Povídka č. 12 /2.kolo/

⋅ Napsal(a)

pozn.: Děj není řazen chronologicky, ani podle místa. Testovací čtenáři tvrdili, že se v tom dá vyznat. Budu tedy předstírat, že jim věřím a doufat, že zdejší čtenáři budou stejného názoru. :-)

 

Valyria

 

„Draci… Proč to vždycky musejí být draci? Jak neoriginální!“

„Pst! Tiše sestřenko! Začíná to být napínavé! Tentokrát se události zdají být slib…“

„Csss! Sestřenko! Ještě před hodinou jsem byla tím nejkrásnějším klenotem, na kterém kdy spočinulo světlo světa a oko tvé maličkosti!“

Uraženě zavrtěla hlavou, sebrala poslední vrstvu svých svršků a dala se na odchod.

Děvkař a hračička, strašná kombinace. Proč jen musí být tak neodolatelný? A já nána mu na to pokaždé skočím…

Tam dole kdysi svedl jednu bělovlasou panskou dcerku- prý se jí zjevil v podobě draka- a teď si všichni ti její fakani říkali dračí páni a dračí krev a dokonce se snažili nějaké vylíhnout. Pitomci!

Jako by je sami lidé před lety skoro nevyhubili! Kradli jim vejce aby si jimi mohli zdobit komnaty svých paláců. Každý zbohatlický pitomec si nějaké to vejce sehnal, nechal pro ně vyrobit klenotnici a vystavil na stolku v soláru, v policích knihoven nebo na nějaké jiné hloupé místo, kde jen chytala prach.

Draci postupně vymírali. Někteří pošli věkem, jiný zahynuli při ochraně vlastní snůšky. Těch pár, co spatřilo světlo světa bylo osedláno, nebo přikováno do doupat vyhloubených ve Čtrnácti plamenech. Tam do nich otroci z jedné strany cpali pečené hovězí a odpadlé otroky a z druhé tahali blyštivé ozdoby  panských sídel.

Skoro se těšila, až zdechne i ten poslední uprchlík a ti ničemní lidičkové budou bez pomoci kněží a kouzelníčků zase hezky makat pouhýma rukama a umírat i na rýmu. Místo toho se ta černá potvora drží přes sto let a její božský příbuzný splétá nitky tak, aby přibyli další.

 

Aegon Targaryen byl krví draka. Aegon Targaryen vlastnil poslední tři živé draky. No dobře, on a jeho sestry, ale jako hlava rodiny přece mohl tvrdit, že jsou jeho.

Měl tři živoucí ohně a k ničemu mu to nebylo. Trčel v téhle skalnaté díře, již zval svým sídlem a vládl pár zchudlým zoufalcům z okolních ostrůvků. A země byla na dohled. Zelenavá království plná hojnosti a bohatství, ovládaná sedmi rozhádanými králi. Nebylo by tak těžké je dobýt.

Kdyby měl vojsko. A skutečné draky, plně dorostlé bestie dštící oheň a síru. Místo toho měl jednu špatně zvladatelnou bestii a dvě sotva odrostlá dráčata. Sotva odrostlá a neustále hladová. Příliš malá, aby si odletěla shánět potravu na pevninu a příliš velká na to, aby se spokojila s rybami a kostnatými kozami zdejších srázů.

Unaveně si povzdechl a podepsal další dokument. Až tohle dodělá, půjde zkontrolovat jestli už Vřeštící Visenya vyplula. Při troše štěstí se vrátí s podpalubím plným dobytka a při ještě větší troše štěstí ho stihnou i ustájit dřív, než si ho ta černá potvora zase všimne a vyloupe žalostně bučící býky z lodi jak hrášek z  přezrálého lusku.

 

Barrellion byl posledním drakem, jež se vylíhl na území Valyrie. Protože bylo pašování mytických zvířat do kolonií přísně zakázáno, převezl ho jeden z Aegonových předků potají ve velkém sudu z valyrijské oceli, zvaném barrel. Pro případ nečekané celní kontroly potají vybral rodinné pokladnice  a obstaral si patřičná úřední povolení pro převoz světloplachého lvího albína pratetičky Aegys. Nebohé zvíře riskantní akci prozradit nemohlo, neboť bylo nedopatřením sežráno právě oním černým dráčetem.

O sto dvacet let později šelmožravé potvoře přibyli dva společníci.

Marxesovo vejce puklo čirou náhodou, když ho vztekající se Rhaenys hodila do krbu hned po filosofických spisech jeho valyrijského jmenovce.

Vinegar se vylíhl za lehké pomoci jednoho boha. Visraldis se totiž po letech rozhodl podívat na své potomky a vydal se na zem. Tehdy patnáctiletou Visenyu vyrušil při ujídání nakládaných okurek v hradní kuchyni. Děvče se leklo a upustilo své nerozlučné vejce do octového nálevu. Než ho společnými silami vylovili, skořápka podivně změkla. Visraldisovi se vylekané Visenyi, nápadně podobné  jisté bělovlasé Valyrijce, zželelo. Poradil jí tedy aby svého kamenného mazlíčka dala oschnout k rozehřáté peci. A tak přišel na svět polední z trojice, krátkozraký a páchnoucí octem, ale o to více milovaný svou přešťastnou paničkou.

 

Bael se potil. Lilo z něj tak strašně, že se až divil, proč se za ním netvoří slaná řeka. V ústech mu vyprahlo hned na začátku směny a ta trocha vody, co dostal od dozorčích se dozajista vypařila ještě než ji stihl polknout. Těsně pod ukazováčkem mu pukl další krvavý puchýř.

Ještě chvíli, uklidňoval se. Ještě chvíli a bude konec. Každá směna ho má, i tahle bude. Hlavně nezpomalit, nezakopnout, neupadnout, neprojevit slabost. Jako užitečný otrok dostane misku hmoty, které tady říkají jídlo. Jako neužitečný otrok by byl sám sežrán.

Povídalo se, že nemocní, slabí a zmrzačení jsou předhazováni drakům, chovaným v rozšířených opuštěných šachtách. Někteří tvrdili, že tito otroci nekončí u draků, ale v miskách, které každý den dostávají. Dokonce se našli tací, kteří tvrdili, že se ze zesláblých otroků dělá speciální špíz podávaný na hostinách boháčů pod názvem „Chuť svobody“.

Baelovi bylo jedno, co je na šeptandě pravdy. Na svou porci se těšil, ať si v ní je třeba ten milý bledý hoch, co ještě před týdnem spal dva kroky od něj, dokud mu menší zával nerozdrtil nohu.

 

Pečlivě vyškrábal poslední zbytky jídla a uklidil svou misku. Dnes se mu porce zdála o něco větší, než jindy, ale i tak měl stále hlad. Poodešel dál od ostatních. Kdykoliv to šlo, spal radši kus stranou. Teď byla místnost poloprázdná kvůli nějakému velkém závalu v jedné z hlubších šachet. Nová várka otroků má prý dojít pozítří, takže zbývají dvě noci spánku bez mačkání. Nevěděl, jestli je skutečně noc, ale jako svobodný člověk byl zvyklý pracovat ve dne a spát v noci, proto předstíral, že tomu tak je i nadále.

Sedl si do svého kouta a pozoroval všechny ty strhané cizí tváře. Čekal, až se uloží a usnou, aby si mohl trochu zavzpomínat na lepší časy. O chvíli později ruch v místnosti utichl.

Ujistil se, že mu nikdo nevěnuje pozornost a skoro u země vytáhl ze stěny uvolněný černý kámen. Pod ním byla malá dutina a uvnitř jeho jediný majetek. Jeho jediný poklad.

Kámen velký jako holubí vejce, neopracovaný, přesto čirý a krásný. Připomínal mu kousek ledu. Připomínal mu domov.

Narodil se daleko odtud, na sever, na západ a za mořem. Pojmenovali ho Bael, po králi za Zdí, otci pána Zimohradu. Možná, že už to byla chyba. Jeho jmenovec sice vládl severu, ale byl zabit vlastním synem. On sám nejspíš žádného potomka neměl nebo o žádném nevěděl, ale smůly sklidil požehnaně.

Většinu dětství kočoval. Jeho rodiče uměli ode všeho trochu a pokaždé to dokázali prodat. Lovili velké sněžné medvědy, stínokočky, vlky, jeleny… Ovládali rybolov na jezerech, řekách i u pobřeží. Směňovali kůže, jantar, obsidián, prostě vše, na co narazili. Když už byl Bael mužem a otce i matku dávno pohřbil, rozhodl se vydat k moři a žít chvíli z jeho darů. Tehdy se ho bohové rozhodli potrestat za jeho pyšné jméno.

Jednou se vydal nachytat pár ryb, strhla se strašlivá bouře a odnesla jeho loďku na jih. Hladového, blouznícího žízní jej pohodila do cesty otrokářské lodi. Kapitán poznal, že má tuhý kořínek, tak ho nechal nakrmit a ošetřit. Teprve pak ho vsadili do želez a přidali k ostatním chyceným a nalezeným.

V horkých městech jihu, větších než si kdy dovedl představit, byl Bael několikrát prodán, až skončil tady- v samotném pekle. V začarovaném kruhu nelidské dřiny, vytrvalého hladu a strachu.

Přišel o své sítě, zbraně i oblečení. Jediné, co se mu vždy povedlo schovat a znovu získat byl ten střípek ledu proměněný v kámen.

 

Bohyně Aenne neměla Valyrijce nikdy v lásce. Byli příliš pyšní, hrabiví a arogantní. Zotročili si příliš mnoho zemí, ovládli ta nejušlechtilejší zvířata a v honbě za dalším zlatem kutali nestoudně hluboko. Vždy jí bylo jasné, že ve své pýše najdou i svou zkázu. Nenapadlo ji však, že s tím bude mít tolik co do činění.

 

Bum, bum, bum, bum. Nemohl dýchat. Bylo mu horko a nemohl se nadechnout. Někdo ho topil v plamenech a tloukl při tom do obrovské kovadliny. Bum, bum, bum. Okolo létaly jiskry a hlasitě se rozpadaly na tisíce menších. Bum, bum. Kdosi mu šeptal do ucha úplně cizím jazykem, kterému z nejasného důvodu rozuměl: „Jsou moc blízko. Kutají úplně pod námi!“ Bum. Ozvala se mohutná rána, křik desítek hrdel, nadávky a dupot vyděšených nohou.

Bael se probudil.

Přímo do pekla.

Kolem něj produsalo několik lidí, hrůzu vepsanou v ještě rozespalých tvářích. Na konci síně, ve které spal vyšlehl plamen. Pak se tam cosi pohnulo.

Bael nemohl uvěřit vlastním očím. Bylo to obrovské. Lesklé a černé jako dračí sklo, které kdysi prodával se svými rodiči.

Zavlnilo se to a jakoby mimochodem srazilo část stropu i podlahy o patro níž, do štoly pod spací síní. S vytřeštěnýma očima zíral, jak se TO začínalo posouvat směrem dolů.

Prudce to sebou mrsklo. Síní otřáslo další malé zemětřesení a Bael se konečně vzpamatoval. Vyštrachal se na nohy a rozběhl se přes prázdnou jeskyni, pryč od těla probuzeného ohňočervce. U zčásti zavaleného východu se náhle prudce zastavil. Kámen. Nechal tam svůj kámen! A vrátit se pro něj je hotové šílenství!

Ohlédl se. V díře se rýsovala čelist tmavé bestie. Zdálo se, že chce kutající dvounožce i přes svou velikost pronásledovat. Než si Bael uvědomil, co dělá, klečel u své skrýše a tahal ven uvolněný kámen. Šlo to ztuha- muselo být hnuto s celou stěnou- ale po chvíli snažení se povedlo a už svíral svůj klenot v dlani.

Ovál ho horký vzduch. Pár kroků od něj zasyčel sloupec ohně. Vyděšeně se přitiskl ke zdi a pomalu cupital kupředu. Červec mu nevěnoval pozornost, chrlil naslepo a posouval se hlouběji do místnosti.

Uprostřed síně se otočil směrem od Baela, za nasládlým pachem spáleného masa a začal hodovat. Bael si opatrně oddechl, tiše se odlepil ode zdi a opět zamířil přímo k východu.

Mlaskání ustalo. Bael ucítil, že se na něj netvor dívá. Slyšel, jak se to přesunulo jen pár kroků za něj a  pomalu otevřelo tlamu…

Vztekle se otočil a mrštil po tlamě svým jediným majetkem.

A stal se zázrak.

Ohňočervec se nadechl, jako by chtěl kámen vykašlat s další várkou ohně, ale nic z něj nevyšlo. Bael si pomyslel, že se to nebohé zvíře tváří skoro lidsky překvapeně. Pak začalo sípat.

Ozvalo se mohutné prásknutí, jako když se ve vatře žárem rozlomí poleno. Po lasturnatých šupinách příšery přeběhly drobné plamínky. Ze chřtánu se jí vydrala pára, následovaná pramínkem rudooranžové bublající krve. Červec se začal měnit. Zdálo se, že bobtná a zároveň řídne, jako když vítr rozfoukává kouř nad uhasínajícím ohništěm.

Po chvíli na jeho místě nezbylo nic než čirý krystal velikosti holubího vejce a široká rýha zanechaná zmizelým tělem.

 

Zloba byla její partie. Zloba, oheň a magie. A teď jich využije.

Jak si to jen mohli dovolit?! Ti odporní nicotní červi! Chovají se, jako by jim patřil svět a teď si dokonce dovolili zavraždit jejího nejmilejšího mazlíčka! Někdo si dovolil uhasit jednoho z kdysi posvátných ohňočervců a pykat za to budou všichni!

Na chvíli sešla dolů a na svazích Čtrnácti plamenů nasbírala košík kamení, které pak ve svém paláci vysypala na stůl. Rozhrábla je rukou a vybrala první kus. Velkou plochu desku černého bazaltu, kterou položila opodál. Pak další, menší a jinak tvarovanou hned vedle a ještě jednu větší z druhé strany. Mezi ně podlouhlý úštěpek a malý kamínek hned vedle, kus nad ně další malý a ještě jeden trochu doleva.

Kamenné destičky se skládaly jedna vedle druhé a pomalu začínaly připomínat mapu. Jakmile s ní byla spokojená, posbírala , zbylé kameny do sukně, aby se jí snáz hledalo a začala je vršit na desky. Když byla hotova, ležela před ní většina Essosu a sever Sothoryosu i s horami.

 

Zem se ani neotřásla. Prostě se roztrhla, jako když ruce lámou čerstvý chléb. Žár se převalil po úbočí jednoho ze Čtrnácti plamenů a ven se vyvalila oblaka popela a kouře. Na zem dopadly první horké kameny.

Desítky líg odtud vytryskla fontána žhavé hmoty a začala se roztékat po okolí. Rychle dostihla stádečko koz i s pasákem, který svým křikem zburcoval celou vesnici. Nikdo tam tedy nezemřel nečekaně.

V majestátním Orosu se rozestoupila země a spolkla velkou část města. Zbytek byl pobořen a následně zasypán lístky jemného, ostrého, šedivého sněhu.

Tolos bylo malé městečko, které na rozdíl od svého přímořského jmenovce stálo na břehu nádherného jezera. Toho dne z vody začaly unikat malé bublinky. Tamní děti to velmi zaujalo a tak se seběhly ke břehu a předháněly se, kdo si všimne větší bubliny. Tu největší zaznamenaly všechny. Skácely se na zem, lapajíc po dechu. Po chvíli utichly i všechny zvuky ve městě.

Kopce pukaly, vytékaly a rozpadaly se, jak je rozzuřená bohyně jeden po druhém rozbíjela. Kameny  hor padaly do volného prostoru moří a dole na zemi se vytvářely obrovské vlny, spěchající převalit se přes jakoukoli překážku. Pak ladné ruce sáhly po samotném poloostrovu a přetrhly ho v půli. Když se Aenne uklidnila, byla mapa na jejím stole k nepoznání.

A ze světa zmizeli skoro všichni draci i se svou magií.

 

Bratranec Visraldis zuřil. Poznala to hned jak se objevil před jejím palácem. Většinu síní doslova proletěl až konečně rozrazil dveře její komnaty.

„Zasloužili si to,“ řekla ještě než stačil promluvit. „A tví potomci už stejně uprchli.“