Autor povídku nejdříve uvedl, pokud chcete rovnou číst povídku, přeskočte tuto citaci:
Vážený čtenáři, dovol pár slov úvodem.
Povídku jsem vzal poněkud více „zu grunt“, jak se hezky česky říká. Považte sami: Obsahuje 11 kapitol, objeví se v ní ne méně než čtyři desítky postav, pokrývá období Války Usurpátora s výraznými přesahy před vypuknutí povstání, tak daleko po jeho skončení. Přes 7.800 slov a 48.000 znaků napovídá, že povídka má více než 26 normostran textu. Z toho důvodu bych si dovolil nastínit několik možností, jak povídku číst:
Pro nejotrlejší čtenáře samozřejmě navrhuji pečlivé čtení na jediný zátah se zamyšlením se po skončení každé kapitoly a to od začátku do konce v pořadí, v jakém jsou kapitoly sestaveny, neb jsem dbal na to, aby vysvětlení klíčových kapitol vždy přišlo až později, v době, kdy laskavý čtenář tuší, kam příběh směřuji. Takového čtenáře bych pak rád požádal o zpětnou vazbu, neb přestože myslím, že mi všechny události do sebe nakonec zapadly, jistotu nemohu mít nikdy
Pro otrlé navrhuji vynechat z předchozího pečlivost, jeden zátah a zamyšlení. V libovolné kombinaci.
Přestože pevně doufám, že drtivá většina čtenářů se bude řadit do předchozích dvou skupin, existují i méně vhodné, o to jednodušší způsoby čtení.
Pro čtenáře, který se nechce namáhat s přemýšlením, v kterém období se která kapitola odehrává je pak připraveno číslování kapitol v chronologickém pořadí. Takový se však ochudí o dějové zvraty a některé kapitoly budou více než zbytečné (zvláště poslední dvě).
A samozřejmě pro čtenáře, který nechce čtení věnovat přehršel času, ovšem chce přečísti alespoň část pro objektivitu hodnocení, mohu doporučit třetí kapitolu od konce, kterou považuji za nejvydařenější, a obsahuje klíčový děj povídky.
Rád bych připomenul, že některé události se na první pohled ne zcela shodují s tím, co známe z Písně ohně a ledu, takové drobnosti a důvody jejich dezinterpretace či snad jen zatajení Martinem však doufám vysvětluje zbytek povídky.
A přiznám se, věcem jako například pozdrav překladatelce v Barristanově kapitole se nedalo odolat. Čtenář českého překladu pochopí, divák seriálu nikoli.
S pozdravem pro IceFire,
(prozatím tajemný) autor dílka.
PS: Každá kapitola je pro jednoduchost uvedena několika základními informacemi, např:
/54/ 300 PD Hrůzov Ramsey Bolton, nejcharakternější postava ságy
/54/ – 54. kapitola v chronologickém řazení
300 PD – rok 300 Po Dobytí – roky jsou počítány od přistání Aegona Dobyvatele
Hrůzov – zde zhruba by se tato kapitola odehrávala
Ramsey Bolton – k jeho pohledu a úvahám by kapitola byla převážně směřována pře
nejcharakternější postava ságy – to jen když chci vypíchnout nějaký podstatný detail
Dějinné souvislosti ságy a řazení kapitol povídky
Pro řazení kapitol je pro jednoduchost použito jejich chronologické /05/ pořadí
Začátek roku 268 PD
Narození Lyanny Stark
Začátek roku 281 PD
Turnaj v Harrenově
Smrt Rickarda a Brandona Starka
Začátek roku 282 PD
Kapitola /01/
Začátek rebelie
Začíná obležení Bouřného konce (Mace Tyrell a Paxter Redwine)
Začátek roku 283 PD
Bitva zvonů
Kapitola /02/
Bitva na Trojzubci
Dobytí králova přístaviště
Prolomení obležení Bouřného konce
Kapitola /03/
Kapitola /04/
Korunovace Roberta Baratheona
Eddard Stark nalézá Lyannu + Kapitoly /05/ + /06/
Eddard Stark předává ve Hvězdopádu Úsvit + kapitoly /07/ + /08/ + /09/
Drobná časová prodleva
Začátek roku 298
Začíná děj knihy Hra o trůny
Eddard Stark přijíždí do Králova přístaviště
Kapitola /10/
Spousta děje popsaného ságou
Začátek roku 300
Děj knihy Bouře mečů (doufám)
Jon Snow je jmenován Lordem velitelem Noční hlídky
Kapitola /11/
/11/ 300 Po Dobytí Zeď Lord velitel Noční hlídky Jon Snow
Na krajinu padla noc. Na dané období byla až nečekaně teplá. Snad to bylo tím, že po celý den bylo zataženo a ani nyní nebylo na noční obloze vidět jedinou hvězdu, pouze zlověstně bílé mraky. Možná však šlo pouze o klam, který způsobil Eddison Tollett tím, že přiložil do krbu poněkud více polínek. A úplně nejspíš se jednalo o kombinaci obého. Bez ohledu na příčinu však Jon Snow špatně spal. Ve snech jej kupodivu netrápila přítomnost ani budoucnost. Šlo o záblesky minulosti. O záblesky minulosti tak dávné, že ani netušil, že si je vůbec může pamatovat. Šlo o tísnivý sen. A navíc tmavý a matoucí. Byl v něm jen on, obě jeho sestry, velmi málo místa a všudypřítomný smutek. Náhle cítil, že musí pryč. Nechtěl do neznáma, ale jakási neviditelná síla jej tlačila pryč. A pak přišlo jasné a bodavé světlo. V ten okamžik se Lord velitel s výkřikem probudil.
/03/ 283 PD Hory v Dorne Lord velitel královské stráže Gerold Hightower
Netřeba přemýšlet o možném zvratu událostí k lepšímu, je potřeba se připravit na nejhorší. Válka byla ztracena, královské vojsko rozmetáno, Královo přístaviště, hlavní město Sedmi království, dobyto a dynastie vládnoucí skoro 300 let téměř vyvražděna. Zprávy, které se do dornských hor dostaly, tvrdily, že starý král Aerys II, který válku rozpoutal, zemřel přímo v Trůnním sále a vyskytovaly se i takové, podle kterých jej zabil Geroldův bratr z královské stráže, mladý Jaime Lannister. Tyto zvěsti měl Lord velitel za prachsprosté pomluvy, nicméně pravdou zůstávalo, že kdyby měl možnost rozhodovat o tom, kdo na trůnu sedí, už dávno by jej neoblíbený starý král opustil… Asi by tak nyní žil nejen on, ale i jeho syn Rhaegar i další, kteří v této zbytečné a hloupé válce zemřeli. V neposlední řadě oba Starkové. Upálit někoho je kruté samo o sobě, ale nechat navíc jeho syna se na to dívat se smyčkou kolem krku je nelidské. Doteď si Lord velitel nebyl jist, jak by se zachoval, kdyby byl v tu dobu v Trůnním sále. Ano, celá ta válka byla hloupost, ale úlohou královské stráže nebylo přemýšlet o tom, co se kdy a jak mělo stát. Geroldova úloha byla podstatně složitější – musel se postarat o bezpečí zbytku královské rodiny. On i jeho bratři budou stát do posledního dechu, tím si byl jist, ale úkol, který jej čekal, se nedal vyřešit pádnou rukou a mistrovským ovládáním meče.
Procházel se po okolí Věže Radosti a snažil se urovnat si myšlenky, promyslet veškeré detaily a najít všechny možné trhliny ve svém plánu. Zvážil každou myslitelnou možnost a nyní již nezbývalo než vyčkat na zprávy od šlechtických rodů stojících i v okamžiku porážky na straně původního krále. Připadal si, jako by byl nucen tancovat na hrotech mečů, ale nebylo zbytí. Plán musel vyjít, jiná možnost neexistovala. Cítil se sice z krátké procházky protažený a uvolněný, ale odpovědi na jeho otázky mu ta cesta nepřinesla. Obrátil se k návratu a už z dálky viděl bílé pláště Oswalda Whenta a Arthura Daynea.
/01/ 282 PD Létohrad, severní Dorne Ser Barristan Selmy, člen královské stráže
Slunce se již klonilo k západu a Barristan Chrabrý se podivil, jestli ještě tento den dosáhnou cíle jejich cesty – zříceniny, jež kdysi bývala skvostným Létohradem. Ještě příliš mnoho pamětníků zažilo jeho nádheru, než aby upadlo v zapomnění neštěstí, k němuž zde došlo. Samotné zdi svědčily o síle ohně a jen ony samotné znaly celou pravdu. Po Západozemí samozřejmě kolovaly příběhy, ale jistotu neměl nikdo. Část těch příběhů se točila kolem toho, že se dobrý král Aegon V. pokusil žárem divokého ohně vzkřísit draky a některé z nich pak tvrdily, že se mu to i povedlo a zkázu způsobili nezvladatelní draci před tím, než je Duncan Vysoký zase pobil. Snad to tak i bylo a Lord velitel se pak sám divokým ohněm upálil, aby smyl hanbu, že zklamal a nedokázal ochránit před draky ani svého přítele a krále Aegona ani jeho syna, Vážčího prince, který nesl Duncanovo jméno. O tom, zda to tak skutečně bylo se lze pouze dohadovat, neb nikdo z těch, kdo byli tenkrát na Létohradu přítomni o tom nikomu nikdy vyprávět nemohl.
Když se napůl rozpadlá, zčernalá věž Létohradu poprvé objevila na obzoru, princezna popohnala svého koně a vyrazila vpřed tak rychle, že jí zbytek jejich malé družiny nemohl stačit. Na rozdíl od lady Ashary a jejich služebných byla princezna velmi sběhlá v jízdě na koni. Bylo na ní vidět, že jí zdejší podnebí svědčí. Podobně jako lady Ashara a Lewin i ona pocházela z Dorne a byla zvyklá na teplejší podnebí, než nabízelo Královo přístaviště. Ji však navíc hnala naděje. Naděje, že v ruinách Létohradu objeví skrytého prince Rhaegara. Naděje, o níž si ser Barristan myslel, že je lichá jak počet dračích hlav ve znaku Targaryenů.
Princezna byla již delší dobu rozhodnuta vydat se na cestu, prohledat třeba všech Sedm království a Rhaegara najít. Jakmile se však dozvěděla, že lord Varys má podezření, že se Rhaegar skrývá kdesi v Dorne, nebylo moci, která by ji zastavila. Svoji malou dcerku Rhaenys nechala v Králově přístavišti a v doprovodu dvou rytířů královské stráže se ve společnosti jedné dvorní dámy vydala na cestu. Dvě služebné by snad ani nebylo třeba zmiňovat, ale nyní to byly právě ony, které skupinku zpomalovaly.
Nebylo divu, že prvním místem, kam zamířili, byl právě Létohrad. Jednak byl na samé severní hranici Dorne, nejblíže Královu přístavišti, ale hlavně – Rhaegar jej miloval, nebo ještě přesněji, byl jím fascinován. K neštěstí došlo stejný den, kdy se narodil, a tak se cítil být s oním místem osudově svázán. „Narozen ve stínu Létohradu,“ jak často sám říkával. Tak často, až si princezna Elia říkala, proč ji nenapadlo dřív hledat jej tam. Ser Barristan však měl odůvodněné pochybnosti, že to kdy Rhaegar řekl tolikrát, jako princezna Elia právě zmíněný postesk. Kdybych pokaždé, kdy to zopakuje, od ní dostal měděnou hvězdu, pomyslel si Barristan, tak jen za tu dobu, co jsme vyjeli z Králova přístaviště, jsem takový boháč, že bych do smrti nemusel hnout ani palcem u nohy. Ano, věřila tomu, že jej v Létohradu najde. Vlastně si ani neuměla představit, kde jinde by mohl být.
Poté, co i se třemi členy královské stráže zmizel po svém triumfu v turnaji v Harrenově, prince nikdo neviděl. A pokud ano, patřil k nevelké skupině lidí, kteří uměli udržet tajemství. Moc takových tajemství, které by unikly lordu Varysovi, skutečně nebylo. Harrenovský turnaj – Rhaegarův velký den… a Eliin velmi špatný, pomyslel si Barristan a uvědomil si, jak jej princezna nejednou popsala: „Nejen, že mi manžel upřel titul Královny lásky a krásy a daroval jej nějaké severské dívce, která byla tak mladá, že jistě ani nevykvetl květ jejího ženství, ale hlavně ten den -snad právě kvůli té severské dívce- opustil mě i naši dceru Rhaenys.“ Ser Barristan zapochyboval, jestli ji v jejím pátrání žene láska, vzpomínka na bývalé štěstí či potřeba princi od srdce vyčíst, že je takto opustil. Nicméně nemohl popřít, že ať je to jakákoli potřeba, žene ji velmi rychle.
Lewin Martell, Barristanův bratr z královské stráže, mu naznačil, že má zůstat se zbytkem jejich nevelké družiny a sám se rozjel za princeznou. Byla ostatně jeho neteří, tedy nebylo nikoho vhodnějšího, kdo by se měl postarat o její bezpečí. Princezna a po ní i Lewin zmizeli v oblaku prachu, zvířeného kopyty koní hnaných na doraz jejich sil.
Barristan osaměl v doprovodu tří žen, princezniny dvorní dámy, jižanské šlechtičny z Hvězdopádu a služek obou dam. Prašnou cestou zvolna na svých koních pokračovali dál k cíli jejich cesty, který se pokrouceně rýsoval proti obzoru. Ženy pokračovaly ve svém rozhovoru. „Myslíte, že princezna svého prince najde?“ „Bude na ní čekat v Létohradě?“ „Bude překvapen?“ „Myslíte, že jí uvidí rád?“… a tak pořád dokola. Ser Barristan raději cestoval sám nebo v doprovodu válečníků. Neměl rád zbytečné řeči a zde jich vyslechl dostatek na tři životy dopředu. Zvláště lady Ashara v tomto excelovala a Barristan by uměl opakovat celé pasáže jejího oblíbeného tématu: „Willo, pamatuješ toho seveřana na turnaji?“ „Viděla jsi ty svaly, ztepilou postavu, krásné velké oči…?“ Od turnaje v Harrenově, kde tančila s druhorozeným synem Rickarda Starka, opakovala toto do omrzení. A poté, co král Aerys nechal popravit lorda Rickarda i jeho dědice Brandona, čímž se Eddard stal právoplatným dědicem Zimohradu, nebylo s ní k vydržení. Barristan se princezně Elie ani v nejmenším nedivil, že na cestu za hledáním Rhaegara vzala právě ji. Když nenajde Rhaegara v Létohradu, pojedou dále na jih a bezpochyby najde nějakou záminku, proč lady Asharu nechat na jejím rodném Hvězdopádu v péči jejího bratra. Dobře věděl, že Ashara už svými řečmi leze na nervy i princezně… tím spíše, že muž, o kterém básnila, byl bratrem toho děvčete, o kterém si snad celé Západozemí šeptalo, že jí odloudilo jejího Rhaegara.
Barristan Selmy jel v popředí jejich malé skupinky a snažil se neposlouchat. Hleděl na obzor, kde se mu zřícenina Létohradu najednou zdála daleko, hrozně daleko. V této společnosti obludně daleko. Záviděl Lewinovi, že jel napřed a nechal to štěbetající hejno slepic vzadu. Říká se, že přečkané strádání posiluje, přesto se však silnější necítil. Zato cítil pořádnou porci úlevy, když nakonec přece jen do Létohradu dorazili.
Šlo o ruinu, v níž nikdo již dlouhá léta kvůli její pohnuté minulosti nepřebýval. Přesto však skýtala mnohem větší pohodlí než narychlo postavené stany, v nichž nocovali cestou. Počínající noc prosvětlovaly plameny ohně, který Lewin rozdělal v jedné z polorozbořených místností. Plameny měly správnou žluto-oranžovou barvu a vydávaly příjemné teplo. Lewin již začal připravovat večeři. Tuk z opékaného zajíce občas syčivě kápl do ohně a maso začalo získávat krásně zlatavou barvu. Dalo by se namítnout, že nešlo o právě královskou stravu, ale pro oba rytíře i služky šlo o výrazně nadstandardní krmi a princezna byla příliš zaneprázdněna zklamáním, že v troskách Létohradu nenalezla svého milovaného Rhaegara. Jediný, kdo si tak mohl na jídlo stěžovat, byla lady Ashara a ta právě považovala za užitečnější zpovídat Lewina, zda si také myslí, že když najdou prince, bude s ním i její bratr Arthur, jeden z rytířů královské stráže. Barristan v nejmenším nepochyboval, že má lady Ashara svého bratra ráda a stejně tak věděl, že ani on ani Lewin nemohou lady Ashaře říci více, než řekli již tolikrát. „Nezbývá než věřit“. Ale ze všeho nejvíce byl rád, že konečně změnila téma rozhovoru.
Stav královské stráže je tristní, podivil se ser Barristan, tři, včetně velitele Hightowera, zmizeli neznámo kam s princem Rhaegarem, dva doprovázeli princeznu Eliu při jejím hledání o jehož smyslu neměl ser Barristan valného mínění a na stráži u starého krále tak v Králově přístavišti zbyli pouze dva – a to jeden z nich byl čerstvě jmenovaný mladý Jaime Lannister. Chudák Jonothon Darry tak nakonec odnese veškerou tíhu povinností. Ano, Barristan by samozřejmě také rád věděl, zda najde zbytek svých bratrů ve službě, ale byl člověkem dostatečně moudrým na to, aby věděl, že svět se neřídí tím, co on si přeje. Kdyby však měl dar vidět budoucnost, asi by jej zajímalo více, jak skončí události na severu. Od upálení lorda Rickarda se nad severem, říčními krajinami, údolím Arryn a Bouřným koncem začala stahovat mračna. Nezbývá než doufat.
Za vzájemné pomoci s bratrem Lewinem upravili dvě nejzachovalejší místnosti v přízemí západní věže. V porovnání s podmínkami na cestě šlo o nečekaný komfort. Princezna si zabrala menší, zato vybavenější z obou místností, lady Ashara a obě služebné pak sdílely druhou. Poblíž provizorně opravených dveří si roztáhl prošívanou deku Lewin a přikryl se svým bílým pláštěm. Přilba, brnění, štít i meč ležely pečlivě rozmístěny poblíž, aby mu poskytly jakousi naději, kdyby se snad probudil do méně přátelského prostředí, než v jakém usínal. Ser Barristan obdivoval jeho preciznost i schopnost usnout téměř okamžitě poté, co se rozhodnut ke spánku dotkl země. A neméně pak schopnost vzbudit se, jakmile to bylo zapotřebí. Rychlost, s jakou se Lewin dokázal probrat a přichystat k boji, byla pro Barristana stále zdrojem úžasu. Sám takové rychlosti nebyl schopen ani za plného bdění. „Lewinův budíček“ byl už proslavený pojem. Zlé jazyky tvrdily, že jde o trénink získaný z mnohých avantýr. Ty sice u člena královské stráže byly zcela nepatřičné, ovšem v případě Lewina šlo spíše o veřejné tajemství.
Padla noc a ser Barristan na stráži osaměl. Stál zády ke dveřím do princezniny místnosti a nechával noc volně plynout bez výrazných událostí stojících za pozornost. Z pravé strany slyšel oddychovat Lewina, z nedalekého lesa občas zahoukal sýček. Byla příjemná tichá noc a nic nevěstilo, že by se to mělo změnit. Opak však byl pravdou. V době, kdy se již noc chystala převalit do své druhé poloviny, se náhle od jednoho z polorozbořených sloupů odloupl stín a dříve než Barristan stačil cokoli udělat, mířil mu na hrdlo meč a postava, jež jej držela, lehce zakroutila hlavou. Byť při tom nezazněl skoro žádný nepatřičný zvuk, bylo to dost na to, aby se Lewin probudil a téměř okamžitě stál na nohou. V jedné ruce štít a druhou ruku nezvykle prázdnou. Zíral na svůj meč u Barristanova hrdla. Lewin se rozesmál a s těžko předstíranou vážností k Barristanovi pronesl „Sere, takto si představujete hlídání mého klidného spánku?“. Pak se otočil k tomu druhému a káravě pronesl „Gerolde, kdy už dostaneš rozum?“. Na to si oslovený shrnul kapuci z čela a jílcem napřed podal Lewinovi jeho meč. Barristanovi spadl kámen ze srdce, až to zadunělo.
Nakonec se ukázalo, že noční návštěvníci jsou celkem tři – krom lorda velitele dorazil i ser Arthur Dayne a princ Rhaegar. Za svou nepozornost vyfasoval Barristan řádný díl povinností navíc. Během následujících tří dní, které všichni strávili na Létohradu vedl Arthur dlouhé rozhovory se svou sestrou a Lewin s Lordem velitelem, který však spíše než velitelem byl jeho dobrým přítelem. Rhaegar pak většinu času trávil se svou manželkou Eliou a poměrně charakteristický zvukový projev dával Barristanovi na stráži uhádnout, čemu se nejednou věnovali. Barristan tak byl v podstatě za služby navíc v podstatě rád. Noční samota mu nevadila a možnost vyhnout se díky krátkému odpočinku alespoň části denního mumraje mu vyhovovala. Skutečný trest tak přišel až třetího dne. Když se jejich cesty rozešly, zamířil Lewin s princeznou zpět do Králova přístaviště, Rhaegarova skupina zpět odkud přijela a Barristan dostal za úkol vyprovodit lady Asharu i s její služkou až na jih Dorne do Hvězdopádu. Věděl, kde se po splnění tohoto úkolu má připojit k princi Rhaegarovi. Věděl také, že má držet jazyk za zuby i to, že se musí chovat obezřetně. Ostatně, sám fakt, že zatímco oni přijeli z Králova přístaviště do Létohradu hledat, tak Rhaegar přijel navštívit, jasně vypovídal o tom, kterým směrem tečou informace a kterým směrem váznou. O tom nebylo pochyb. A Lord velitel přikázal, že to tak musí zůstat.
/07/ 283 PD Hvězdopád Lady Ashara Dayne
Končil horký den. Stejný jako většina předtím a stejný jako mnohé, jež budou následovat. Takto daleko na jihu nebyla o horké dny nouze. Lady Ashara Dayne byla ve své komnatě. Její služebná jí rozčesávala krásné tmavé dlouhé vlasy. Ze zamyšlení ji vytrhlo bušení na dveře. „Má paní“ zazněl z druhé strany naléhavě hlas. Podle hlasu poznala, že jde o maestra, kterého nedávno Citadela poslala do Hvězdopádu náhradou za předchůdce, jehož před časem nečekaně schvátila horečka. Ashara pokynula své služebné a vzápětí jí byl podán plášť, do kterého se pečlivě zavinula. Přesto se však rozhodně nejednalo o oděv hodný vznešené ženy. „Vstupte“, pronesla zvědavě směrem ke dveřím. Dveře se otevřely a na prahu stála postava v šedém plášti. Maestr Citadely by měl být starší, pomyslela si s úsměvem, a uvažovala, o kolik let může být starší než ona, … o dva, nanejvýš o pět let. Lady Ashara byla nádherná, a jen málo mužů by odolalo pohledu, který se naskytl mladému maestrovi. To jej tak tíží ten řetěz na krku, že svůj pohled směřuje do země?, pomyslela si Ashara, nebo nestojím ani za ten nejmenší pohled?. „Má paní, váš bratr, pán Hvězdopádu si vás žádá ve Velkém sále,“ pronesl maestr, „Hvězdopád má vzácnou návštěvu, přijel pán Zimohradu, lord Eddard Stark.“ Ashaře se málem zastavilo srdce. Na celém světě nebyl nikdo, koho by si přála vidět více.
Od doby, kdy se jako doprovod princezny Eliy zúčastnila turnaje v Harrenově uplynuly již dva roky a přesto jí ten seveřan nešel z hlavy. Tenkrát šlo o bezstarostného druhorozeného syna lorda Rickarda a naprosto beznadějného tanečníka. Přesto, když ji tehdy požádal o tanec, byla ztracená. Ne, král parketu to určitě nebyl, ale události ukázaly, že ten tvrdý seveřan je zdatný válečník. Byla zvědavá, jak jej změnila válka, povinnosti a jestli ji po té době ještě vůbec pozná.
Jako ve snách vypoklonkovala maestra ze dveří, nechť vzkáže, že ona dorazí vzápětí. Chodby dělící její komnatu od Velkého sálu téměř proběhla a schody sbíhala po dvou, přesto se na ni bratr podíval pohledem, který jasně naznačoval, že přišla s takovou prodlevou, jako by si vyzkoušela půlku šatníku, než vybrala své nejhezčí šaty… což ostatně nebylo vůbec daleko od pravdy. Pochopila, že slyšení již začalo, ale ona přece nemohla dorazit dříve. Způsobně se poklonila nejprve svému bratrovi, „Lordu Bratrovi“, jak mu říkala, a poté jeho hostu. Postavila se k levé straně bratrova stolce a pozorovala „svého“ seveřana tak pečlivě, že nevnímala nic jiného. Za tu dobu vyrostl. Zarostl. Zmužněl. Zesmutněl. Zkrásněl. Vyzrál. Pohubnul. Pokleknul. Cosi držel v rukách a podával jejímu bratrovi. Ten se zvedl ze svého stolce, sestoupil ke svému hostu a předmět si vzal. Teprve nyní se její pozornost odtrhla od seveřana a zaměřila se na předmět, který přivezl. Meč. Velký, obouruční meč. Meč cennější než ty z valyrijské oceli. Úsvit. Meč jejího otce. Meč jejího bratra Arthura z královské stráže. Teprve nyní si uvědomila, o čem nezvaný host mluvil. Její fialové oči zalily slzy. Hrubián klečící u nohou jejího bratra se jí jevil jako šelma přikrčená ke skoku, připravená zaútočit a rozervat jí svými zuby hrdlo. V úleku vykřikla a rozběhla se ven z Velkého sálu. Pryč. Schovat se zpět do své komnaty. Nyní už pláč neskrývala.
Nevěděla, kolik času uplynulo, když na druhé straně dveří uslyšela kroky a rozhovor dvou mužů. Došli k jejím dveřím a zastavili se. „Asharo, otevři, lord Stark si s tebou přeje mluvit!“ Bratr. Starší bratr. „Lord Bratr“. Ničemu nerozumí. Ať jde pryč! Proč se musel lordem stát právě on a ne Arthur? Co je zásluhy na tom, že je starší?, pomyslela si Ashara, ale nahlas nic neřekla. „Asharo, otevři!“, zopakoval její bratr výrazně zvýšeným hlasem. Nemám tě ráda, pomyslela si. Zpoza dveří se ozval druhý hlas „Smím-li, zkusil bych to sám.“ „Jak si přejete, lorde Starku“, odpověděl s uchechtnutím bratr. Ne! Tohle ne! Ne! Zakaž mu to!, pomyslela si Ashara. Zaslechla odcházející kroky a v zoufalství vykřikla „Nenávidím tě!“ a sama nevěděla, komu z těch dvou ten výkřik vlastně patřil. Z následujícího rozhovoru, či spíše Starkova samolibého proslovu, si pamatovala jen málo. Jen to, že se točil kolem toho, aby jej pustila dále, že s ní musí mluvit… a to, že končil básničkou, vlastně jediným veršem – veršem, jež krom ní znal jediný člověk. Ten, který jej pro ni zveršoval. Poté otevřela a plna pochyb nechala seveřana vstoupit. Služku poslala pryč.
/10/ 298 PD Královo přístaviště Nově jmenovaný Lord pobočník Eddard Stark
Renly Baratheon, králův nejmladší bratr, mu podal medailon, který si právě sundal z krku. Na vysvětlení dodal „To je Margaery Tyrell, moje snoubenka.“ Lord Stark samozřejmě znal zvěsti, které kolovaly o Renlym a seru Lorasi Tyrellovi a musel uznat, že kdyby byly pravdivé, jen těžko se dala vymyslet lepší zástěrka než zasnoubení s jeho sestrou. Renly však pokračoval „Nevypadá jako vaše sestra Lyanna? Nádherné děvče, že?“ Lord Eddard přitakal „Opravdu nádherné.“ A podal Renlymu náhrdelník s medailonem zpět. Věděl, že nemůže jít o jeho sestru Lyannu, ta byla více než deset let mrtvá. Sám u toho byl a nemohl jí ani v nejmenším pomoci. Hlavou mu problesklo „Slib mi to, Nede“. I přes uplynulou dobu si vybavil přesnou intonaci té naléhavé prosby a před očima mu probleskla vzpomínka na onu chvíli. Její obličej nikdy nezapomene. Renly si přece Lyannu nemohl pamatovat, uvědomil si, ale přesto ono přirovnání bylo pravdivé. “Až nebezpečně příliš pravdivé“, napadlo Lorda Eddarda Starka a od té chvíle si byl jist, že na Renlyho Baratheona je třeba si dát velmi dobrý pozor… a doufat, že na právě vyřčenou myšlenku brzy zapomene.
/08/ 283 PD Hvězdopád Lady Ashara Dayne
Bylo velmi brzké jitro. Ashara stála na vrcholu Bledokamenného meče, vysoké věže Hvězdopádu tyčící se nad potemnělým mořem, a hleděla do hlubin pod sebou. Dole se o skaliska tříštily mořské vlny. Zpěněný příboj vypadal, jako by se voda dole vařila. Věděla, že kraj věže znamená hranici za starým životem. Věděla, že za touto hranicí je cesta, z níž se již do Hvězdopádu nemůže vrátit, ale také možnost setkání s oblíbeným bratrem Arthurem. A v následujícím okamžiku si vítr pohrával s jejími vlasy a měla pocit, jako by shora pozorovala své padající tělo. Šaty, které si večer tak pečlivě vybrala, vlály nyní ve větru způsobeným rychlým pádem vstříc ostrým skaliskům dole. Ashara ze sebe nevydala jedinou hlásku. Pak následoval náraz a zvuk, který by i nejotrlejšího člověka strašil do poslední minuty jeho života. Naštěstí jej však nikdo neslyšel.
Cizinec s ledovým klidem přetáhl Ashaře přes hlavu černou kapuci jejího pláště a odvedl ji kamsi dolů, pryč z Hvězdopádu, pryč od jejího „Lorda Bratra“. Když uviděla svého bratra Arthura, rozeběhla se k němu a objala jej.
Slané vlny příboje pod Hvězdopádem ještě dlouho o útesy rvaly na cáry zbytky jejích šatů. Kousky látky, které moře v následujících dnech vydalo, zůstaly ještě po dlouhé roky v rukách šťastných nálezců, jako talisman a jako připomínka krásné lady. Po jejím těle se však nikdy nenašla ani sebemenší stopa.
/04/ 283 PD Věž Radosti, Dorne Princezna Lyanna Targaryen, vdova po princi Rhaegarovi
Osud si s Lyanniným životem neblaze pohrál. Narodila se jako jediná dcera strážce severu a ve společnosti svých bratrů vyrůstala spíše v divou vlčici než v dámu vhodnou ke dvoru. Pak však přišel turnaj v Harrenově, ta příhoda s rytířem smějícího se stromu a Rhaegar… Zatímco on byl jako oheň, ona připomínala led – mrazivá, ostrá a nebezpečná. A přece, dračí oheň se změnil v krbový a led jejího srdce roztál. Hroty protikladů se otupily a vznikla láska, která jim dala vše – svobodu, radost a naději… a začala odvíjet předivo událostí, které jí vše vzalo. Nejprve Rhaegarův otec, král Aerys, zabil jejího otce a bratra a poté její druhý bratr začal rebelii a její milovaný Rhaegar odjel bojovat. Ve válce však nenašel nic než smrt rukou Roberta Baratheona, za kterého ji chtěl její otec kdysi provdat. Pak její bratr dobyl Královo přístaviště a královská dynastie padla se starým králem. Zvěsti, jež k věži Radosti doputovaly, se zmiňovaly i o neblahém osudu princezny Eliy z Dorne a jejích dětí. Lyanna Rhaegarovu manželku potkala jenom jednou, na Harrenovském turnaji, a občas si říkala, proč jen Rhaegar nedaroval věnec královny krásy jí. Teď však byli všichni mrtví a Lyanna trávila své dny ve věži se zcela nepatřičným názvem.
Během dlouhých bezesných nocí občas uvažovala, jestli se dožije svého dítěte a jestli také neskončí rukou nějakého hrdlořeza.
Od doby, kdy Rhaegar odjel do války, žila ve společnosti tří rytířů královské gardy a skupinky Tichých sester. Ty se sice obyčejně starají pouze o mrtvé, ale Rhaegar nechtěl nic nechat náhodě a věděl, že pro potřeby utajení nelze najít nikoho vhodnějšího. Ostatně, od Rhaegarovy smrti si Lyanna beztak sama jako mrtvá připadala. Občas uvažovala, jestli se Tiché sestry starají o mrtvé se stejnou péčí jako o ni a někdy, ve velmi temných okamžicích, si říkala, že vystoupá až na vrchol věže a jedním skokem všem zde ulehčí od povinností. Nikdy to ale neudělala. Nemohla. Ne kvůli sobě, ale kvůli dítěti, které nosila. Aemon pohrobek. Její čas se blížil. O tom, že to bude chlapec, vůbec nepochybovala. Princ Rhaegar o tom neustále mluvil a zpíval písně. Nikdo neuměl rozeznít struny vysoké harfy tak jako Rhaegar a nikdo neuměl tak poutavě vyprávět stará proroctví. A on jim věřil. Ne tak jako věřil v Sedm, ale opravdu věřil. Věřil, že proroctví hovoří o něm a o ní, o ohni a ledu a jejich synovi, princi, který byl přislíben, třetí hlavě draka.
Princezna Lyanna ve svém smutku už téměř měsíc nevyšla na sluneční svit. Její divoké oči pohasly a její krása byla jen slabým odleskem nádhery, která z ní vyzařovala, když do hor v Dorne přijela poprvé.
/02/ 283 PD Královo přístaviště Princ Rhaegar Targaryen, dědic Sedmi království
Princ Rhaegar vjížděl do města a po jeho boku jel Barristan Chrabrý, jeden ze sedmi bílých bratří královské stráže. Princ ve svém černém brnění a na černém koni vypadal zlověstně jako Cizinec a jeho tvář prozrazovala špatně skrývaný zármutek. Všechno však přesto vypadalo, že se o tyto detaily nikdo nezajímá. Pro davy, které se shromáždily a lemovaly nyní cestu k Maegorově pevnosti, nebylo důležité, jak vypadá. Podstatné bylo jen to, že on je královský syn, že on povede vojska do boje a zvítězí tam, kde Lord pobočník Connington selhal… A kdo ví, až se vrátí z boje ověnčen gloriolou vítězství, snad mu ne-právě-oblíbený starý král Aerys II. předá trůn Sedmi království. Princ Rhaegar pomalu projížděl městem. Pro davy šlo o působivou podívanou. Princ Rhaegar po turnaji v Harrenově zmizel v doprovodu tří rytířů Královské stráže a ani pavouk Varys s tisícovkou malých ptáčků, kteří mu našeptávali do ucha různá tajemství, nebyl schopen zjistit, kde se princ skrývá.
Mezi lidmi se povídaly různé příběhy, ale pravdě se přiblížil jen málokterý z nich. Jedni tvrdili, že zmizel nadobro, snad zemřel při jakémsi bláhovém dobrodružství nebo snad pokusu vzkřísit draky – jaký to poetický konec pro někoho, kdo se považoval za dítě zrozené ve stínu tragédie Létohradu. Druzí tvrdili, že se skryl před svým otcem, králem Aerysem II., u něhož propukalo šílenství a prý se chtěl zbavit svého následníka. Další tvrdili ono a tamti toto. Někteří zase říkali, že jediným, kdo v Králově přístavišti o princi Rhaegarovi ví je jeho manželka Elia, která se jej před tři čtvrtě rokem vydala hledat, a dokládali to jejím čerstvě narozeným potomkem. A pak samozřejmě byli i tací, kteří to těmto vyvraceli a tvrdili, že sice se jej vydala hledat, ale nikdy jej nenašla. Ti pak nejčastěji za otce dítěte označovali jejího strýce Lewina z královské stráže. Prý kvůli tomu chladnokrevně zavraždil sera Barristana i tu krásnou jižanskou lady, která s nimi odjela.
Nyní však všichni na vlastní oči viděli, že ser Barristan je naživu, stejně jako princ Rhaegar. Nikdo již nepřemýšlel o tom, co vlastně bylo. Vždyť princ byl dlouhou dobu postrádán a najednou se zjevil ve chvíli nejtěžší, aby vedl vojsko do války a rozdrtil největší rebelii, jakou Sedm království od sjednocení pamatovalo. Davy jásaly.
Princ Rhaegar tesknil. Jeho srdce bylo stovky líg daleko na jihu v dornských horách. U princezny Lyanny. Po Harrenovském turnaji spolu odjeli. Daleko od dvora, intrik, starostí a povinností. A přesto, nikdy jindy Rhaegar nebyl šťastnější, že patří do královské rodiny Targaryenů. Vždyť i Aegon Dobyvatel měl podle zvyku staré Valyrie dvě manželky a Rhaegar pojal Lyannu za manželku hned ten den, kdy se z ní stala žena, a že na ten den v dornských horách čekali více než rok, vůbec nevadilo.
Jeho první kroky v Maegorově pevnosti vedly za jeho otcem, zúčastnil se válečné porady a nezbytností bylo i promluvit k lidu, který v něm viděl svého zachránce. Rhaegar to však celé absolvoval jako ve snu. Celou dobu se těšil, až uvidí svou ženu Eliu, novorozeně i dcerku Rhaenys. Po více než roce stráveném daleko na jihu se obával, zda svoji dceru ještě pozná.
Nyní Rhaegar seděl ve velkém křesle v princeznině komnatě. Po jeho pravici byla kolébka se spícím novorozencem a vedle na loži s nebesy spala princezna. Nechtěl jí budit. Přemýšlel. Byl zmaten. Proroctví mu najednou nedávala smysl. To dítě v kolébce neměl být chlapec. První a jediný chlapec z jeho třech dětí měl být písní ohně a ledu. O třetí dítě neměl obavy, drak má tři hlavy a jeho drahá Lyanna čeká dítě. To ona měla porodit jediného chlapce, co by tento měl společného s ledem? Rheagar byl rozhodnut si proroctví znovu pročíst, snad tam najde vysvětlení, snad nějakou drobnost, která mu unikla.
Dítě v kolébce sebou trhlo a otevřelo oči. Podívalo se na něj a začalo brečet. Tím se probudila i princezna Elia a přiběhla služebná. Služebná podala princezně nemluvně, ta jej přivinula k prsu a nechala jej sát. „Rhaegare, myslím, že titul zrozeného ve stínu Létohradu budeš muset přenechat Aegonovi.“ Rhaegar chvíli zvažoval, zda má komentovat výběr jména. No, nápadité to zrovna není, pomyslel si, ale nahlas řekl „Aegon, věru jméno hodné krále.“
Když se dítě nasytilo, podala je Rheagarovi, který jej opatrně pochoval a následně uložil do kolébky. „Složíš mu ukolébavku?“ zeptala se Elia, která znala princovy vlohy a hudební nadání pro hru na vysokou harfu. Princ byl však hluboce zamyšlen, proroctví mu nešla z hlavy. „Snad jsi nezapomněl hru na vysokou harfu?“ doplnila tázavě princezna. Tu se Rhaegar probral ze zamyšlení, „On žádnou píseň nepotřebuje, sám je písní ohně a ledu.“ odpověděl, plně přesvědčen o tom co říká. Přesto však přešel celou místnost a na vysokou harfu začal hrát Královskou ukolébavku. Jeho zpěv však tentokráte zněl posmutněle, zvláště v pasáži o slunném Dorne.
/06/ 283 PD Věž Radosti, Dorne Princezna Lyanna Targaryen, vdova po princi Rhaegarovi
Černá barva smutku se prolínala s rudou barvou výzdoby její komnaty ve Věži Radosti. Rudý tříhlavý drak Targaryenů tančil na černých vlnách zoufalství. Rudá krev se třpytivě leskla na černých rukách Cizince a nezasychala. Hluk tepaného železa se mísil s žárem horečky, která ji spalovala. Rudé dveře v černém rámu se otevřely a vstoupil milovaný princ Rhaegar v brnění černém jak noc. Rudé rubíny na jeho hrudi jasně zářily temnotou podobny hvězdám. Z jasných rubínů se vyvalila temná krev. Prince zahalil Cizincův černý plášť a zdvihl se červený mrak okvětních lístků růží. Když se usadil, viděla Lyanna jen čtyři černé ruce, které se k ní napřahovaly. Rhaegarovy a Cizincovy. „Princezno Lyanno“, volal jí k sobě naléhavě hlas, který by měla znát. Byl to nejsladší hlas, jaký kdy slyšela a nevěděla, zda patří Rhaegarovi, nebo Cizinci. Toužila podat Cizinci ruku a obejmout svého milého. Věděla, že nebude trvat dlouho a udělá to. Brzy, ale ne nyní. Musela chránit své dítě. Jedna ruka se jí v obranném gestu svezla před vyboulené břicho a v druhé se objevil černý meč planoucí rudým plamenem. Žár toho plamene a dětský pláč ji probudily.
Byla tak zesláblá, že se téměř nemohla pohnout. Žár horečky ji spaloval a bral veškeré zbytky sil, které jí po porodu zbyly. Místnost prosycovala intenzivní vůně růžových květů, ale Lyanna to nevnímala. Rudé okvětní lístky halily její lože. Nebo možná modré, Lyanna zbožňovala modré květy, ale teď je nebyla schopna rozeznat. Oknem prosvítala červená barva zapadajícího slunce a brzy měla přijít černá noc. Černá chladivá noc po rudě horkém dni. „Princezno Lyanno“, zaslechla ode dveří známý hlas. Jen si nemohla vzpomenout, komu patří. S napětím všech sil otočila hlavu a ve dveřích spatřila dvě postavy oděné v bílém. Oba byli potřísněni krví a dívali se na ni. Postava vpravo, ten který ji oslovil, byl velitel Gerold. Samozřejmě, pomyslela si. Druhého muže také znala. Velmi dobře jej znala, ale nemohla si vzpomenout odkud. Nebyl to nikdo z bratrstva královské stráže. „Pít“, pronesla tak nahlas jak jen mohla. Přestože šlo o sotva slyšitelný šepot, věděla, že jedna z Tichých sester se o to postará. Muže nalevo by měla znát. Nemohla si vzpomenout a hlavu měla v jednom ohni, tak se prostě zeptala „Kdo…?“ Víc ze sebe dostat nedokázala. Víc ani nebylo potřeba. Muž nalevo na tři kroky překonal vzdálenost k její posteli a jemně uchopil její téměř bezvládnou ruku. Těžkopádně poklekl a její dlaň si pomalu přiložil ke svému čelu. Na ruce pocítila slanou vlhkost slz, které se klečícímu muži zvolna řinuly z očí. Nemohla si vzpomenout, kdo to je, ale věděla, že se dobře znají. Klečící muž přes závoj slz tiše zajíkavým hlasem pronesl „Lyo“. „Nede“, chtěla mu odpovědět, ale náhlé poznání jí zbavilo slov. Jen se slabě usmála a zavřela oči.
Princezna se začala zmenšovat. Z bratra držícího za ruku se stal její otec a zvedl jí do náručí. Šedý zlovlk seskočil z bílého pole na jeho hrudi a rostl. Věděla, že ji ochrání před celým světem. Princezna po dlouhé době usnula tvrdým posilujícím spánkem.
Vzbudila se až druhý den k ránu. Její bratr seděl ve vysokém křesle vedle její postele a spal. Kde ses tu vzal, bratříčku?, pomyslela si a pokusila se posadit. I přes dlouhý spánek však byla příliš zesláblá. Najednou u ní byla jedna z Tichých sester, aby jí pomohla. Poté požádala o pití a o to, aby probudila bratra. Všechno to proběhlo bez jediného slova. Téměř to vypadalo, že Tichá sestra čte každou její myšlenku. Šlo o jemnou hru náznaků a pohledů.
Její bratr se probudil, promnul si oči a smutně se na ni usmál. Za Tichou sestrou zaklaply dveře. „Moje drahá sestřičko…“, pronesl Ned a hledal slova, jak pokračovat. Zjevně nevěděl. Neviděli se dva roky a najednou on byl mocný Lord Eddard Stark ze Zimohradu a ona princezna Sedmi království, matka tří dětí, sama zlomena žalem a na pokraji svých sil… a věděla, že i na konci života.
Byla to ona, kdo přerušil nastalé ticho. „Nede, děti…“, potřebovala tři nádechy, než mohla pokračovat, „… viděl jsi je?“. Eddard nechtěl, aby se dále vysilovala a tak začal mluvit o všem, co mohla mít touto otázkou na mysli. „Viděl. Jsou krásné a zdravé. Lord velitel Hightower mi o všem řekl. Aemon, Maegora a Daemona, pokud se nemýlím.“ Lyanna zavřela oči, usmála se a jemně kývla. Eddard pokračoval, „Lord velitel mi říkal i o tom plánu, ale myslím, že teď už není potřeba, vrátíme se všichni společně na Zimohrad“. Věděl, musel vědět, že se jeho sestra nedožije konce týdne a stěží by si kdo vsadil i na další den. Jsi mizerný lhář Nede, pomyslela si Lyanna. Na svůj stav až překvapivě rázně řekla „Nede, ne!“ a pokračovala o poznání tišeji „Já už domů nepojedu“. Následovalo ticho. Eddard nevěděl, co říct a Lyanna sbírala síly pokračovat. Nevěděla, kolik toho Gerold bratrovi řekl, ale doufala, že dost na to, aby vše pochopil.
„Paroháč nás nenávidí“, pronesla konečně. Lord Eddard věděl moc dobře, koho má na mysli a podle úsměvu, který se mu mihnul v obličeji, jej pobavilo slovo, které jeho sestra použila pro označení Roberta Baratheona. Robert byl Eddardův přítel, ale s Lyannou to bylo trochu jinak. Do ní byl Robert zamilovaný… a nebo přesněji do iluze, kterou si na jejím základě vytvořil. Ani Eddard nedokázal říct, co by jeho přítel udělal, kdyby zjistil, že si Lyanna místo něj vybrala Rhaegara a že podle veškerých práv Západozemí je nyní Lyanna Targaryen. Stejně snadno by před ní mohl pokleknout s žádostí o ruku, jako jí vlastnoručně vyrvat srdce. Nenávidí NÁS – Targaryeny. Nenávist k Targaryenům a Rhaegarovi zvláště Roberta hnala do bitev a spalovala zevnitř. Ani jeden z nich neměl pochyby, jak by dopadly Rhaegarovy děti, kdyby se dostaly do spárů Uchvatitele, jak byl znám Lyanně, přítele a krále, jak byl znám Eddardovi.
Jediná nenávist, o které Lyanna věděla, že předčí Uchvatitelovu nenávist k Targaryenům, byla její nenávist k Robertovi. Omezenec, hlupák a floutek, který zabil jejího milovaného Rhaegara. V očích se jí zaleskly slzy. „Paroháč nás nenávidí“ zopakovala a věděla, že plán velitele Gerolda se provést musí. V době po bitvě na Trojzubci a po pádu Králova přístaviště se Gerold rozhodl skrýt dítě i matku u některé významné rodiny věrné králi. Tyrellové, Redwineové, možná Martellové. Hlavní bylo utajení a lord Gerold udělal, co bylo potřeba. Nepočítal však s tím, že se narodí trojčata, s tím, že se v kritické chvíli objeví lord Eddard, ani s tím, že se princezna Lyanna po porodu rozestoná.
„Na Zimohrad vezmi jen chlapce, Nede“. Následovali dva těžké nádechy. „Děvčata pošli s velitelem.“ Síla, kterou nabrala během nočního spánku, z ní rychle vyprchávala. Mluvila jen s největším vypětím sil. „Rozděl… nesmí najít… ne všechny. Nesmí… se… dozvědět. Nede,… Slib mi to, Nede!“ Poslední větu řekla v kuse a jasně. Eddard z ní pocítil závan bojovnice, kterou znal ze Zimohradu. „Nede,…slib“, zopakovala o poznání unavenějším hlasem a Eddard byl opět myšlenkami v chmurné přítomnosti. Vstal z křesla a podobně jako včera vzal její ruce do svých dlaní. Tentokráte jej nehřály. Dračí oheň nahradil severský led. „Sestřičko, slibuji. Pro tebe udělám cokoli. O Aemona se postarám jako o vlastního a děvčata ukryje lord Hightower tak, že je žádný Baratheon nikdy nenajde“. Usmál se hořkým úsměvem a doufal, že své mladší sestře dodá alespoň trochu sil.
Lyanna však věděla své. Věděla, že její bratříček své slovo nikdy neporuší. Věděla, že její děti jsou v bezpečí a věděla, že teď už není nic, co by musela udělat ona. Přišel čas obejmout Rhaegara. Hbitě uvolnila své ruce z Eddardova sevření a svou pravou ruku podala Cizincovi.
/05/ 283 PD Hory v Dorne Howland Reed (Jakzem Rákos)
Pršelo. Skupina sedmi jezdců chvatně projížděla Princův průsmyk v dornských horách. Měli na sobě černé pláště, které je chránily před největším náporem vody a kapuce měli stažené hluboko do čela. Vedle lorda Starka jel Martyn Cassel a držel kopí se standartou. Tentokráte nešlo o šedého zlovlka na bílém poli, ale o černého jelena na žlutém, nově doplněného o královskou korunu. Šlo o osobní dar právě korunovaného krále jako výraz díku lordu Starkovi za věrné služby. A přeci jen, královská zástava měla takto daleko na jihu výrazně větší váhu než zlovlk Starků.
V Králově přístavišti se jistě ještě nyní hodovalo, ale Eddard Stark byl dalek touze po oslavách. Nejprve musel najít svoji sestru, kvůli které vlastně celá válka začala. Howland Reed ji znal z turnaje v Harrenově, kde se jej tato dívka zastala, a považoval tedy za svoji povinnost se k lordu Starkovi na jeho pátrání přidat. Teď, když válka skončila, nebyl už důvod s sebou mít armádu, která by je v pátrání pouze zdržovala. Proto s sebou lord Stark vzal pouze pár dobrovolníků. Spíše jako doprovod a společnost, než jako opravdovou bojovou sílu. Sám Howland věděl, že není válečník. A o velké části jejich spolku měl také pochybnosti. Nepochyboval o seru Ryswellovi, ani o veliteli zimohradské stráže, Martynu Casselovi, ale třeba o tom, jak dobře je vycvičen lord Stark již lehké pochybnosti měl, šlechtici nikdy nepatřívali mezi nejlepší bojovníky. Snad na meče ani nedojde, nebyl důvod, proč by mělo.
Sedm. Jelo jich sedm. Zde na jihu by to zřejmě bylo považováno za dobré znamení, ale na severu v nové bohy věřil jen málokdo. Pršelo a vítr začínal být velmi nepříjemný. Staří bohové takto daleko na jihu neměli svoji moc. Eddard Stark se rozhodl změnit cíl jejich dnešní cesty, a zamířili k nedaleké staré strážní věži, jedné z mnoha lemujících Princův průsmyk. Tyčila se proti večerní obloze a vypadala jako desítky jiných. Poplašné majáky z dob, kdy Dorne bylo ještě samostatné království. Všechno dávno opuštěné… a přesto, právě tato věž působila nějak nepatřičně a jinak. Teprve, když přijeli blíže, poznamenal kdosi, snad Ethan Glover, že okna stíní záclony a všechno vypadá tak nějak upraveně. Jen o okamžik později se od věže ozvalo poplašné zatroubení rohu.
Howland by se asi v tuto chvíli otočil a pokračoval deštěm k další věži, protože obyvateli této mohl být v podstatě kdokoli a nejpravděpodobněji skupina lapků či pašeráků, kterým takto opuštěné místo muselo vyhovovat. A navíc strategické umístění na konci stoupajícího ostrohu nad údolím výrazně ztěžovalo útok na koni. Howland Reed se však na koni nikdy necítil zvlášť dobře. Jeho domovina koním nepřála.
Přesto však na povel lorda Starka pokračovali dále a brzy již viděli, že se proti rudé stěně věže rýsuje bíle oděná postava a následně přibíhají další dvě. Rytíři Aerysovy královské stráže. Všichni tři zbývající. Na Trojzubci padli dva a třetí byl tak těžce zraněn, že ani nyní nikdo nevěděl, zda se jej podaří maestrům zachránit, a pokud ano, tak jen bohové věděli, zda jej král Robert nenechá popravit. Čtvrtý byl Jaime Lannister, kterému se začalo mezi lidem říkat Královrah. A zbylí tři stáli zde. Howland jejich jména neznal, ale věděl, jak jsou nebezpeční. Kéž by tu nyní byl rytíř Smějícího se stromu, pomyslel si Howland, byť nevěděl, kdo jím vlastně byl. Věděl, že tři rytíři královské stráže zde nejsou pro nic za nic a že lord Stark si tuto šanci nenechá ujít. Ano, oni mohli o Starkově sestře vědět, nebo ji zde dokonce mohli držet.
Většina jejich skupinky slezla z koní, do ruky vzali štít a připravili si zbraň. V sedle zůstali jen lord Stark a Martyn Cassel. Vyrazili vpřed a zastavili se odhadem na sto stop od druhé skupinky. Sedm černých, z nich dva na koni a proti nim tři bílí, všichni opěšalí. Déšť ustal. Mlčení přerušil až lord Stark. „Ve jménu Roberta, krále Sedmi království,“ pak chvíli zaváhal „všech lidí a ochránce říše, vzdejte se a budete ušetřeni. Král Aerys padl v Trůnním sále, vaše služba skončila.“ Jeden z nich, zřejmě velitel, odpověděl „Neznám žádného krále Roberta.“ A hlasitě se zasmál. „A kdybychom my byli v Králově přístavišti, tak král Aerys stále žije a vy i se zbylými rebely krmíte vrány… ostatně, oděv na to máte dokonalý“. V tu chvíli lordu Starkovi povolily nervy. Tasil meč a s křikem „Na ně!“ popohnal koně. Martyn vedle něj sklonil kopí a o okamžik později taktéž zarazil koni ostruhy do slabin. Zbytek skupiny se rozběhl za nimi. Howland jim v jejich tempu nestačil a zůstal pozadu. Všechno se událo velmi rychle. Kůň Eddarda Starka byl zraněn a splašeně začal utíkat i s jezdcem zpět. Viděl, jak Martyn Cassel zarazil svoje kopí hluboko do těla jednoho z nepřátel i jak jej jeden dalších téměř rozetnul vedví. Viděl sera Ryswella sraženého k zemi Starkovým koněm, jak se lord Dustin s Ethanem Gloverem vrhli na jednoho z bílých rytířů a jak se druhému postavil Theo Wull. Vůl, proti někomu tak zkušenému neměl nejmenší šanci.
Howland zachytil uzdu Starkova koně a pokusil se jej zastavit. Do obličeje jej přitom zasáhla pořádná sprška krve tryskající z otevřené rány na koňském krku. Koně nezastavil, jen zpomalil, ale dost na to, aby z něj lord Stark zvládl seskočit, či spíše spadnout. Sám při tom byl lordem Starkem sražen. Howland se vyprostil a vstal. Dost brzo na to, aby viděl, jak William Dustin i Ethan Glover podlehli oběma rytířům, a dost pozdě na to, aby jim mohl nějak pomoci. Mraky se začínaly trhat. Lord Stark se sbíral ze země o poznání hůře. Bylo vidět, že je po pádu notně otřesen a není schopen se zorientovat. Podle počínání obou rytířů Howland poznal, že si nepřejí zanechat žádné svědky, kteří by o jejich skrýši věděli. Oba rytíři vykročili k nim a bílou barvu jejich oděvů doplňovala rudá krev a na ní přichycený temný prach. Howland si pomyslel, jestli paprsky slunce, které prorazily mraky, jsou poslední, které v životě uvidí.
„Oni nemstí smrt krále, oni někoho hlídají…“, uvědomil si Howland, „a je-li to skutečně Lyanna, tak… oni nevědí, kdo jsme“, dokončil myšlenku s úděsem. Odhodil nepotřebný meč a tasil dýku. S ní rozpáral černý plášť lorda Starka a pod ním se objevil šedý zlovlk na bílém poli. „Lord Stark“ zakřičel v zoufalém pokusu směrem k bližšímu z obou rytířů královské stráže.
/09/ 283 PD Hvězdopádský přístav Lord Eddard Stark, pán Zimohradu
Eddard stál v přístavu a dlouze hleděl za odplouvající lodí. Na jeho oděvu nebylo nic, co by jej spojovalo s prožitou válkou nebo šlechtickým titulem. Oděn v běžný šat kupců a čerstvě oholen a ostříhán plně zapadal do přístavního mumraje. Viděl, jak na hlavní stěžeň stoupá velká obdélníková plachta se svislými pruhy bílé a červené barvy. Silný ranní vítr se opřel do plachty, z vody se zvedla vesla a loď začala nabírat na rychlosti. Držela jižní směr a poté, co se vzdálila od zrádných skalisek u pobřeží Dorne, začala se zvolna stáčet k západu.
Věděl, že spolu s lodí se mu vzdaluje k obzoru část rodiny, ale nebylo zbytí. Slib daný sestře v její poslední hodině pro něj byl nad všechny ostatní. Posvátný a neporušitelný. Krom toho malá Daemona nesla příliš mnoho Rhaegarových znaků, než aby na Zimohradu unikla pozornosti a kdyby dítě uviděl Robert, těžko domýšlet následky. Zatímco bílá barva prvních vlásků mohla časem ztmavnout, fialová barva očí byla nezpochybnitelná. Malá Daemona nyní odplouvala na lodi mizící v dáli v doprovodu muže a ženy podobně nezvykle fialových očí. S dvojicí v šatu malého lidu, přesto však velkého rodu. V sourozencích kolovala krev staré Valyrie, krev stejně stará jako Rhaegarova nebo Eddardova.
Eddard Stark se usmál, vzpomněl si na divadlo, které musel sehrát. Pro celý svět museli být Gerold Hightower i Arthur Dayne mrtví. Oba odložili své bílé pláště a brnění, ale jejich služba neskončila. Arthur věděl, že by zpráva o jeho smrti zlomila jeho sestře srdce. A Eddard měl Asharu stále rád, ačkoli jej povinnosti a slib již pojily ke Catelyn Tully. Catelyn Tully-Stark. Věděl, že musí něco udělat a to něco byla právě návštěva Hvězdopádu, vrácení Úsvitu a zasvěcení Ashary do celého příběhu… no, do celého ne, jen do toho co potřebovala vědět – víc dětí než Daemonu nikdy nezmínil. Arthur svojí sestru znal dobře. Věděl, že s poslem špatných zpráv nebude chtít mluvit, proto Eddardovi poradil, ať jí řekne veršík, který jí složil za jejich dětských let:
Velký bratr sestru chrání,
ať jdou lesem nebo strání.
Úplná hloupost, pomyslel si Eddard a přitom to fungovalo. Arthur se tehdy obával, že by jeho sestra dost možná skončila se životem, kdyby se dozvěděla, že zemřel právě rukou Eddarda Starka. A když se rozhodla vyrazit raději do neznáma se svým bratrem, nebylo nic jednoduššího, než nechat všechny si to myslet. Eddardovi probleskla hlavou otázka, co vlastně Ashara do těch šatů zabalila. Měl se jí zeptat. Teď už k tomu asi nikdy nebude mít příležitost.
Eddard odvrátil zrak od šírých dálav a modři Jižního moře a pomalu se po molu vydal zpět. Prkna pod jeho nohama lehce klapala, vrzala a prohýbala se. Slaná vůně moře mu naplňovala nos a hukot vln se skřehotáním racků uši. Lord Eddard Stark se nyní cítil volněji. Část svého slibu již splnil. První Lyannina dcera Maegora tou dobou mířila s velitelem Hightowerem do Vysoké zahrady s příslibem, že se o ní Tyrellové postarají jako o vlastní. Ostatně Hightowerové z Oldtownu byli významnými vazaly Tyrellů a lady Alerie, manželka vládce Vysoké zahrady, Mace Tyrella, byla Geroldovou neteří. Takovéto detaily samozřejmě vyjednávání velmi usnadňují.
Eddard již věděl, jak vysvětlí dítě, které si přiveze z války na Zimohrad. Prohlásí je za své a matku zatají. Jednu dobu zvažoval, že by za ní prohlásil nějakou rybářskou dívku, kojnou Willu, nebo lady Asharu, ale nebezpečí, že by se někdo začal vyptávat a usvědčil jej na základě nesrovnalostí, bylo příliš velké. Byl rozhodnut na jakýkoli dotaz reagovat ledovým mlčením a neříci víc ani své vlastní ženě. Ne nyní, možná za rok, za dva. Raději zvolit vlastní hanbu, než vystavit nebezpečí Lyannino dítě. Zbývalo již jen vybrat vhodné jméno. Aemon rozhodně nezní seversky. To by tomu malému mohl rovnou do ruky přiložit detailní rodokmen zpracovaný nejlepšími mistry Citadely, směřují přímo k Aegonu Dobyvateli. Kdepak, musí vybrat jiné jméno. „JON“, napadlo jej náhle a věděl, že nic lepšího nevymyslí. Bylo to to nejbližší jeho skutečnému jménu, co jej napadlo a navíc se to jméno dalo vysvětlit Eddardovou úctou k Jonu Arrynovi.
Eddard si pomyslel, jestli děvčata dostanou jména alespoň trochu podobná svým původním, Maegora u Tyrrelů či Daemona u Dayneů, ať už ji vezou do Stromoviny, nebo kamkoli jinam. Tři děti, tři cesty, tři různé osudy před nimi. Nikdy nepoznají svého otce, největšího z draků, které Eddard znal a stěží si vzpomenou na svou matku z ledového království severu, kterou jim osud tak záhy vzal. Snad je takto čeká šťastnější budoucnost, než pod standartou s tříhlavým drakem.