Povídka č. 3 /2.kolo/

⋅ Napsal(a)

  Dívka bez tváře

 

  Konečně, pomyslela si. Byla přesně tam, kde být chtěla a co víc, byli zde oba. Otec i syn, poslední na seznamu. Poslední dva, kteří měli na rukou krev její rodiny a byli dosud naživu. Na smrti jejího otce se podepsal Joffrey a ta jeho zatracená matka. Drahý Joff se poněkud zakuckal na své svatbě a jeho nastávající se pak dostala do sporu s Cersei… některé růže holt mají hodně nebezpečné trny. Trochu ji mrzelo, že tu blonďatou bestii nemohla probodnout vlastnoručně, ale co, kdo je mrtvý, už se víckrát nevzbudí. Její matka a Robb – vždyť u toho skoro byla a nemohla udělat nic. Ještě že jí Ohař zabránil tam zbytečně zemřít. Vrátila se a uragán smrti, který na Dvojčatech způsobila, si ani v nejmenším nezadal s Rudou svatbou… až na to, že tohle dokázala ona sama. Cítila zadostiučinění a nesmírnou hrdost nad dobře provedenou prací, když viděla, jak poslední živý v celém hradě, starý lord Frey, vstoupil do hodovní síně, plné mrtvých synů, dcer, vnuků a pravnuků. V čele stolu byla usazena jeho mladá žena s prořízlým hrdlem a po jejím boku Arya s Jehlou. Lorda Freye technicky vzato nezabila ona, jen jej při pohledu na tu spoušť zradilo srdce. Na stůl, udržovaný dosud až úzkostlivě čistý, pak jeho krví napsala krátký vzkaz „Sever nezapomíná“, položila vedle něj jeho zrádné srdce a opustila hrad. Bran a Rickon –  nikdy neměla Theona příliš v lásce, ale něco takového by od něj nečekala… a když se s ním setkala ve vlčím lese poblíž Zimohradu, tak on zase nečekal od ní, že je s mečem tak sžitá. Nejspíše si ani nestihl uvědomit svůj omyl. Setkání nebylo náhodné, každé zvíře ve vlčím lese bylo jejíma očima, a když našla, koho hledala, neměl šanci uniknout.

  Konečně, už jen tito dva – samozvaný strážce severu a ten jeho bastard. Musela to udělat, nejen kvůli sobě, ale kvůli svým bratrům. Sever nezapomíná, sever vždy platí své dluhy (to bylo sice neoficiální heslo Lannisterů, ale kde že byl těm blonďatým parchantům konec… a sama doufala, že v tom nejhorším ze sedmi pekel) a zima se blíží. Byla vycvičená, plná hněvu, a díky své nenápadnosti nebezpečnější než samotný Balerion Černý děs.

  Zimohrad, konečně Zimohrad. Tohle býval její hrad a teď je to její zřícenina, ne těch cizáků, kterých je plná. Vešla do Božího háje a usedla pod Strom srdce, to majestátní bledé monstrum s rudýma očima. Vzala Jehlu a pomalu ji začala čistit. Kusem látky pozvolna přejížděla přes čepel a její duše byla s mečem v dokonalé rovnováze. Zcela bezděčně seděla přesně tak, jak zde sedával její otec s Ledem a před ním bezpochyby jeho otec a otec jeho otce, zkrátka všichni strážci severu a před nimi králové severu už od dob samotného Brana Stavitele. Stejně jako oni zde rozjímala o tom, co se stalo i o tom, co musí udělat. Pomyslela na to, že je s podivem, že ti Jižáci, kteří zde byli s Boltony, ještě Háj nevypálili, ale zjevně o něm uvažovali jako o dobré zásobě dřeva na dobu, kdy závěje nadobro znemožní hrad opustit. Výhodou bylo, že do Božího háje nikdo nechodil, a tak zde bylo bezpečno a klid.

  Počkala na noc. Zimohrad se ponořil do ticha a jen občas procházející hlídky naznačovaly, že Zimohrad není jen opuštěnou ruinou. Její šat téměř splýval s šedou zdí hradu. Prošla opatrně kolem stájí až k hlavnímu nádvoří. Cestou viděla několik hlídek, převážně s erbem mořského muže s trojzubcem – muži Bílého přístavu. Mohla je bez problémů pobít všechny, ale neměla důvod, tohle byli pouze pěšáci svých pánů – i když ani to by je neochránilo, mít na hrudi dvojvěží Freyů, nebo staženého muže Boltonů.

  Hlavnímu nádvoří dominovala zavěšená klec s jakýmsi tvorem. Na každé straně klece pak stály tři kůly a na  každém z nich mrtvola stažená z kůže. Snad podle toho, kterak se hlídky vyhýbaly středu nádvoří i pouhým pohledem, snad podle něčeho jiného co viděla, ale neuměla přesně identifikovat, usoudila, že tvor v kleci je živý člověk Živý člověk neskutečně trpící zimou. Ani nebylo divu, když jediným jeho oděvem byla šestice kůží, nepochybně původně patřících jeho šesti nešťastným společníkům.

  Viděla i vchod do hlavní budovy hradu. Předsálí, Velký sál, chodby, schody a komnaty a ložnice pána hradu. Nepochybovala o tom, kde se lord Bolton ubytoval, z Harrenova znala jeho zálibu v přepychu a žádná místnost hradu se nemohla rovnat komnatě jejích rodičů. Před vchodem mrzli dva vojáci v barvách rodu Dustin. Vzpomněla si, jak jí otec kdysi o lordu Dustinovi vyprávěl. Prý spolu táhli do nějakého boje a položil za otce život… někde,… někdy,… kdysi dávno. Kdepak, ti dva na mém seznamu nejsou a beztak vejít hlavním vchodem by bylo příliš riskantní. Proč riskovat, pomyslela si. Dveře do kuchyně jsou jistější. Znala to tu, kolikrát jimi utekla z hradu, když chtěla být nepozorována… a kolikrát se v kuchyni zastavila, aby solí dochutila Sanse citrónový koláč, nebo provedla jinou lumpárnu. Tohle byl její hrad, ne těch cizáků z Děsobrodu. Nakonec se místo dveří protáhla do kuchyně oknem. Uvnitř byla tma. Kdysi by neměla problém dojít poslepu až do své ložnice, teď však zvládala víc, mohla by poslepu bojovat proti vidícímu a bez problému vítězit. Došla ke dveřím a poslouchala. Kroky slyšet nebylo, ale ani je nečekala. Většina spí a hlídky maximálně postávají u dveří. Zaslechnout dech… možná kdyby pootevřela dveře. Zkusila to a naštěstí ani nevrzly. V tu chvíli se za ní zableskly dvě zelené oči. Měla co dělat, aby nevykřikla úlekem. Kočka se však bezelstně kolem ní mihla a vyběhla z kuchyně ven. V tu chvíli si Arya uvědomila, jaké štěstí ji potkalo.

  Její zelené oči z výšky půl stopy nad zemí pozorovaly chodbu osvětlenou mihotavou září několika loučí. Na jednu stranu vedla chodba do Velkého sálu, a na druhou stranu ke komnatám. K její komnatě, k Sansině, k Robbově, k otcově,… Co však bylo důležitější, u schodů stáli dva vojáci v barvách Děsobrodu. Drátěná košile není pořádné brnění a píka není zbraň do hradu, nic nebezpečného, pomyslela si Arya. Ale jsou daleko, jak se k nim dostat, aby nezburcovali půlku hradu? Některé problémy se řeší samy – jeden z vojáků si všimnul sedící kočky, která na ně setrvale zírala, načež se k ní vydal. „Či-čííí“.

  Když prošel kolem dveří, Arya do nich strčila, takže se otevřely směrem do chodby a zakryly výhled tomu u schodů. Ten co šel ke kočce se pootočil směrem ke kuchyni a poslední co viděl, byl hrot meče, který mu proťal hrdlo. Píku Arya zachytila, ale udržet padajícího muže by bylo nad její síly, pročež jen ustoupila a nechala bezvládné tělo padnout do kuchyně.

  Kočka splašeně utekla. Hlasité, moc hlasité, proběhlo Arye hlavou, stejně jako myšlenka, zda by raději neměla utéct a dočasně se schovat v Božím háji nebo kobkách. Druhý strážný však neodhadl situaci a místo poplachu tak Arya slyšela jen blížící se těžké kroky. „Herry, nech těch vtípků, potolikáté už to není…“. „Ale je“, doplnila Arya, dootevřela dveře a bodla směrem vzhůru po překvapeném vojákovi. Jehla prošla mezi hrdlem a spodní čelistí a zastavila se až o horní část lebky zevnitř. Útok byl rychlý a smrtící. Vojákovo tělo se sesunulo k zemi. Arya otřela Jehlu a odtáhla obě těla do kuchyně. Bylo bezpečnější, aby nebudila rozruch v případě, že by se touto chodbou někdo náhodou vydal.

——————-

  Během následujících chvil si nejeden voják Freyů a Boltonů na vlastní kůži ověřil, že čepel Aryina meče je ostrá. Jelikož se tím však příběh neposouvá výrazněji dále, můžeme tyto okamžiky přeskočit parafrázovaným „Nuda, nuda, krev, krev…“.

——————-

  Vstoupila do komnat svých rodičů a v pravé ruce svírala Jehlu, z níž odkapávala krev děsobrodských vojáků, kteří ještě před chvílí stáli před dveřmi na stráži. Lord Roose ležící v posteli se částečně probral ze spánku a spatřil ve své komnatě její dívčí postavu. Ani ve snu by jej nenapadlo hledat v ní své páže z Harrenova a dokonce přehlédl i Jehlu. Snad proto, že nebyl zcela probuzen, snad proto, že ji instinktivně lehce přesunula do zákrytu svého těla. Zřetelně rozespalým a otrávený hlasem k ní pronesl „Předpokládám, že tě posílá ten bastard, se vzkazem „ať si zapíchám s někým jiným než s tou Freyovskou bečkou“. Jestli ano, pak se odsud kliď a vyřiď mu, že na dětičky nejsem“. Po tváři jí přelétl sarkastický úsměv „Nikoli milorde, zapíchat jsem si přišla sama. I’m your nanny Nan from Harrenhall, Jsem vaše chůva Nan z Harrenova a přišla jsem vás uložit ke spánku“ a o poznání tišeji, spíše sama k sobě dodala „k věčnému spánku“. Jako vítr přeběhla místnost a vyskočila na lože, jež kdysi patřilo jejím rodičům. Nelze ani říct, že by stála u nohou ležícího lorda Boltona, spíše se jen letmo dotkla lože, zasadila dvě rychlé bodné rány kamsi do změti přikrývek a odskočila zpět. Pohybovala se tak rychle, že by běžný člověk měl problém sledovat, co se vlastně stalo… a to sledovat zdaleka neznamená vidět. Arya však ani nepotřebovala vidět a věděla, že zasáhla přesně. Každá z ran probodla jednu stehenní tepnu a lord Roose ztrácel krev tak rychle, že už v ten moment byl prakticky mrtev.

  Arya obešla postel a posadila se vedle hlavy strážce severu. Pravou rukou natočila jeho hlavu směrem k sobě a podívala se mu do očí. Její pronikavý pohled umocněný nenávistí kontrastoval s výrazem bezmoci v blednoucím obličeji umírajícího muže. „Mé pravé jméno je Arya Stark a dnes mi bylo skutečnou radostí vám posloužit. Sever na vaši zradu nezapomene, královrahu“. Bolton za celou to dobu nevydal ani hlásku. Byl v šoku a jeho tělo sebou začalo škubat v důsledku svalových křečí z nedostatku kyslíku, který rychle ubývající krev nezvládala rozvádět po těle. Jeho tvář ztratila lidskou barvu a zbělala do odstínu čerstvě padlého sněhu. Rudá skvrna na přikrývce se rychle rozrůstala. Arya se nezbedně ušklíbla a bylo vidět, že si tento okamžik užívá a nechce jej zapomenout, co bude živa. Záškuby pomalu odeznívaly a po pár okamžicích již na loži namísto lorda Boltona, strážce severu, leželo jen bezvládné tělo bez života.

 Místnost opustila oknem a po římse se přesouvala k vedlejší komnatě. Přeci jen otevřená okenice je jistější než uzavřené dveře. Byla hbitá a s rovnováhou neměla problémy, ale i tak se cítila jak mrzák v porovnání s tím, jak po zimohradských zdech lezl Bran. Oknem nahlédla do komnaty a poté, co spatřila osobu, která tam dlela, nevěděla, zda se má začít smát, nebo ji litovat. Nejlepší bude se dál držet. Nepochybovala o tom, kdo to je – komnata vedle lorda Boltona a obvod pasu takový, že Pivobřich by si její šaty bez problémů mohl obléct a ještě by mu byly volné. Tlustá Walda si to přízvisko věru zasloužila, i když je třeba přiznat, že monstrozity lorda Manderlyho zdaleka nedosahovala. Tlustá Walda z rodu Freyů, lady Bolton, pomyslela si a to rozhodlo. Arya se přehoupla oknem dovnitř a tasila Jehlu. Nepovažovala bodnutí do zad za úplně čestné, ale neměla na vybranou. Poté, co lady Bolton spatřila Aryu ve své komnatě, rozběhla se… no, odvalila se ke dveřím, kde se snažila chvatně odstranit petlici a rozhodně nejevila touhu se otočit a postavit se Arye čelem. A právě u dveří ji Arya dostihla a bodla. Doufala, že rána zasáhne srdce, ale kvůli tělesnému objemu oběti se netrefila. Jehla projela hluboko do těla a zpět, ale nezdálo se, že by citelně zasáhla nějaký orgán. Walda začala křičet bolestí, ale dál se snažila odstranit petlici. Arya bodla podruhé a ať už rozrušena křikem, nebo jen kvůli prosté smůle, tentokráte zasáhla žebro a rána se zastavila. Walda zakřičela bolestí a v ten samý okamžik se jí podařilo uvolnit petlici. Stiskla kliku a v tu chvíli ji zasáhla třetí rána. Tentokrát Jehla hladce projela mezi žebry a zasáhla srdce. Arya si oddechla a ze dveří s těžkým žuchnutím vypadlo již jen mrtvé tělo.

  Arya vyšla stejnými dveřmi a zamířila si to doleva. Nepochybovala o tom, že bastard bude spát v Robbově komnatě. Zkusila otevřít, ale dveře držely pevně. Zatracená petlice, pomyslela si, zkusím to oknem. S tímto se otočila a rychle vyklouzla na římsu stejnou cestou, jako přišla. Vedlejší místnost byla používaná, ale pohledem skrze okno to nevypadalo, že by v ní kdo právě byl. Vlezla dovnitř a začala prohlížet místnost. Nejen že koukala, ona viděla. Snad každý předmět v místnosti jako by křičel jméno majitele Ramsay Bolton, ale přeci jen, něco zde chybělo. Ne něco, někdo. Kde je majitel? Proč by zde nechávat svůj stahovací nůž? Jak to, že dveře jsou zevnitř zavřené na petlici, ale nikdo zde není? Nešlo o nic konkrétního, ale příliš mnoho drobností nesouhlasilo, což bylo něco, z čeho Arye přeběhl mráz po zádech. Uvědomila si, kolik lidí již doplatilo na nedočkavost a podcenění protivníka, a tak se rozhodla pro dnešní noc přerušit své krvavé dílo a vyhledat bezpečí v koruně čarostromu. Neutečou, nemají kam. V tomhle počasí by opustil Zimohrad jen blázen… a nebo zoufalec. Cesta zpět pro ni nebyla nejmenší problém. Pohybovat se tak, aby viděla a nebyla vidět, pro ni bylo stejně samozřejmé jako dýchání.

  Když dorazila do Božího háje, čekalo tam na ni překvapení – pod čarostromem stál muž s obnaženým mečem v levé ruce. Růžový plášť, stažený muž ve znaku a nelidsky bledé oči, které Arya viděla jen u lorda Boltona. Nebylo pochyb. Ramsay. Když ji spatřil, postavil se do střehové pozice a pronesl „Čekal jsem tě“. Arya byla zaskočena, pokud věděla, Ramsay by měl mít problém solidně držet meč, ale v tomto úchopu viděla jistou eleganci a tak ze sebe vysoukala pouze „Hledala jsem tě“. Zašklebil se a z jeho bledých očí čišelo pohrdání „Některé lidi nemá cenu hledat, stačí je nechat, ať si tě najdou sami“. Arya byla čím dál zmatenější. Je to levák, leváci jsou nebezpeční šermíři, protože se učí bojovat proti pravákovi. Drobností, které nesouhlasily, bylo čím dál více. „Kdo jsi?“ vypadla z ní naprosto triviální otázka. „And who are you, Weasel? Are you Arya, Arry, cat or nat cat?  A kdo jsi ty, Lasičko? Jsi Arya, Arry, kočka, nebo přírodní katastrofa?“, odvětil dotyčný dvojí otázkou v jazyce Braavosu, „Names are words and words are winds. Jména jsou jen slova a slova jsou jen vítr“. V Arye bojoval pocit překvapení s počínající panikou. „Where’s Ramsey Bolton? Who are you? Kde je Ramsay Bolton? Kdo jsi ty?“. „I’ve killed the bastard, ‘cause I needed a reason for you to find me. There was nobody more appropriate. Bastarda jsem zabil, potřeboval jsem, abys našla mě a nebyl pro to nikdo vhodnější“, odpověděl dotyčný s ledovým klidem a pokračoval. „And me? I’m Ramsay Bolton. A já? Jsem Ramsay Bolton“, načež se zasmál a jeho tvář omládla, „ or Pate nebo taky Pate“. „Also alchemist Harralon Alchymista Harralon“, pronesl s ostrým nosem a zjizvenou tváří, kterou již Arya někde viděla. Další tvář poznala zcela bezpečně „Jaqen H‘ghar“ špitla společně s tím, kdy to hrdě oznámil i on. A dokončil své představení ještě jednou změnou „Orr also Syrrio Forrel, my dearr. A nebo také Syrrio Forrel, má drrahá“. Byla zmatená, překvapená a zděšená zároveň. „What…? Why… are you here? Co…? Proč… tu jsi?“, vykoktala. „Forr you, He is disapointed by yourr deeds. Prro tebe, On jest rrozčarrován tvými skutky. Elderrs warrned you, not to kill frrom yourr decision. Starrší tě varrovali, že nesmíš vrraždit dle svého rrozhodnutí. You’ve crross the borrderr, my dearr. Překrročila jsi svým konáním mez, má drrahá. Drraw yourr sworrd and defend yourrself. Tas meč a brraň se. Today, one of us will meet Him, forr today and forrever. Dnešek prro jednoho z nás skončí setkáním s Ním“. Každé zvučné rr, které pronesl, se jí zarývalo hluboko pod kůží a bralo jí síly. Tasila Jehlu a bránila se, přesně jak jí řekl. „Fearr, my dearr, Strrach, má drrahá,“ úderr, drrruhý, krrrryt „cuts deaperr than sworrd se zařřezává hlouběji než ostřří“. Rrrrrána, čtvrrrrrtá. Aryiny reakce zpomalovaly společně s tím, jak jí drtily obavy a strach. Krrrrrryt… a tentokráte nenásledoval zvučný náraz kovu o kov. Jeho meč jí zasáhl zprava doleva kousek nad pasem a otevřel jí břišní dutinu. Viděla už ve svém životě muže s rozpáraným břichem a několika k tomu sama pomohla, ale nečekala, že kdy uvidí svá střeva. Zavrávorala a padla nazad do sněhu, Jehlu stále sevřenou ve své pravé ruce. Muž bez tváře k ní přistoupil, sklonil se a pronesl již obecnou řečí „Je mi to tak líto, Arryo z rrodu Starrků. Tvůj úděl mohl být jiný, ale pomsta tě zaslepila. Vzpomeň, jak tě varroval tvůj nevlastní bratrr Jon: Vrrať se, nebo budeš šít celou zimu a až zima skončí, naleznou jen tvou mrrtvolu s Jehlou křřečovitě sevřřenou ve tvé zamrrzlé rruce. Nevrrátila ses z cesty pomsty a trrest tě dostihl. Všichni musí sloužit a všichni musí zemřít“. S těmi to slovy zmizel. Arrya ležela ve sněhu a koukala do smutných očí čarostromu, které nyní vypadaly, že pláčí. Neovládala své tělo a jen stěží se držela při vědomí. „Zima,… zzzima se blíží“. Poté k ní dolehlo vytí psů ze zimohradských kotců a začal padat sníh. Poslední, co slyšela, byly ševelící listy čarostromu. Jako by ji volaly a naříkaly:

Ssssissssterssssissssterssssissssterssssissssterssssissssterssssisssstersssssisssssssterssssisssssster.

Ššššššsssseeesssstroošššššššssseeessstroššššššsssesssstrooššššssseeesssstrooššššššssssesssstroo.