisíc honorů.“ S těmito slovy uchopila Daenerys svůj tokar a začala sestupovat po širokém mramorovém schodišti. Dělala jeden opatrný krok za druhým, aby nezakopla o lem svého roucha a neskutálela se dolů hlavou napřed.

Missandei oznámila její příchod. Malá písařka měla krásný silný hlas. „Všichni poklekněte před Daenerys za bouře zrozenou, Nespálenou, královnou Meereenu, královnou Andalů, Rhoynů a Prvních lidí, Khaleeesi Velkého trávového moře, Rozbíječkou okovů a Matkou draků.“

V síní se rozhostilo ticho. Neposkvrnění stáli obrácení zády k pilířům, drželi své štíty a kopí, a hroty jejich čepiček čněly vzhůru jako řada nožů. Meereeňané se shromáždili pod východními okny. Její svobodní lidé stáli stranou od svých bývalých pánů. Dokud nebudou stát pospolu, Meereen nepozná mír. „Povstaňte.“ Dany se posadila na svou lavici. Všichni v síni vstali. Aspoň tohle dělají jako jeden.

Reznak mo Reznak měl seznam. Zvyklost vyžadovala, aby královna začala s astaporským vyslancem, bývalým otrokem, který si říkal lord Ghael, ačkoliv zřejmě nikdo nevěděl, čeho je vlastně pánem.

Lord Ghael měl ústa plná vyhnilých hnědých zubů a špičatý zažloutlý obličej lasičky. Také měl dar. „Cleon Velký ti posílá zde tyto trepky jako symbol své lásky k Daenerys za bouře zrozené, Matce draků.“

Irri nazula trepky Dany na chodidla. Byly ušity z pozlacené kůže, ozdobeny zelenými říčními perlami. Snad si ten řeznický král nemyslí, že si párem hezkých trepek získá moji ruku? „Král Cleon je velmi štědrý. Můžeš mu za tento krásný dar poděkovat.“ Krásný, ale vhodný tak pro dítě. Dany měla malá chodidla, ale špičaté trepky jí přesto tiskly prsty u nohou k sobě.

„Velký Cleon bude potěšen, když se dozví, že tě potěšily,“ řekl lord Ghael. „Jeho Velkolepost mi přikázala, abych Ti vyřídil, že je připraven kdykoliv Matku draků bránit před všemi jejími nepřáteli.“

Jestli znovu navrhne, abych se za krále Cleona vdala, hodím mu trepku na hlavu, pomyslela si Dany, ale astaporský vyslanec se tentokrát naštěstí o královském sňatku nezmínil. Místo toho řekl: „Nastal čas, aby Astapor a Meereen učinili přítrž barbarské vládě Moudrých mistrů Yunkai, kteří jsou zapřisáhlými nepřáteli těch, kdož žijí svobodně. Velký Cleon mi přikázal, abych ti pověděl, že se svými novými Neposkvrněnými brzy vytáhne do boje.“

Jeho noví Neposkvrnění jsou obscénní žert. „Král Cleon by moudře udělal, kdyby se staral o svoje vlastní zahrady a nechal Yunkaijce, aby pečovali o své.“ Nebylo to tím, že by v sobě Dany chovala jakoukoliv lásku k Yunkai. Litovala, že si Žluté město nezabrala, jakmile porazila jeho armádu v poli. Moudří mistři se vrátili k otrokářství ihned, jakmile od jejich města odtáhla, a nyní byli zaneprázdněni zvyšováním daní, najímáním žoldnéřů a navazováním spojenectví proti ní.

Cleon samozvaný Velký však nebyl o nic lepší. Řeznický král znovu zavedl otroctví v Astaporu, přičemž jedinou změnou bylo to, že bývalí otroci byli nyní páni a bývalí páni se změnili v otroky. 

„Jsem teprve mladá dívka a vím toho málo o vedení války,“ řekla lordu Ghaelovi, „ale doslechli jsme se, že Astapor hladoví. Ať král Cleon nejdříve svůj lid nakrmí, než jej odvede do bitvy.“ Pokynula rukou na znamení, že jej propouští. Ghael se vzdálil.

„Velkoleposti,“ ozval se Reznak mo Reznak, „vyslechneš nyní vznešeného Hizdahra zo Loraqa?“

Už zase? Dany přikývla a Hizdahr rázně vykročil kupředu; vysoký muž, velmi štíhlý, s jantarovou pokožkou bez jediné vady. Uklonil se jí na stejném místě, kde před nedávnem ležel na zemi mrtvý Věrný štít. Tohoto muže potřebuji, připomněla si Dany v duchu. Hizdahr byl bohatý obchodník s množstvím přátel v Meereenu a ještě větším množstvím v zámoří. Navštívil Volantis, Lys a Qarth, měl příbuzné v Tolosu a Elyrii, a dokonce se říkalo, že vládne jistým vlivem v Novém Ghisu, kde se Yunkaijci snažili podnítit nevraživost vůči Dany a její vládě.

A byl bohatý. Famózně a pohádkově bohatý…

A rád zbohatne ještě víc, pokud vyhovím jeho prosbě. Když Dany nechala zavřít bojová doupata ve městě, cena podílů z doupat poklesla. Hizdahr zo Loraq po nich chňapl oběma rukama a nyní vlastnil většinu z bojových jam v Meereenu.

Urozenému muži trčela od spánků křídla z drátovitých rudočerných vlasů. Navozovalo to dojem, jako by měla jeho hlava každou chvíli vzlétnout. Jeho dlouhý obličej ještě prodlužoval vous spoutaný zlatými prstenci. Purpurový tokar měl olemován ametysty a perlami. „Tvoje Velkolepost zná důvod, proč jsem zde.“

„Nu, musí to být proto, že nemáš žádný jiný důvod než mne stále soužit. Kolikrát jsem tě již odmítla?“

„Pětkrát, Tvoje Velkoleposti.“

„Dnes to bude pošesté. Nenechám bojová doupata znovu otevřít.“

„Kdyby si Její Velkolepost vyslechla moje argumenty…“

„Už jsem si je vyslechla. Pětkrát. Máš snad nějaké nové?“

„Staré argumenty,“ připustil Hizdahr, „nová slova. Milá slova a zdvořilá, vhodnější k tomu, aby zapůsobila na královnu.“

„Já chci tvůj důvod, ne tvoje zdvořilosti. Již jsem si tvoje argumenty vyslechla tolikrát, že bych mohla za tvoji věc orodovat sama. Mám?“ Dany se naklonila dopředu. „Bojová doupata patřila k Meereenu od té doby, co bylo město založeno. Souboje jsou svou podstatou hluboce náboženského rázu, poněvadž jsou při nich přinášeny krvavé oběti bohům Ghisu. Boje na život a na smrt nejsou pouhou řezničinou, ale ukázkou odvahy, umění a síly, které nanejvýš těší vaše bohy. Vítězní bojovníci jsou hýčkáni a velebeni, a na poražené vzpomínáte s úctou. Kdybych znovu otevřela bojová doupata, ukázala bych tím lidu Meereenu, že respektuji jejich způsoby a zvyky. Bojová doupata jsou proslulá i v zámoří. Přitahují do Meereenu obchod a plní městské truhlice mincemi ze všech končin světa. Všichni muži mají společnou zálibu v krvi, kterou pomáhají bojová doupata uspokojovat. Tím způsobem se vlastně zasluhují o klid ve městě. Pro zločince odsouzené k smrti na písku představují doupata rozsouzení v boji, poslední šanci, aby mohl člověk dokázat svou nevinu.“ Znovu se napřímila, pohodila hlavou. „Tak. Zapomněla jsem na něco?“

„Její Zářivost promluvila ve prospěch mé věci lépe, než bych mohl doufat, že to dokážu sám. Vidím, že jsi nejenom krásná, ale rovněž výmluvná. Docela jsi mne přesvědčila.“

Musela se dát do smíchu. „Já ale přesvědčena nejsem.“

„Tvoje Velkoleposti,“ pošeptal jí Reznak mo Reznak do ucha, „je zvykem, že město si pro sebe zabírá jednu desetinu všech zisků z bojových doupat po výdajích, ve formě daně. Tyto peníze by mohly být použity na mnoho vznešených účelů.“

„Mohly by… ačkoliv kdybychom měli znovu otevřít doupata, měli bychom si vybrat svou desetinu před odpočtem výdajů. Jsem teprve mladá dívka a vím toho o takových záležitostech málo, ovšem strávila jsem s Xaro Xhoan Daxosem dost dlouhou dobu, abych tohle věděla. Hizdahre, kdybys dokázal shromažďovat armády tak, jako umíš dávat dohromady argumenty, mohl bys dobýt svět… ale moje odpověď stále zní ne. Pošesté.“

„Královna promluvila.“ Znovu se uklonil, stejně hluboce jako předtím. Jeho perly a ametysty tiše zaťukaly o mramorovou podlahu. Byl to velmi ohebný muž, Hizdahr zo Loraq.

Možná by byl i hezký, nebýt těch příšerných vlasů. Reznak a Zelená milost na Dany naléhali, aby se provdala za nějakého meereenského šlechtice, aby se město smířilo s její vládou. Hizdahr zo Loraq by možná stál za hlubší zamyšlení. Raději on než Shakaz. Holotemenný jí navrhl, že kvůli ní zavrhne svoji manželku, jenže Dany se při té představě jen zachvěla. Hizdahr se aspoň uměl usmívat.

„Velkoleposti,“ řekl Reznak s pohledem upřeným do svého seznamu, „nyní tě osloví vznešený Grazdan zo Galare. Vyslechneš ho?“

„Bude mi potěšením,“ řekla Dany, obdivujíc třpyt zlata a lesk zelených perel na trepkách od Cleona, zatímco se snažila ignorovat nepříjemnou bolest ve stlačených prstech. Grazdan, jak ji předem upozornili, byl příbuzným Zelené milosti, jejíž podporu považovala za nesmírně cennou. Kněžka byla hlasem míru, přijetí a poslušnosti pro zákonné autority. Musím jejího příbuzného uctivě vyslechnout, ať touží po čemkoliv.

Ukázalo se, že touží po zlatě. Dany odmítla odškodnit kterékoliv z Velkých mistrů za cenu jejich otroků, nicméně Meereeňané si neustále vymýšleli jiné způsoby, jak z ní peníze vyždímat. Ukázalo se, že vznešený Grazdan kdysi vlastnil jednu otrokyni, která byla velmi dobrou tkadlenou; výrobky vzešlé z jejího tkalcovského stavu byly vysoce ceněné nejenom v Meereenu, ale také v Novém Ghisu, Astaporu a Qarthu. Když tato žena zestárla, Grazdan nakoupil půl tuctu mladých dívek a poručil stařeně, aby je zasvětila do tajů svého umění. Stará žena již byla mrtvá. Ty mladé, které dostaly svobodu, si otevřely krámek u přístavní zdi a prodávaly tam svoje zboží. Grazdan zo Galare nyní žádal o to, aby dostával část z jejich výdělků. „Vděčí za svoje umění mně,“ trval na svém. „Vytáhl jsem je z dražební síně a naučil je tkát.“

Dany tiše naslouchala, ve tváři se jí zračil klid. Když skončil, řekla: „Jak se jmenovala ta stará tkadlena?“

„Ta otrokyně?“ Grazdan přešlápl z nohy na nohu, zamračil se. „Možná to byla… Elza. Nebo Ella. Je tomu již šest let, co zemřela. Vlastnil jsem tolik otroků, Tvoje Veličenstvo.“

„Dejme tomu Elza. Zde je náš výnos. Od těch dívek nedostaneš nic. To Elza je naučila tkát, ne ty. Od tebe dostanou dívky nový stav, ten nejlepší, co se dá za peníze koupit. To je za to, že jsi zapomněl jméno té staré ženy.“

Reznak by jako příštího předvolal další tokar, ale Dany trvala na tom, že chce vyslyšet nějakého osvobozeného. Potom střídavě přijímala mistry a bývalé otroky. Bylo jí předneseno mnoho a ještě víc záležitostí k vyřešení. Meereen byl po svém pádu barbarsky vypleněn. Stupňovité terasy bohatých pánů byly možná ušetřeny toho nejhoršího z drancování, ale jakmile městští otroci povstali a dovnitř se rozbitými branami nahrnuly hordy těch, kteří ji následovali z Yunkai a Astaporu, vypukly v chudobnějších částech orgie loupení a vraždění.Její Neposkvrnění nakonec obnovili pořádek, jenže drancování vedlo k mnoha dalším problémům. A tak chodili za královnou.

Dostavila se bohatá žena, jejíž manžel a synové zemřeli při obraně městských hradeb. Během plenění utekla ze strachu ke svému bratrovi. Po návratu zjistila, že její dům proměnili v nevěstinec. Děvky se oblékaly do jejích šatů a nosily její šperky. Chtěla svůj dům nazpět, šperky také. „Šaty si mohou ponechat,“ svolila. Dany jí přislíbila vrácení šperků, avšak dům, který jednou opustila, pro ni byl ztracen.

Pak přišel bývalý otrok, aby obvinil jistého šlechtice z rodiny Zhak. Ten muž se nedávno oženil s osvobozenou otrokyní, jejíž úlohou před pádem města bylo zahřívat svému pánovi lože. Šlechtic ji připravil o panenství, využil ji pro svoji rozkoš a obtěžkal ji dítětem. Její nový manžel požadoval, aby dala šlechtice vykleštit za zločin znásilnění, a chtěl také měšec zlata, aby mohl vychovávat šlechticova bastarda jako svého vlastního. Dany mu přislíbila měšec zlata, ovšem nikoli vykleštění. „V době, kdy s ní léhal, byla tvoje žena jeho majetkem, se kterým si mohl dělat, co chtěl. Podle zákona to nebyl zločin.“ Její rozhodnutí jej nepotěšilo, jak viděla, jenže pokud by měla nechat vykleštit každého muže, který si předtím vydržoval postelovou otrokyni, zakrátko by vládla městu eunuchů.

Předstoupil chlapec mladší než Dany, drobný a zjizvený, oblečený v rozedřeném šedém tokaru s rozedřeným stříbrným lemem. Hlas se mu zlomil, když jí vyprávěl o tom, jak se té noci, kdy město padlo, vzbouřili dva domácí otroci. Jeden zabil jeho otce, druhý jeho bratra. Oba pak znásilnili jeho matku, kterou poté rovněž zabili. Chlapci se podařilo vyváznout s pouhou jizvou na tváři, ale jeden z těch mužů prý stále žije v domě jeho otce, zatímco ten druhý se připojil ke královniným vojákům jako jeden z Matčiných mužů. Chtěl, aby byli oba pověšeni.

Jsem královnou města vystavěného na prachu a smrti. Dany neměla jinou možnost než ho odmítnout. Vyhlásila všeobecnou amnestii na všechny zločiny spáchané během plenění. A nepotrestá ani otroky, kteří povstali proti svým pánům.

Když mu to řekla, chlapec se k ní vrhl, jenže se mu chodidla zamotala do tokaru a hoch se natáhl jak dlouhý tak široký na purpurový mramor. V okamžení u něj byl Silný Belwas. Velký hnědý eunuch jej jednou rukou zvedl a zatřásl jím jako mastif krysou. „To stačí, Belwasi,“ zvolala Dany. „Pusť ho.“ Chlapci řekla: „Ceň si toho tokaru, neboť ti zachránil život. Jsi teprve chlapec, takže na to, co se tady stalo, zapomeneme. Ty bys měl učinit totéž.“ Když ale hoch odcházel, ohlédl se na ni přes rameno a jakmile Dany spatřila jeho oči, pomyslela si, Harpyje mají dalšího Syna.

Než přišlo poledne, Dany již cítila tíži své koruny na hlavě, i tvrdost lavice pod sebou. Tolik jich stále čekalo na její slyšení, a tak si ani neudělala přestávku, aby se šla najíst. Místo toho poslala Jhiqui do kuchyně pro tác s chlebovými plackami, olivami, fíky a sýrem. Zatímco naslouchala, uždibovala a usrkávala z poháru víno ředěné vodou. Fíky byly dobré, olivy ještě lepší, ale víno jí zanechávalo v ústech trpkou kovovou pachuť. Z malých světležlutých hroznů typických pro tuto oblast bylo bohužel víno podřadné kvality. Obchod s vínem zde prosperovat nebude. Kromě toho, Velcí mistři nechali ty nejlepší vinice spálit společně s olivovými háji.

Odpoledne přišel sochař s návrhem nahradit hlavu velké bronzové harpyje na Náměstí očištění odlitkem Danyiny podoby. Odmítla to s takovou zdvořilostí, jakou jen byla schopná v sobě posbírat. V Skahazadhanu byla ulovena štika nevídaných rozměrů a rybář si přál darovat ji královně. Nesmírně rybu obdivovala, rybáře odměnila měšcem stříbra a rybu nechala odnést do kuchyně. Kovář jí vyrobil oděv z naleštěných měděných kroužků, aby jej mohla nosit do války. Přijala jej s přehnanými díky; byl krásný na pohled, a všechna ta naleštěná měď se bude krásně blyštět ve slunci, ačkoliv kdyby měla hrozit opravdová bitva, raději by se oblékla do oceli. Tohle věděla dokonce i mladá dívka neznalá způsobů války.

V trepkách, které jí poslal Řeznický král, bylo již příliš nepohodlně. Dany je skopla z nohou a seděla tam s jednou nohou složenou pod sebou, zatímco druhou komíhala dopředu a dozadu. Nebyla to příliš královská pozice, jenže ji už unavovalo chovat se královsky. Z koruny ji bolela hlava, a zadek jí znecitlivěl. „Sere Barristane,“ zvolala, „už vím, jakou vlastnost potřebuje král nejvíc.“

„Odvahu, Tvoje Veličenstvo?“

„Půlky jako ze železa,“ zažertovala. „Vždyť jen pořád sedím.“

„Tvoje Veličenstvo si toho na sebe nakládá příliš. Měla bys nechat svoje rádce, aby ti něco z té tíže sňali z ramen.“

„Mám příliš mnoho rádců a příliš málo polštářů.“ Dany se otočila k Reznakovi. „Kolik jich ještě zbývá?“

„Třiadvacet, nechť se zlíbí Tvému Veličenstvu. Se stejným množstvím nároků.“ Senešal se podíval do papírů. „Jedno tele a tři kozy. Zbytek budou nepochybně ovce nebo jehňata.“

„Třiadvacet,“ povzdechla si Dany. „Zdá se, že od té doby, co jsme začali pastevcům za jejich zabité kusy platit, si moji draci vyvinuli nesmírnou chuť na skopové. Jsou jejich nároky oprávněné?“

„Někteří přinesli ohořelé kosti.“

„Lidé zakládají ohně. Lidé vaří skopové. Ohořelé kosti nic nedokazují. Hnědý Ben říká, že v kopcích za městem jsou rudí vlci a také šakalové a divocí psi. To musíme platit dobrým stříbrem za každé jehně, co se ztratí mezi Yunkai a Skahazadhanem?“

„Ne, Velkoleposti.“ Reznak se uklonil. „Mám poslat ty lumpy pryč nebo je chceš nechat zmrskat?“

Daenerys se posunula na lavici. „Žádný člověk by se nikdy neměl obávat přijít ke mně.“ Nepochybovala o tom, že některé z nároků jsou neoprávněné, ale ve většině z nich přišli pastevci po právu. Její draci se stali příliš hladovými, než aby jim stačili krysy, kočky a psi. Čím víc budou jíst, tím víc porostou, varoval ji ser Barristan, a čím větší budou, tím budou víc jíst. Obzvlášť Drogon se vydával do velkých dálek a snadno zhltl ovci denně. „Zaplať jim cenu jejich zvířat,“ řekla Reznakovi, „ale odteďka to bude tak, že se všichni žadatelé budou nejdříve muset dostavit do Chrámu Milostí a odříkat svatou přísahu před bohy Ghisu.“

„Stane se, jak pravíš.“ Reznak se otočil k prosebníkům. „Její Velkolepost souhlasila, že odškodní každého z vás za zvířata, o která jste přišli,“ řekl jim v ghiskarštině. „Dostavte se zítra ráno a budete vyplaceni v mincích nebo v naturáliích, podle toho, jak si sami budete přát.“

Prohlášení bylo přijato v mrzuté tichosti. Člověk by si myslel, že budou spokojenější, pomyslela si Dany. Kvůli tomu přece přišli. Copak se těmhle lidem nikdy nezavděčím?

Jeden člověk otálel, zatímco se ostatní vytráceli – zavalitý muž s větrem ošlehanou tváří, v ošuntělém oděvu. Na hlavě měl houštinu hrubých rudočerných vlasů, kolem uší vystříhaných a v ruce držel plátěný pytel. Stál tam se sklopenou hlavou a oči upíral do mramorové podlahy, jako by docela zapomněl, kde je. A co po mně chce tenhleten? říkala si Dany.

„Všichni poklekněte před Daenerys za bouře zrozenou, Nespálenou, královnou Meereenu, královnou Andalů, Rhoynů a Prvních lidí, Khaleesi Velkého trávového moře, Rozbíječkou okovů a Matkou draků,“ zvolala Missandei svým vysokým krásným hlasem.

Jak Dany vstala, tokar jí začal sklouzávat. Zachytila jej a vytáhla si jej zpátky na místo. „Ty s pytlem,“ zavolala, „přeješ si s námi promluvit? Můžeš přistoupit.“

Když zvedl hlavu, jeho oči byly rudé a krvavé jako otevřené rány. Dany zahlédla, jak se ser Barristan přesunul jako bílý stín blíž k jejímu boku. Muž se začal klopýtavě šourat dopředu, udělal krok, pak další, svíraje svůj pytel. Je opilý nebo nemocný? podivila se Dany. Za popraskanými žlutými nehty měl špínu.

„Co je?“ pobídla jej Dany. „Máš nějakou stížnost, kterou nám chceš předložit, nějakou prosbu? Co od nás chceš?“

Nervózně si oblízl jazykem rozpraskané rty. „Já… jsem… přinesl…“

„Kosti?“ řekla netrpělivě. „Ohořelé kosti?“

Zvedl pytel a vysypal jeho obsah na podlahu.

Byly to kosti, polámané a zčernalé. Ty delší byly rozlomeny, aby z nich mohl být vysán morek.

„Byl to ten černý,“ řekl muž vrčivou ghiskarštinou. „Okřídlený stín. Snesl se z oblohy a… a…“

Ne. Dany se zachvěla. Ne, ne, ach ne.

„Jsi snad hluchý, blázne?“ obořil se na muže Reznak mo Reznak. „Neslyšel jsi moje prohlášení? Přijď zítra ráno a dostaneš za svoji ovci zaplaceno.“

„Reznaku,“ řekl ser Barristan tiše, „drž jazyk za zuby a otevři oči. To nejsou ovčí kosti.“

Ne, pomyslela si Dany, tohle jsou kosti dítěte.


Vydáno se svolením George R.R. Martina a nakladatelství Talpress. Další šíření textu je možné pouze po dohodě s nakladatelstvím.
Přeložila Hana Březáková. Jedná se o redakčně neupravený text (ale projeto bedlivým okem Nevady :-) . Vydání Tance s draky v češtině je předběžně plánováno na jaro 2012.