Povídka č. 18 /2.kolo/

⋅ Napsal(a)

Stříbrný pohár mu vyklouzl z rukou. Dareon se zachvěl a sklouzl očima k jejímu zápěstí. Rána se rychle hojila. „Nyní ti v žilách koluje moje krev,“ pronesla k němu hlubokým hlasem. „Krev draka,“ dodal tiše Dareon, natáhl se, stikl jí paži a zoufale pronesl. „Nemusíš se tam vracet, mohla bys odejít se mnou. Mohla bys…“ Při tom nečekaném doteku sebou trhla. Když mluvil, seveření jeho ruky sílilo, ale hlas se  mu znatelně chvěl. Cítila zběsilý tep jeho srdce, v hlubokých fialových očích četla strach. Nedokázala vnímat slova, soustředila se jen na to, jak z jeho dlaně proudí konejšivé teplo. Snažila se couvnout dozadu, protože jeho blízkost ji vyváděla z míry. Dareon ji nepustil. Většina mužů se od ní držela v uctivé vzdálenosti. Když kolem nich procházela, uhýbali pohledem a nervózně se ošívali. Někteří se raději odvrátili úplně. Neměla jim to za zlé, jí samotné nebylo v jejich přítomnosti dobře. „…pokud se vrátíš, zemřeš.“ Dareon se přiblížil o další krok. „Patřím sem, tohle je můj svět.“ odsekla mu a konečně se jí podařilo setřást jeho paži.

Přes Dareonův pohledný obličej přelétl stín. „Tvůj svět je ztracený.“  Jakoby bohové chtěli potvrdit, co Dareon právě vyřkl, oba náhle srazil k zemi silný otřes. Kamenná podlaha se jim zvlnila pod nohama a na jejich ramena dopadla sprška prachu a kamínků. Poslední co viděla, než pochodeň zhasla, byl Dareon schoulený v koutě krypty, zakrývající si hlavu rukama, aby se alespoň částečně uchránil před drobnými úlomky z drolícího se stropu. Pokusila se postavit na nohy, ale nemohla udržet rovnováhu. Když znovu tvrdě dopadla na kolena, sykla bolestí. Nezbývalo nic jiného, než přimáčknout se k zemi a doufat, že otřesy přestanou. Nenáviděla, když byla bezmocná a nenáviděla tmu. Kovová mříž na konci chodby sténala, když se ohýbala a dlaždice, na kterých leželi, pukaly jako skořápky. Pevně stiskla víčka k sobě, a zacpala si uši, aby unikla nesnesitelnému kvílení, které vydávala ta zpropadená mříž. Snad to brzy skončí. Nehodlala tu zůstat pohřbená pod hromadou suti, ještě ne…

 

***

 

Někdo ji popadl za ramena a hrubě s ní zatřásl. „Vzbuď se!“ Neochotně otevřela oči, aby se podívala, kdo ji vytrhl ze sladkého spánku. „Otče?“ Nad její postelí stál vysoký starší muž s krátce střiženými šedými vlasy protkanými stříbrnými prameny. Prohlížel si ji starostlivým temně modrým pohledem. „Je čas.“ Mávnutím ruky přivolal otrokyně, aby ji učesaly a pomohly jí se obléknout do hebkého bílého roucha. Nechtělo se jí z vyhřátého útulného pelíšku, zavrtala se hlouběji do přikrývek, aby si ukradla ještě pár okamžiků spánku. Okamžitě se na ni vrhly tři páry rukou, které se ze všech sil snažily jí tento plán překazit. Následoval tanec při, kterém se ji otrokyně marně pokoušely chytit za některou z končetin, aby ji mohly vytáhnout z postele. Ona jim zdatně unikala. Místností se rozléhal dětský smích smísený s nešťastným lamentováním otrokyň, kterým se občas podařilo ukořistit polštář nebo kus přikrývky. „Tak dost, Lyro!“ Zaburácel hlas jejího otce. Lyra vykoukla ze svého ukrýtu, když uviděla otcovům zamračený pohled, vzdala svou bitvu o spánek a sputila chodidla přes okraj postele. Chladný dotek mramoru jí trochu pomohl se probrat. Otec si před ni klekl na kolena a jeho oči se ocitly na stejné úrovni jako její. Něžně ji pohladil po tváři. „Neboj se nebude to trvat dlouho, až budeš hotová, otrokyně tě přivedou na Bílé nádvoří.“ Malé děvčátko stojící před ním se ušklíblo. „Proč to nemůže udělat sestra, jí by to určitě nevadilo.“ Její otec si povzdechl a dlouze se na ni zadíval, jakoby hledal ta správná slova. „Tvoje sestra…ona nemůže…ona nemá ten dar.“ Jeho oči ztmavly ještě víc. Člověk se v nich klidně mohl utopit, měly temnou barvu, jako ikoust nebo jako oceán za bouře. „Slib mi, že budeš hodná a neuděláš žádnou hloupost.“ Lyra sklopila hlavu. „Slibuji, otče.“  Uspokojen touto odpovědí se opět postavil, rozdal ještě několik příkazů jejím otrokyním a opustil místnost.

Netrvalo dlouho a Lyra byla připravená. Otrokyním nedalo mnoho práce zkrotit hebké dětské kadeře, pak už jenom stačilo si obléknout lehké bílé šaty. Podobné nosila většina dvořanů. Existovalo mnoho variant s různě barevnými lemy, dámy si látku na ramenou spínaly zlatými sponami a vlasy nosily sčesané z obličeje, stažené do hladkých pevných drdolů. Některé ženy se pokoušely výsledný dojem vylepšit zlatými čelenkami nebo sponami. Venku Lyru uvítala vůně divokých květin a zpěv nádherných barevných ptáků, které sem její otec nechal přivézt z různých koutů světa. Její komnaty se nacházely ve východní části královského paláce, která byla obklopená rozlehlými zahradami. Vzduch tady byl vlhký a příjemně teplý. Dlážděnou cestu stínily větve mnoha exotických stromů. Lyra zaklonila hlavu, aby mohla vidět, jak skrz koruny stromů prosvítají části východní věže. Centrum paláce tvořily tři vysoké štíhlé věže se základy ve tvaru kruhu.  Byly postaveny z bílého kamene a jejich povrch byl dokonale hladký. Každá z nich končila špicí z rudého zlata, díky tomu z dálky připomínaly obrovské dračí zuby. Jednalo se o nejstarší část královského sídla, otec jí vyprávěl, že je postavili jejich předkové s pomocí magie a dračího ohně a od té doby tu stovky let stojí, aniž by je poznamenal čas nebo přírodní živly. Lyra ráda zákláněla hlavu a stoupala si na špičky, aby mohla pozorovat třpytící se vrcholky věží. Někdy se jí zdálo, že se k sobě naklánějí, jakoby si chtěly něco důvěrného pošeptat.

Když procházely kolem jednoho z jezírek, Lyra se k němu radostně rozběhla a naklonila se přes okraj, aby pohladila jednu z velikých stříbrných ryb. Zděšené otrokyně jí byly v patách a rychle ji odtáhly, než si stačila ušpinit slavnostní oděv. Cestou ji popoháněly, aby přidala do kroku, zatímco ona se všemožně snažila zdržovat a oddálit tak onu nepříjemnou chvíli, která ji čeká. Nepřítomně se proplétala mezi sloupy uvnitř paláce nebo se zastavovala, aby obdivovala mozaiku na podlaze. Nakonec i přes všechny pokusy oddálit ten okamžik, dorazili k cíli cesty. Strážní, kteří stály po stranách brány, jim otevřeli těžké kované dvěře a před nimi se rozprostřelo oválné vnitřní nádvoří. Někteří jej nazývali Bílým nádvořím, protože povrch tvořily mramorové dlaždice téže barvy a po obvodu stály tlusté bílé sloupy s hlavicemi ve tvaru dračích hlav.

Otrokyně ustoupily o krok dozadu, dál musí pokračovat sama. Lyra váhavým krokem vyrazila vpřed. Zdálo se, že se shromáždil celý dvůr, včetně všech dam a vrchních představitelů vlády. Lyra se rozhlížela okolo sebe, nejvíc ji přitahovaly hrozivé hlavice sloupů. Ještě před nedávnem se jich bála, ale otec jí vysvětlil, že nejsou živé a nemohou jí ublížit, přesto raději odvrátila zrak a sklonila hlavu, aby se nemusela dívat do chladných rubínových očí. V tu chvíli, ale ke svému zděšení zjistila, že hledí do očí skutečného draka. Lyra zpanikařila, otočila se a chtěla se dát na útěk. Sotva stačila udělat krok, do někoho narazila. Zabořila čelo do něčího bělostného roucha a nemotorně se zamotala do měkké látky. Byla by upadla, ale naštěstí ji zachytily něcí silné ruce. Její otec ji zvedl do náruče. Podařilo se mu sice zabránit, aby upadla, ale její důstojnost už nestačil nezachránit. Lyra uslyšela tichý smích, otočila se po směru toho zvuku, aby zjistila, že tím posměváčkem je její starší sestra.

Mae byla toho dne oslnivá. Její o patnáct let starší sestra stála uprostřed hloučku dam a na  sobě měla hedvábné bílé šaty s tmavě modrým lemem, který ladil s barvou jejích velkých chladných očí. Havraní vlasy, které ostře kontrastovaly s mléčně bílou pletí, měla stažené do hladkého účesu a na hlavě jí seděla úzká stříbrná čelenka posázená safíry. Lyra nikdy neviděla krásnější ženu, než byla její sestra. Svoji matku si nepamatovala, ale z toho, co zaslechla, se dozvěděla, že krása nepatřila mezi její přednosti. Měla rovné plavé vlasy, které Lyra zdědila po ní, světle šedé oči a uzké přísné rty. Matku Mae si nepamatoval nikdo. Lyra si přála, aby jednoho dne vypadala jako její sestra, ale to se nejspíš nikdy nestane, jediné co měly obě společné, byly oči, otcovy oči.

„Nemusíš se bát, tenhle už ti nemůže ublížit.“ Konejšil ji její otec a postavil Lyru zpátky na zem naproti obrovské dračí hlavě. Kdyby byl ještě naživu, stačilo by, aby otevřel tlamu a celou by ji bez námahy naráz spolknul. Jenže světlo v jeho zlatých očích už dávnou vyhaslo, hleděly na ni strnulým prázdným pohledem. Kolem useknuté hlavy se začala tvořit rudá kaluž. Zdálo se, že ji sem přinesli před krátkou chvílí. K jejímu otci přistoupil nějaký muž ve zbroji. „Tenhle zemřel dnes ráno, můj pane.“ Otec si promnul oči, jakoby toho na něj náhle bylo moc. „Stejné příznaky jako ostatní?“ „Ano můj pane, ostatní na tom nejsou o mnoho lépe, nevydrží do zítřejšího západu slunce.“ Odvětil voják. Její otec mlčky přikývl a letmo se podíval na Lyru. Poté se obrátil ke shromážděnému davu a zvučným hlasem pronesl. „Jak vidíte, nezbývá jiná možnost. Nastal čas zahájit obřad.“  Její otec přijal od jednoho z otroků pozlacenou dýku zdobenou nádhernými rytinami draků. Mae se při pohledu na zbraň zalesklo v očích. Otec pozvedl dýku nad hlavu a dav začal jednohlasně mumlat jákasi slova, kterým Lyra nerozuměla. Otec se pohnul jejím směrem popadl ji za ruku a silou jí rozevřel sevřenou pěstičku. Chladná ostrá čepel snadno pronikla jemnou kůží a rozřízla měkké maso na její dlani. Lyra vykřikla bolestí, slzy měla na krajíčku, ale snažila se je ze všech sil zadržet. Nechtěla způsobit další zlomyslné potěšení svojí sestře.

Kapky její krve dopadaly na bílý mramor. Lyra se, ale nestarala o ztracenou krev, upotal ji výraz jejího otce. Zdálo se, jakoby mu zářily oči. „Ne to není možné,  to je jenom odraz slunce,“ řekla si v duchu. Shromážděným davem projel vzrušený šum. Lyra nejdřív nepoznala, kam se dívají, pak se ale zaměřila na loužičku svojí krve, která znečistila bělostný povrch nádvoří. Lyra v úžasu otevřela ústa. „Teď ustup.“ Zavrčel její otec, popadl ji za rameno a odvlekl ji mezi kamenné sloupy. Prolitá krev mezitím začala doslova vřít. Rudá svrna byla stále větší a větší, zběsile bublala  a stoupal z ní slabý opar páry. V Lyřině ruce náhle bolestně škublo, rozevřela poraněnou dlaň a s překvapením shledala, že po zásahu dýky nezbyla ani stopa. Chtěla to říct otci, ale když se na něho obrátila zjistila, že ji nevnímá. Otec měl víčka pevně sevřená k sobě a jeho rty se bezhlesně pohybovaly. Okolo se začaly ozývat vyděšené výkřiky. Dračí hlava se dala do pohybu. Z nozder stoupal k nebi černý dým a za mrtvýma očima, jakoby někdo zapálil pochodně. Svaly okolo čelistí sebou nepravidelně cukaly a hlava sebou házela ze strany na stranu. Na některé z dam toho bylo příliš a poroučely se v nadýchaném oblaku hedvábí k zemi. Lyra cítila jak její tělo zaplavuje oheň. Najednou nemohla popadnou dech a před očima se jí míhaly podivné obrazy.

Viděla svého otce s obličejem staženým do bolestné grimasy a sebe stojící mu po boku. Lyra zamrkala a opět před sebou měla vystrašené obličeje dvořanů. Uprostřed nádvoří se mezitím odehrávalo děsivé divadlo. Dračí hlava se zmítala v kaluži krve. Ozvalo se tiché zasyčení, mrtvému drakovi se podařilo obnažit tesáky. Šupiny tvořící jeho kůži se začaly rozpadat a pod nimy se objevilo holé svalstvo. Bylo vidět, jak sebou jednotlivá svalová vlákna trhaně škubají, drak bolestně koulel očima a celá hlava byla v roztřesené křeči. Lidé se k ní začali otáčet, Lyra zaslechla, jak si šeptají. „Krvavá čarodějnice.“ Nevšímala si toho, plně se soustředila na to, co se dělo před ní. Dráčí hlava náhle bez varování otevřela tlamu a z ní se vyřinul proud tmavé těměř černé krve, která se začala mísit s vroucí kaluží Lyřiny vlastní krve. Z masa, které zbývalo na lebce, se začalo kouřit a zlatě zářící oči se propadaly stále hlouběji, dokud nezůstala jen kost. Vzduch byl plný zápachu spáleného masa. Hlava už se znovu nepohnula. Na mramorové podlaze vzniklo rudé jezírko. Z husté tekutiny stoupala bílá pára. Něco bylo uvnitř, něco živého. Lyra to cítila, cítla, jako tomu poprvé udeřilo srdce, cítila, jak se to snažilo nadechnout, ale hustá krev mu bránila. Lyra si uvědomila, že se dusí, její plíce zaplavila horká voda. „Ne to není voda,“ pomyslela si a zoufale lapala po dechu.

Kouřící hladinu náhle rozrazil jakýsi pahýl, ke kerému lnula průsvitná kožovitá blána. Dvořany potřísnila krvavá sprška. „To není …“ Mae nestačila doříct, co měla na srdci a z tekutiny se vynořila drobná dračí hlavička. Stále sílící šum shromážděného davu přehlušil táhlý kvílivý řev. Lyra se mohla konečně znovu nadechnout. Pohlédla otci do tváře, jeho výraz jí napověděl, že tohle ještě není konec. Otočila se zpátky k čerstvě zrozenému drakovi. Krev okolo něho začala opět pěnit a vřít. Drak znovu vykřikl a zamával ve vzduchu oběma křídly. Lyra pocítila, jak se jí rozostřuje zrak. Všimla si, že jezírko okolo toho tvora se zmenšuje, zatímco on sám rostl a sílil. Teď už byl téměř pět stop vysoký a rozhodně se nehodlal zastavit. Kouřící krev stékala po kapkách z jeho těla a odhalovala lesknoucí se bílé šupiny. Lyra vnímala jeho teplo i to, jak mu prudce bije srdce. Nedokázala od toho zázraku odtrhnout oči, i když pro ni bylo stále obtížnější ho vidět. Stiskla víčka k sobě ve snaze zahnat tu mlhu, která jí zastřela zrak.

Jakmile znovu otevřela oči, zjistila, že nevidí draka ale drobnou holčičku a třesoucího se střibrovlasého muže po jejím boku. Chtěla na něj zavolat, ale z úst jí vyšel jenom strašlivý skřek. Jejím tělem proudil nesnesitelný žár, který ji zevnitř spaloval. Její uši dráždil hluk. Snažila se pohnout rukama, ale zjistila, že jí místo nich narostla křídla. Tohle se jí vůbec nelíbilo. Chtěla udělat krok vpřed, ale její neohrabané nohy ji neposlouchaly. Okolo vypukl chaos, lidé naříkali a vzájemně po sobě šlapali, když se snažili uniknout. Lyra nechápala, co se děje. Zatřásla hlavou, Pokusila se zavolat na svého otce a požádat ho o pomoc, ale místo toho z jejích úst výcházelo jenom hluboké zlověstné vrčení a syčení. Znovu zatřásla hlavou, aby odehnala ten nesnesitelný hluk. Pak zamávala křídly, ale narazila do jednoho ze silných kamených sloupů, ten se okamžitě zhroutil k zemi. Lyra sebou házela, švihala ocasem a křičela ve snaze dostat se pryč z toho cizího těla. Pak ji náhle něco udeřilo přes obličej. Lyra se zapotácela, hlava se jí po tom úderu točila. Pozvolna ji obklopovala temnota. Než se propadla do bezvědomí, spatřila svého otce, jak klečí na kolenou, vzpíná ruce k obloze a hystericky se směje. Viděla malé děvčátko s krvavým šrámem na tváři padající k zemi. Pak už byla jenom tma.

 

***

 

Otřesy slábly a přecházely ve slabé chvění, které pozvolna ustávalo. Zhluboka si oddechla, začínala mít strach, že to nikdy neskončí. Opatrně se zvedla na kolena, rukou šmátrala okolo sebe a hledala uhaslou pochodeň. Kéž by teď měla dračí oči. Bohužel černou tmu nedokázala prohlédnout, a tak se musela spolehnout na ostatní smysly. Nastále ticho porušil hlasitý zvuk. Jakoby někdo hodil na zem pytel brambor. Následovalo ostré zaklení. „Dareone?“ „Jsem tady.“ Ozvalo se někde poblíž. „Jsi v pořádku?“ „Ach, myslím, že ano.“ Ucítila ve vzduchu slabý pach krve. „Dareone, pomoz mi najít…“ Do ruky jí náhle někdo vrazil ohořelý klacek. „Myslíš tohle?“ Jakmile se dotkla rukou dřeva, pochodeň znovu vzplála. Ze tmy se vynořila Dareonova usmívající se tvář. „Děkuji.“ Odvětila a s nově nabytou jistotou, kterou jí poskytoval jejich ubohý zdroj světla, se postavila na nohy. „Zachraňování sličných dam v nesnázích patří k mým rytířským povinnostem.“ Pronesl zvesela Dareon a rukou se plácnul do prsou. Z jeho tuniky se zvedlo mračno prachu, které jim oběma vehnalo slzy do očí. Dareon kýchnul. „Pak by sis možná měl nechat vyšetřit zrak můj statečný zachránče. Pojď, musíme pokračovat dál, než se nám tahle proklatá díra zřítí na hlavu.“ Po těch slovech se vydala směrem k mříži na druhém konci krypty.

Železné tyče byly prohýbané a zkroucené, ale brána stále držela na svém místě. Dareon přistoupil k mříži a zalomcoval s ní, panty povolily. Posvítila před sebe, plameny odhalovaly jenom zlomek dlouhého tunelu. Na zdech po stranách vchodu byly připevněny pochodně, jednu vzala, zapálila a podala ji Dareonovi. „O téhle cestě vědělo jen pět lidí v celé říši. Tři z nich jsou mrtví. Většina katakomb se zřítila při prvním zemětřesení, tenhle tunel ne. Před stovkami let byl postaven za pomoci prastaré magie. Já sama jsem jím nikdy neprošla až na druhou stranu, je možné, že podlaha se na několika místech propadla, ale stěny a strop stále pevně stojí. Dávej pozor ať ti neuhasne plamen, cesta je dlouhá a zrádná, ale na jejím konci tě čeká Slunce.“ „Jak víš, že chodba není zavalená?“ zeptal se Dareon nejistě. „Vím to. Musíš mi věřit, jinou možnost nemáš.“ Roztřeseně přikývl na znamení souhlasu. Poté se odvrátil a vykročil do tmy. „Dareone?“ Prudce se zastavil a otočil se zpátky. Nejdříve v jeho obličeji zavládlo zmatení, které posléze vystřídal provinilý výraz. Podávala mu těžký kožený vak, který předtím nechal ležet na podlaze. „Aha! Já, zapomněl jsem…“ Při pohledu do jejích očí zmknul. „Tak nezapomínej!“ Odsekla mu příkře.

I když byl Dareon dospělým mužem, v tu chvíli jí připomínal ztracené štěně. Na okamžik pocítila touhu ho obejmout. Nikdy by ji nenapadlo, že na ni takhle ještě může někdo zapůsobit. Dávno v sobě udusila veškeré cítění a kolem svého srdce vystavěla ledovou hráz. Lítost, hněv, láska, nenávist, to všechno se pro ni stalo cizím. Na ostatní vždy působila, chladně, něpřístupně, naháněla jim strach a tak to bylo správně. Soucit znamenal slabost a slabost přinášela smrt. Přesto tu teď stojí a pomáhá uprchnou mladému Targaryenovi a navíc mu s sebou přibalí malý dáreček. Stál před ní, ramena mu poklesla a hlavu měl svěšenou. Vypadal jako hormádka neštěstí. Její předešlá přísnost ji zamrzela, nasadila proto smířlivější tón. „Na konci tě čeká nový život, tak nemeškej. Jen bohové vědí, jak dlouho ještě tyhle stěny vydrží.“ Chvíli na ni zíral, zdálo se, že chce ještě něco dodat. Nečekala na odpověď, obrátila se k němu zády a vydala se směrem k východu.  Po pár krocích se váhavě zastavila. Otočila se, chtěla mu ještě něco říct. Snad, aby byl opatrný. Dareon byl pryč. Pohltila ho tmavá dlouhá chodba.  Zahlédla jen světýlko, které se postupně zmenšovalo. Stála tam a dívala se za ním tak dlouho, dokud v dálce nebylo vidět jen drobnou bílou tečku. Pak ho ztratila z dohledu na dobro.

 

***

 

Lyra vyšla z malé kaple, která se nacházela na vyvýšeném místě na okraji zástavby. Pohled na panorama města jí vyrazil dech. Nečekala, že by se situace mohla tak rychle zhoršit. Z černých mračen, která zastínila Slunce se k zemi snášel popel. Oblohu křižovaly blesky, doprovázené hřměním. Když se zadívala, k pohoří v dálce, upoutala ji nádherná a zároveň strašlivá scenérie. Hory plakaly. Po jejich úbočích stékaly do údolí rudé ohnivé slzy.  Z nejvyššího vrcholu Čtrnácti Ohňů stoupal do nebe silný sloup dýmu a prachu.  Když ráno vedla Dareona do krypty, svítání jim ještě slabě osvětlovalo cestu. Přestože teď bylo teprve poledne, na město padla noc. Pár stop tlustá vrstva jemného popílku pokrývala dláždění ulic a střechy domů.

Valyrie se proměnila v sídlo duchů. Ti, kteří přežili vražedné běsnění císařovny, se nyní ukrývali, ve svých domovech, hladoví a žízniví. Před týdnem náhle vyschly ve městě všechny studny, lidé proto byli nuceni chodit pro vodu k řece. Ta teď ale byla kalná a znečištěná. Nebylo úniku, hlavní přístupovou cestu strhnul během včerejšího večera příval bahna a suti. Tehdy se živly probudily k životu. Pohroma z tajícího sněhu a ledu kromě zničeného mostu nezpůsobila větší škody. Hustě zastavěným oblastem se naštěstí vyhnula. Lidé se brzy uklidnili a vrátili se zpět k běžným každodením činnostem, okamžitě se také začalo pracovat na opravě mostu. Kdyby věděli, že se země jenom mocně nadechla, aby se na ně později vrhla se vší svou silou a zuřivostí, možná by si raději propíchli srdce.

Lehké zachvění půdy, které následovalo, nevzbudilo přílišnou pozornost. V posledních letech se něco podobného opakovalo poměrně často. Slabé zemětřesení způsobovalo nanejvýš rozbytí porcelánu v policích a opádávání omítky. Lidé si na něj brzy zvykly a nijak je neznepokojovalo. Tentokrát se však jednalo o pouhou předzvěst největší katastrofy v dějinách Vayrijské říše, která měla znamenat její konec. Podle starých záznamů ale k něčemu podobnému došlo také před mnoha tisíci lety.

Když přišli do těchto končin, byli Valyrijané pouhými pastýři. V útrobách hor zde objevili, něco, co určilo směr jejich budoucímu vývoji. Z popela a ohně vystoupila nádherná žena. Jako jediní přežili ona a její děti řádění mocných živlů. Její jméno bylo Rhenys, na starých rytinách je často zpodobňována jako nápůl žena a napůl ještěr. Z její krve se zrodili první draci. Vůdce Valyrijského lidu ji pojal za svou manželku a společně založili dynastyi mocných mágů, kteří vládnou Valyrii po tisíce let. Za pomoci nejtemnější formy krvavé magie a  draků drželi pevně v rukou otěže moci a řídili jednu z nejvyspělejších říší světa. Valyriané si zvykli na blahobyt. Existovalo jen málo věcí, ze kterých by mohli mít strach, což zapříčinilo, že začali pevně věřit ve svou vlastní nezničitelnost a neomylnost. Dnešní den je měl přesvědčit o opaku.

V noci se chvění vrátilo, ale neustávalo a téměř ihned přešlo v silné otřesy. Půda člověku doslova ujížděla pod nohama, nešlo najít žádný pevný bod, kterého by se šlo zachytit. Lidé zděšeně vybíhali z domů. Nechápali, co se děje. V silnicích se vytvořily obrovské práskliny, ze kterých se vyvalila bílá pára. V ulicích zavládl chaos lidé naříkali, někteří se snažili dát rychle dohromady svůj majetek a prchnout k přístavu. Starší budovy se s ohlušujícím rachotem řítily k zemi. Z hlubin se ozývalo zlověstné dunění. Pak náhle vše přehlušilo strašné zahřmění. Čtrnáct ohňů na obzoru explodovalo. Z nejvyššího vrcholu začal stoupat k obloze kouř a prach. Při erupci hory vymrštily do vzduchu velké balvany a menší úlomky rozžhavené horniny, které dopadaly na hlavy Valyrianů, braly jim životy a ničily jejich velkolepé stavby. V té chvili císařovna vypustila draky.

 

***

 

Nyní, když Lyra pozorovala město, zdálo se, že všude zavládlo ticho a mír, jakoby bohové sbírali síly k poslednímu úderu.  Všimla si, že některé městké části zachvátily plameny, z trosek se valil hustý dým. Proti pohoří se rýsovaly bílé siluety dvou věží. Východní věž byla pravděpodobně zničena při posledním zemětřesení. Asi jí nezbývá mnoho času. Je tu ještě jedna záležitost, kterou musí vyřídit. Rychlým krokem se vydala směrem ke královskému paláci, který se stal centrem vší té zkázy. Bílý kámen, ze kterého byl postaven, měl zvláštní narůžovělý nádech, jakoby ho osvětlovalo zapadající Slunce. To nebylo možné, protože tmavé mraky nepropustily jediný sluneční paprsek a navíc se stále dolů snášel popel. Náhodný pozorovatel by si mohl myslet, že město uvázlo ve sněhové vánici.

Jak Lyra postupovala ulicemi, sem tam zahlédla potácející se postavu. Nešťastníky, kterým se nepodařilo nalézt úkryt. Míjela tělo mrtvého vojáka, který držel v ruce hrst zlata. Vzala si jeho přilbu, byla dosud neporušená. Valyrijští kováři uměli vyrábět tu nejlepší zbroj na světě. Přilba byla lehká, přesto byla tvrdá jako dračí zub. Lyra doufala, že ji poskytne alespoň nějakou ochranu, kdyby hory začaly opět chrlit kameny. Úder do hlavy by ji nejspíš nezabil, ale mohlo by to znamenat nepřijemné zdržení. „Čarodějnici můžeš zabít jedině tak, že jí probodneš srdce.“ zněla jí v uších otcova slova. „Nebo bych jí taky mohla useknout tu její pěknou hlavu,“ pomyslela si Lyra a půjčila si od mrtvého ještě  sekeru.

Hodně mrtvol, kolem kterých procházela, bylo seškvařených ohněm. Její sestra použila draky ke zničení všech lodí v přístavu. O zbytek se postaraly vysoké přívalové vlny, které se přihnaly, poté, co moře ustoupilo daleko dozadu, i když nebyla doba odlivu. Nemohla s tím nic dělat, protože ji mezitím věznila v černých celách pod chrámem Rhenys. Než se jí podařilo vysvobodit, draci se vrhli na bezbranné obyvatele města. Nakonec císařovna zabila i všechny draky, kteří se na její příkaz vrhli do otevřených kráterů rozbouřených hor. Lyra z té bolesti málem zešílela, i přes tlusté kamenné zdi slyšela jejich nářek, když umírali. Poté upadla do bezvědomí.

Když se probrala, první, co uviděla, byla Dareonova tvář. K němu se teď upínaly všechny její naděje. V koženém vaku, který si s sebou odnesl, byla tři dračí vejce. Lyra si z celého srdce přála, aby se bezpečně dostal ke zbytku svojí rodiny na Dračím kámeni. Ozvalo se hlasité zadunění. Nedaleko od ní dopadl  kus rozpálené horniny. Lyra přidala do kroku. Obloha se roztrhla. Pohoří plivalo na město salvy obrovským rozpálených kamenů. Lyra se vrhla ke zdi nebližšího domu, právě včas, aby se vyhnula jednomu, který mířil přímo na ni. Při dopadu balvan pukl, a kousky žhavé horniny zasáhly vše v nejbližším okolí, včetně její paže. Lyra vykřikla bolestí, v témže okamžiku se zřítila střecha domu, u kterého hledala útočiště. Trámy déle nevydržely těžkou vrstvu popela, která se na nich navršila. Do nosu ji udeřil pach spáleného masa.

Zjistila, že při svém úhybném manévru upustila pochodeň, blesky křižující oblohu jí naštěstí poskytovaly dostatek světla. Chvilku sbírala odvahu, než se pustila do zuřícího pekla. Dala se do běhu. Cestou se snažila uhýbat před letícími kameny, což se jí i díky rychlým reflexům dařilo docela dobře. Muž, který právě vyběhl, ze svého hořícího domu neměl takové štěstí. Jakmile ho zasáhl kus horké lávy, proměnil se před jejíma očima ve změť krve a ohně. Postup jí ztěžovaly závěje popela a trosky zničených budov. Ve chvíli, kdy jednu obcházela, se povrch země najednou silně otřásl. V silnici před ní se rozevřela hluboká trhlina. Lyra se nezastavovala, zrychlila v běhu a rozšiřující se díru lehce přeskočila. Palác nebyl daleko. Čím více se k němu blížila, tím vyšší byla teplota.

Konečně se dostala na Velké náměstí, které se rozkládalo před širokým mramorovým schodištěm vedoucím k hlavní bráně. Ke své hrůze také odhalila původ toho nesnesitelného vedra. Rozlehlý kopec, na kterém bylo královské sídlo vystavěno, obtékaly z obou stran dva široké rudozlaté proudy roztavené horniny. Odlesky plamenů se odrážely na bílých zdech, z několika částí mohutné stavby se v důsledku požárů zvedal hustý štiplavý kouř. Dvě z vysokých věží stále stály na svém místě. Potřebovala se dostat k té západní, kde se nacházel trůní sál. Jedno z lávových řečišť jí ale odřízlo cestu.

Lyra se příblížila až k okraji, silný žár ji donutil ustoupit. Pátrala očima po okolí a hledala nějaký jiný způsob, jak se dostat dovnitř. „Zatraceně!“ Ulevila si nešťastně, dostala se tak blízko. Pomalu začínala propadat beznaději, když její zrak padl na vysokou  sochu stojící na břehu ohnivé řeky. Asi měla zpodobňovat některého z jejích předků, nepamatovala si kterého, ale kdyby se jí podařilo sochu zbourat, možná by mohla dočasně posloužit jako most. Mohla by použít magii, ale to by ji na nějakou dobu velmi oslabilo. Na druhou stranu, pokud se chce dostat k císařovně, jiná možnost jí nezbývá.

Lyra se z hluboka nadechla, nešlo to jinak. Vytáhla z pochvy připevněné k opasku svou dýku. Odložila sekeru a přistoupila k podstavci sochy, který ji o pár palců převyšoval. Nastavila dlaň a přejela ostřím po jemné kůži. Poté zvedla ruku, dotkla se horkého mramoru a zanechala na něm krvavý otisk. Lyra popošla o pár kroků stranou. Z její krve vyrazily rudé žilý, které se plazily vzhůru po nohách obrovské sochy až k její hlavě. Kamenný obr procitnul ze svého spánku a obrátil k ní svůj strnulý pohled. Lyra k němu myšlenkami vyslala svůj příkaz. Obr se mlčky zahleděl do bubllající lávy a vrhnul se do proudu. V téže chvíli jí projela oslepující bolest, která ji srazila na kolena.

S vypětím všech sil se opět postavila a došla si pro svou sekeru. Socha ležela napříč přes žhavou řeku a držela se rukama za protější břeh, který tvořily schody vedoucí k paláci. Lyra opatrně položila chodidlo na povrch nově vzniklého mostu. Láva pod ní pěnila a valila se dál. V některých místech se na hladině vytvářela tenká krusta, která se nafoukla, poté praskla a vystřelila do okolí kusy roztavené horniny. Snažila se soustředit jenom na to, aby pokládala nohy před sebe. Hezky jednu za druhou, jen žádný spěch, hlavně nešlápnout vedle. Snažila se nevnímat ohnivou řeku pod sebou, vtom k jejím uším dolehl zvuk praskajícího kamene. Nohy sochy rozdrtil žhavá koule, kterou na ně právě hora vyslala. Lyra ještě zahlédla, jak se trhají na kusy. Valící se láva strhávala její vratký most a unášela ho dál po proudu. Na nic nečekala a rozběhla se k druhému konci, cítila jak se jí mramor rozpadá pod nohama. Odrazila se od obrovy hlavy a doskočila na bílé schodiště. Netušila ale, že břeh je podemletý. Schody se po jejím dopadu začaly bortit. Lyra zahájila zoufalý výstup k hlavní bráně. Pevné půdy pod nohama jí ubývalo s každým dalším krokem. Stoupala stále výš a výš, už chyběl jenom kousíček. Poslední schod povolil, když na něj došlápla. Stačila se na poslední chvíli zachytit jednoho z velikých kovových kruhů připevněného na jedno z křídel obrovských vrat. Sekera ji vyklouzla z ruky a byla pohlcena žhavým proudem. Brána byla naštěstí otevřená, stačilo se trochu zhoupnout a konečně se dostala na pevný povrch. Lyra vyčerpaně ležela na podlaze a snažila se popadnout dech. Tohle bylo jen o fous.

 

***

 

V trůním sále bylo šero. Místnost občas osvětlilo bleděmodré světlo blesku. Na pozlaceném křesle na druhém konci seděla drobná schoulená postava. Lyra sevřela svou dýku a pomalu postupovala dopředu. „Tohle není možné.“ Vyklouzlo jí z úst, když se dostala dost blízko. Ve vychrtlé holohlavé stařeně jen stěží poznávala svoji zářivou sestru. „Mae?“ Odpověděla jí chraplavým tichým smíchem. Z nich dvou to byla vždy Mae, kdo oslňoval davy. Před její krásou padali muži na kolena a ochotně jí nabízeli své životy. Lyra, vždy stávala po jejím boku a v jejím stínu. Možná, kdyby se na ni člověk podíval ze správného úhlu, mohl by ji také na chvíli považovat za pohlednou. Přes její pravou tvář se ale táhla od spánku přes líc až k pravému koutku úst dlouhá rozšklebená jizva. Pokud tedy někdo hovořil o čarodějnicích spíše se mu v mysli vynořil obličej Lyry, než sličná tvář její starší sestry.

Mae hovořila chraplavým roztřeseným hlasem. „Čekám tu na tebe už hodnou chvíli sestřičko.“ V ruce svírala bílý roh zdobený rudým zlatem, vyrobený z dračí kosti. Zvedla hlavu a zadívala se na ni prázdnýma kalnýma očima. „Ty, ty jsi slepá.“ Vydechla překvapeně Lyra. I když teď Mae vypadala bezmocně, věřila, že by jí lehce mohla zasadit smrtící úder. Lyra sevřela svou zbraň o něco pevněji. Výraz Mae zkřivil usměv, který odhaloval zčernalé shnilé zuby. „Mohlo to být všechno naše, jen kdybys trochu chtěla.“ „Cože? O čem to mluvíš.“  Mae dělalo mluvení čím dál větší potíže, začínala blouznit. „Krev Rhoynských mužů je na tvých rukou.“ „Přestaň!“ Okřikla ji Lyra. „Kde je Sníh? Vím, že není mrtvý, cítím, jak mu bije srdce.“ Mae ji neslyšela a dál si potichu něco pro sebe drmolila. Lyra rozuměla jen útržky z toho, co říkala. „Smrt pod ledem.“ nebo „Cesta k věčnosti…oheň a led…vede skrz oheň a led.“ S těmy slovy nartech vydechla její sestra naposledy. Roh, pomocí kterého před tím ovládala draky, jí vyklouzl z prstů. Lyra jej zvedla. Ona sama žádnou pomůcku k ovládnutí draka nepotřebola, přesto ho raději vzala s sebou, nebylo by dobré, kdyby se dostal do rukou někomu nepovolanému.

Lyra vyšplhala na vrchol věže. Stála na ochozu a shlížela na zkázu pod sebou. Z jejího malého ostrůvku už mnoho nezbývalo a ohnivá řeka si ukrajovala další a další díl. Většina paláce se zřítila, zbývala jen západní věž. Lyra upnula věškeré svoje myšlenky ke svému poslednímu dítěti, zoufale po něm pátrala a volala ho na pomoc. Z útrob hor se ozvalo zahřmění, země se zatřásla. Tisíce let staré základy nevydržely. Věž se bortila. Lyra ucítila na šíji horký dech, prudce otočila hlavu a pohlédla do velkým rudých očí.

Poslední, co spatřila z výšky, byly černé oblaky kouře a horkých plynů, které se neuvěřitelnou rychlostí plazily dolů po strmých srázech hor vstříc ztracenému městu.

 

***

Vzduch byl chladný, ale čistý. Mráz ji štípal do tváří. Stála na okraji jeskyně, pozorovala zasněženou krajinu. Cítila zlověstnou sílu, cítila mrtvé, kteří odpočívají pod sněhem. Čekají, až přijde jejich čas. V rukou svírala roh zdobený rudým zlatem. Za chvíli se vrátila zpět do hlubokého doupěte v srdci studené hory. Stočený do klubíčka tam odpočíval obrovský bílý drak. Bílý jako sníh. Když ji slyšel přicházek, otevřel oči a pátravě si ji prohlížel rubínovýma očima. „Je čas jít spát.“ Pronesla konejšivě a položila ruku na hřejivé stříbřitě se lesknoucí škupiny. Vnímala jeho zpomalující se tep, víčka se mu zavírala, dech se uklidňoval. Cítila, jak jeho kůže chladne. Cítila, jak jí přestává být srdce, jak ji obklopuje zima. Pak už necítila nic.