Povídka č. 9 /2.kolo/

⋅ Napsal(a)

Arya

 

Slunce dnes zapadalo v rudých barvách, i moře mělo karmínový odstín krve.  Byla to pravda, nebo jí to tak jenom připadalo? Dnes to byla kapitánova manželka, vysoká kostnatá žena z bohatého rodu, které bylo třeba se zbavit, aniž by její manžel vzbudil podezření. Kapitán odjel před dvěma dny a ji našli mrtvou v posteli dnes ráno, chladnou a se zavřenýma očima. Laskavý muž nejspíš dostane zaplaceno jejími vlastními šperky…

Arya ostatním služkám nalhala, že zajde nakoupit ryby a citróny pro pana kapitána, než se ráno vrátí, a v klidu dům opustila. Jestli budou někoho hledat, bude to dívka s orlím nosem jménem Mara, ne Slánka, Kočka z kanálů nebo snad Arya z rodu Starků. Přístav se v tuhle denní dobu hemžil obchodníky z Letních ostovů, opilými námořníky a děvkami. Sehnula se z lávky a nechala vlnky hrát si s jejími prsty, když do ní kdosi tvrdě vrazil.

Na pár okamžiků ji ovládla bíla vlna bolesti a ani si nevšimla, jak se ocitla na zádech na zemi. Otupěle se převalila na bok a do dlaně vyplivla krev. S nelibostí si uvědomila, že v dlani drží i dva zuby z dolní čelisti.

„Odpusťte, pani,“ řekl muž, který ji srazil na zem. Byl to zarostlý barbar s norvoským přízvukem a byl očividně už několik hodin opilý. „I když… nevypadáš jako pani. Možná bych ti moh zaplatit o něco víc než dostáváš obvykle,“ změřil si její drobná prsa, dlouhé zacuchané vlasy a orlí nos. U skupiny kumpánů, která ho obklopovala, to vyvolalo záchvat smíchu.

Arya se pokusila napodobit způsob, jakým se tady v Braavosu usmívají děvky, a zapomněla, že ústa má pořád plná krve. Následoval další smích. Když ale k Norvosanovi natáhla ruku, neodmítl ji. Mýlíš se, jsem vlk, můj pane. Kdyby to ale řekla nahlas, smáli by se ještě víc. Popadla muže za paži a táhla ho pryč i přes pobavení ostatních.

Když míjeli jeden ze stovky kanálů, který se větvil od toho největšího, postrčila ho tím směrem a tlačila se za ním. Balancovali na sotva dvě stopy širokém okraji a on ji hrubě přitisknul k cihlové zdi. Na polovinu zabušení srdce zpanikařila a ztuhla, když jí nemotornýma rukama přejel po hýždích, ňadrech a nakonec ji vzal za bolavou čelist.

Jazyk jí vrazil do úst a tehdy se v ní vzedmul opravdový hněv. Tohle byl její první polibek, plný chuti její krve a jeho slin, co měly slabou příchuť piva. Stiskla zuby a jeho jazyk se jí v ústech svíjel jako had a narážel do děr po zubech, o které kvůli němu přišla.

Dlaněmi ji bil do ramenou a pokoušel se křičet, ale Arya jen skousla ještě tvrději a pak trhla hlavou. Tehdy konečně vytáhla tenkou dýku schovanou v kapse mezi záhyby sukně, přejela mu bleskovým pohybem po hrdle a uskočila před rudou záplavou.

Ještě sebou trhal, když vedle něj vyplivla jeho jazyk. Za sebou uslyšela tlumené vyjeknutí, a když se otočila, na rohu odbočky uviděla dva z přátel muže z Norvosu a právě přibíhal třetí. Jeho tělo rychle svalila do kanálu a rozběhla se jinými směrem. Tohle bylo její město, ne jejich, a tak se pronásledovatelům zanedlouho ztratila.

Útočiště našla ve staré opuštěné výrobně lodí, kterou objevila docela nedávno. Očistila si tvář od krve, lehla si do jednoho zaprášeného, nikdy nedokončeného člunu a zavřela oči. Nesnila, spíš se to podobalo zimnímu spánku. Daleko na severu už sněží a já jsem přece dítě zimy.  Tu myšlenku ale dokázala hned zaplašit, protože byla špatná a krutá. Když se konečně odvážila vyjít, bylo už dávno po setmění.

Laskavý muž si stěží všiml jejího návratu nebo to alespoň předstíral. Věděl už, co se stalo, o tom, jak jistého Norvosana zabila dívka s orlím nosem jménem Mara? Přiblížila se tiše jako kočka a naslouchala, co říká dalšímu muži. Jistý lord Bolton měl zájem zabít jednu dívku nebo ženu. Jméno toho lorda si hned nedokázala spojit s tváří, ale pak si vzpomněla na bledého muže se zvláštními zvyky z Harrenova. Kdysi to býval jeden z otcových vazalů a později zradil jejího bratra.

„Já bych ten úkol chtěla.“ Chtěla se po jeho splnění hlavně znovu setkat s lordem Boltonem.

Laskavý muž se ji změřil chladným pohledem. „Jsi si tak jistá, i když řeknu, že tě zítra čeká překvapení?“

„Ano,“ dostala přes rty. A jestli víš, že Arya znovu zabíjela, bude to překvapení v tom, že ráno budu chromá, nebo snad na mě čeká číše jedu? „Díky,“ uklonila se.

„Pamatuj si tedy, že to nebude úkol pro Aryu Stark.“

„Arya Stark přeci umřela už kdysi dávno.“

Zapátrala, jestli ty zprávy potěšily její srdce, ale uvnitř našla jenom prázdno. K večeři, skromné porci mořské štiky a slabého vína, zasedla, jako by to byl jakýkoliv jiný den.

Po jídle se šla připravit ke spánku a ve svém pokoji ponořila ruce do misky s vodou. Ve slabém světle svíčky v odraze na hladině uviděla svoji tvář. Byla to dlouhá tvář s ostrými rysy a šedýma očima, tvář jejího otce a Jona Sněha. Tvář čtrnáctileté dívky s úzkými rty její matky a vážným výrazem, jaký měl Robb, když ji naposledy objal. Nikdy se na svůj odraz nevydržela dívat dlouho, a tak rychle položila hlavu na polštář.

Tu noc se jí po dlouhé době vrátil vlčí sen. Její tlapy prorážely ledovou krustu a vdechovala vzduch tak chladný, že pálil v plicích. Utíkala nocí a po boku měla své malé bratry a sestry, nepoháněl ji hlad, ale touha lovce. Lidé. Tam v dálce, kolek ohně, který se zatím jevil jen jako plamínek. Do nozder ji udeřil známý pach a její druhové ji následovali tím směrem.

Nevšimli si jich, dokud se nedostali na okraj světla. Tehdy jeden z mužů zakřičel a ostatní zběsile sahali po svých zbraních. Odrazila se a srazila jednoho z dalších, světlovlasého mladíka s těžkým břichem, na zem a rvala mu hrdlo, než ji bokem projela tupá bolest a ona zavila.

Obrátila se na útočníka a zakousla se mu do paže. Ozvalo se ostré ženské vyjeknutí, po kterém nebyla ušetřená několika ran do hlavy. Povolila stisknutí, ta druhá jí vytrhla paži a tehdy se konečně navzájem změřily. Byla to dívka, mladá žena s dlouhými prameny rudých vlasů. Oči měla vlhké od slz bolesti, ale v ruce svírala dlouhý klacek na svoji obranu. Kolem ramen měla černý plášť spojený broží se znakem zlovlka.

Udělala několik zmatených kroků a sledovala ženu před sebou. Pak zaklonila hlavu a dala smečce znamení k ústupu…

Probudila se uprostřed noci a srdce jí divoce bušilo. Byla si podivně jistá, že ještě před chvíli ji čtyři tlapy nesly krajinou Řekotočí. A ta dívka byla její sestra Sansa – byla starší, ale Arya by ji poznala kdykoliv. Proklínala se, že se laskavého muže nezeptala na jméno dívky, kterou chce Roose Bolton vidět mrtvou, ale vsadila by se, že je to Sansa mířící na sever.

V té chvíli ji zaplavilo zoufalství. Modlila se ke starým i novým bohům o radu, co má dělat. Jestliže odejde, brzy snad bude moct před spaním odříkat o jedno jméno méně, ale naučila se už opravdu dost? Jestliže odejde, bude tentokrát jeden z mužů bez tváře hledat ji, protože přijala úkol a nehodlá ho splnit – taková byla pravidla. Nebo ho splním… Snažila se tu myšlenku zahnat jako všechny ty, které příliš zaváněly šílenstvím.

Jestliže odejde, nebude už muset přemýšlet nad tím, jestli by se otec nezhrozil nad tím, co se z jeho dcery stalo…

Vyskočila z postele a proplížila se ke skrýši, odkud si vzala Jehlu. Venku už nebyla úplná tma, během hodiny začne svítat, přesto se raději přesouvala tiše a opatrně. V přístavu čekalo několik lodí, z nichž jedna těsně po svítání odplouvala do Králova přístaviště. Dost blízko Řekotočí, projelo jí hlavou, když za cestu platila slonovinovým náramkem, který ukradla z Domu černé a bílé.

Musí ještě vidět sestru, i kdyby pak měla utíkat do konce života. To ale bylo v pořádku, tam za mořem na ni stejně ještě čekali Roose Bolton, Ilyn Payne, Walder Frey, královna Cersei…