Lyanna a Rhaegar
Lyanna se zasmála, její dlouhé kaštanové vlasy jí ve větru tančily okolo hlavy a nedávaly proto okolo poletujícím sněhovým vločkám příležitost se jí v nich zachytit. Tváře měla zrůžovělé venkovním chladem, což činilo její úsměv šibalským. Její jiskřící modré oči byly upřeny na středně vysokého tmavovlasého chlapce se zachmuřeným výrazem. Ten v tu chvíli poněkud křečovitě svíral dřevěný jedenapůlruční meč a jeho postonával najevo, že on tento souboj nezačne. Lyanna se znovu zasmála. „No tak, Nede, já ti přece neublížím!“ zavolala na něj. U Neda se toto zvolání však minulo účinkem, stále stál široce rozkročený, lehce předkloněný a meč křečovitě svíral v obou rukách.
Lyanna popošla trochu blíže, sněhové vločky jí křupaly pod koženými botami.
Náhle se vrhla vpřed jako blesk, její dlouhé vlasy za ní vlály jako ocas komety, a svým mečem udělala prudký výpad na Nedovu hlavu. Její bratr stačil pozvednout meč k obraně a obě zbraně se střetly s hlasitým třísknutím. Lyanna se však nezastavila a pokračovala v pohybu, prudce se prosmýkla kolem Neda a dříve, než si to stihl její bratr uvědomit a zareagovat mu patou podkopla nohu v ohybu kolena. Ned padl do pokleku a ještě stihnul včas vykrýt další ránu, tentokrát směřovanou na žebra. Prudce se narovnal a pokusil se o bodnutí jejím směrem, Lyanna tam ale už nestála, protože se jí podařilo znovu se mu vzdálit z dosahu. Ned se napřímil a tentokrát to byl on, kdo zaútočil. Rozběhl se proti ní a udělal šikmý výpad mečem ze střechy na její levé rameno. Lyanna na rozdíl od svého bratra však nečekala, až rána dopadne a rychle uskočila z jejího dosahu. Ned s tím však počítal, a tak plynule pokračoval spodním šikmým sekem. Tomu se už Lyanna stačit vyhnout nemohla, ale využila toho, že do úderu vložil příliš síly a ryclým sekem ho částečně odklonila z jeho původní dráhy. To Neda mírně rozhodilo, čehož Lyanna okamžitě využila, prosmýkla se kolem Nedovy paže a hruškou meče mu zasadila úder do lokte. Ned zaklel, když mu v tu chvíli rukou přejel zvláštní třes, který ho přinutil upustit meč do sněhu. V dalším okamžiku cítil čepel Lyannina meče přitisknutou pod svou bradou.
„Znovu!“ procedil skrz zaťaté zuby.
***
„Kde jsi byl, Nede?“ ozvalo se za ním. „Všichni jsme tě hledali, dorazil posel. Lord Whent pořádá za tři měsíce turnaj na Harrenově.“
Ned se otočil a stanul čelem ke svému mladšímu bratrovi, Benjeovi.
„Byl jsem v Božím háji s Ly- chci říct Wyllou.“
Benjen povytáhl obočí, ale neřekl nic.
***
V pokoji bylo pološero, oheň v krbu poklidně praskla a Ned seděl shrbeně u stolu, pročítaje si ve světle svící listinu ohlašující Harrenovský turnaj. Palcem a ukazováčkem pravé ruky si stisknul kořen nosu, začínal být totiž poněkud unavený.
S povzdechem dokument sroloval, zvedl se ze židle a sfouknul svíčky. Jediné světlo nyní vydával skomírající oheň v krbu. Ned se u něj zastavil a chvíli fascinovaně sledoval ohnivou hru řeřavých uhlíků, vzpomínaje na dnešní souboj s Lyou. Při té vzpomínce mu mimoděk znovu zaškubala paže a Ned se zašklebil. Prohrál v souboji s vlastní sestrou. Už zase. Jak potupné.
Náhle se ozvalo zaklepání na jeho dveře. Ned překvapeně otočil hlavu směrem ke zdroji nenadálého vyrušení, přemýšlejíc, kdo je asi tento pozdní návštěvník.
„Vstupte!“
Jeho překvapení narostlo ještě více, když zjistil, že onen pozdní host je Lyanna.
Jeho sestra zavřela dveře, přešla k němu a nejistě se pousmála.
„Chci tě požádat o pomoc, Nede. Chci se zúčastnit toho turnaje a chci, abys mi pomohl s přípravou na něj.“ „Lyo, nemyslím si, že zrovna tohle je dobrý nápad. Na tom turnaji bude výkvět rytířstva Západozemí. A ty jsi přece dívka, ne rytíř.“ „Dívka, která je v boji lepší než její bratr!“ odsekla mu prudce. „Dlužíš mi to, Nede, za všechny ty hodiny šermu, které jsem s tebou strávila. Slib mi, že mi pomůžeš. Nauč mě zacházet s dřevcem.“ Ned si odevzdaně povzdechl. „Slibuji.“
***
Konvoj Starků konečně dorazil po několika týdnech zdlouhavého putování na místo konání turnaje. Na prostranství mezi Harrenovem a Božím okem vyrostly stovky pestrobarevných stanů, pavilonů a tribun. Desítky hrdých praporů se znaky vznešených rodů se vydouvaly a třepetaly ve větru vanoucím směrem od jezera. A nad těmito stany se tyčila hrůzná zřícenina hradu Harrenov, pochmurná i v tento slunečný den.
Na celé ležení byl úchvatný pohled, avšak Lyannu ze všeho nejvíc zaujal obrovský, temně rudý pavilon ve středu ležení, z jehož vrcholku vlála královská zástava – rudý tříhlavý drak Targaryenů na černém poli.
Zatímco jejich početné služebnictvo začalo rozbíjet stany, Lyanna se vydala pomalým krokem okolo stanů a altánů k Božímu oku. Napravo od ní se tyčila hrůzná zřícenina Harrenova, začernalá a pokroucená od plamenů draků. Lyanna se zachvěla, když si vybavila osud Harrena Černého a jeho synů. Byla ráda, že bude bydlet ve vlastním stanu a ne na hradě –
v jeho stínu jí hrůzostrašné příběhy o přízracích Harrenova přišly děsivě skutečné.
Došla až ke břehu Božího oka, posadila se a chvíli sledovala jeho nezměrnou poklidnou hladinu táhnoucí se, kam až její oko dohlédlo, která ve slunečním svitu zářila jako naleštěné stříbro. Hladká vodní plocha byla jen tu a tam rozčeřena vyskakující rybou nebo vodním ptactvem. Lehký větřík vanoucí od jezera Lyanně cuchal vlasy. Celé to místo bylo naprosto poklidné a harmonické.
Náhle bylo její rozjímání vyrušeno výkřiky, které se ozývaly ze stromoví po její pravici. Vstala, oprášila si sukni a zvědavě se vydala za zdrojem hluku. Rychle prošla mezi stromy, které jí bránily ve výhledu, a to, co spatřila, jí zkřivilo rysy hněvem. Tři chlapci, podle jejich suknic s vyobrazenými erby usoudila, že panoši, kopali a bili pěstmi do menšího, čtvrtého chlapce, který se jejich přesile nebyl schopen bránit.
„Co to děláte?! Nechte ho, okamžitě ho přestaňte bít!“ vykřikla Lyanna, jíž nyní lomcoval vztek. „Jaká je čest v tom, když tři bijí jednoho?“ „Nepleť se do toho, hloupá holko!“ okřikl ji jeden z panošů s tváří s rysy lasice. „Tenhle žabožrout jen dostává, co mu patří!“dodal, zvedl ze země silný klacek a přetáhnul s ním malého chlapce, který se namáhavě pokoušel postavit na všech čtyřech, přes záda, takže se chlapec znovu zhroutil na zem. Ten pohled Lyannu rozpálil doběla. Sehnula se, sebrala jiný klacek a zavrčela na něj: „Nech ho být, nebo toho budeš litovat!“
Panoš s lasiččí tváří se na ni otočil a při tom pohledu se rozesmál. „Takže slečna se chce bít? Normálně bych holku nemlátil, ale u takovýhle kuchyňský coury zábrany mít nebudu…“
Druzí dva chlapci se při téhle poznámce zasmáli. Lyanna je nenáviděla všechny tři.
„A až budu hotov, možná mi posloužíš i jinak, co říkáš?“ uchechtl se první panoš, kterého Lyanna nyní bezpečně identifikovala jako jednoho z mnoha Freyů. Frey zvedl svůj klacek a rozmáchl se proti ní. Byla to silná rána, vedená shora s úmyslem vyrazit ji její klacek z ruky.
Lyanna se jí bez obtíží vyhnula a poté koncem svého klacku bodla panoše do břicha. Ten přidušeně vykřikl bolestí a překvapením.
V okamžiku, kdy se proti ní rozmáchl znovu, Lyanna překonala vzdálenost mezi nimi, chytila svoji zbraň do obou rukou a ránu vykryla v samotném počátku. Zároveň mu plynulým pohybem přitiskla jeden konec klacku ze strany na krk a poté vybodla oním koncem směrem nahoru. To vše se odehrálo ve zlomku několika vteřin.
Frey vykřikl bolestí, když mu drsná kůra a nerovnosti Lyanniny zbraně rozedřely kůži na krku v širokém pásu. Lyanna využila jeho neschopnosti cokoli udělat a vší silou ho prudce nakopla kolenem do rozkroku. Panoš zavyl a svalil se do trávy, neschopen jakéhokoli pohybu naprosto pohlcen svou bolestí.
„Takhle sis to možná mi posloužíš i jinak asi nepředstavoval, viď?“ zasyčela jeho směrem.
Zbylí dva panoši se na ni dívali se směsicí šoku a nejistoty ve tváři, nevědíc, co v nastalé situaci udělat. Lyanna se na ně sladce usmála. „Vezměte svého přítele tady,“ kopla do kňučícího Freye, „a zmizte mi z očí!“
Panoši roztřeseně polkli, prošli kolem ní, každý Freye popadl z jedné strany a společně ho odvlekli pryč. Lyanna se sehnula k drobnému chlapci, který se nyní pokoušel postavit na vlastní nohy, a nabídla mu pomocnou ruku. „Počkej, pomůžu ti vstát.“ „Děkuji ti, vlčice, že jsi mě zachránila. Za to ti patří moje nehynoucí přátelství.“ Lyanna se usmála. „Jsem ráda, že jsem přišla včas. Já jsem Lyanna Stark, kdo jsi ty?“ „Jmenuji se Howland Reed.“
***
Rhaegar Targaryen vyhlédl z okna polozřícené síně a pohledem přejel přes stanové město vyrostlé na břehu Božího oka. Zevnitř místnosti se ozýval veselý halas početné společnosti lordů, kteří byli pozváni na zahajovací hostinu.
Princ dnes nebyl zrovna společensky naladěný, nejraději by nasedl na koně, odjel pryč od lidí a v poklidu rozjímal někde v hlubokém lese. Rhaegar s povzdechem přejel prsty po své harfě.
Ze síně se ozval náhlý výbuch smíchu. Rhaegar se pohledem vrátil do síně a pátravě zrakem přejel po hodujících pátraje po zdroji veselí.
V čele stolu seděl jeho otec, Jeho Výsost král Aerys, dnes naštěstí uzavřený sám do sebe. Po jeho levici byl usazen svolavatel turnaje, lord Whent s rodinou, zatímco po jeho pravici seděla královna Rhaella, prázdné křeslo vedle ní patřilo Rhaegarovi a hned vedle něj byla usazena jeho žena, princezna Elia.
S početnou skupinou na turnaj dorazil mladý lord Bouřlivého konce, Robert Baratheon – to on byl zdrojem onoho veselí, uvědomil si Rhaegar – který soupeřil s jedním žoldákem v pijácké soutěži. Nedaleko od něj byl usazen Rhaegarův blízký přítel, lord Jon Connington se svým doprovodem a hned vedle nich byly usazeny jediné dva další západozemské rody s valyrijskou krví, Daynové a Velaryonové.
Dračí prnc sledoval, jak se Jon zvednul od stolu, přešel k tmavovlasé ženě s pronikavýma fialovýma očima, Ašaře Dayne, a vyzval ji k tanci.
Rhaegarův pohled je následoval na taneční parket. K tanci byla vyhrazena zhruba třetina sálu a nyní tam tančilo několik párů. Ser Arthur Dayne tančil s drobnou ženou ve středních letech, Olennou Tyrell, mladší bratr lorda Roberta, Stannis, tančil s nějakou dívkou z rodu Florentů – jeho útrpný výraz plnění povinnosti málem přiměl dračího prince rozesmát se – avšak jeho pozornost upoutala dívka s dlouhými zvlněnými kaštanovými vlasy, které jí volně splývaly po jejích zádech. Byla oblečená do modrých šatů s dlouhými šedými rukávy a svrchní ozdobnou šedou sukní. Tančila s vysokým mužem, který měl tmavě hnědé vlasy, výraznou čelist a temně modré oči. Pak se dívka natočila obličejem směrem k dračímu princi, kterého v ten okamžik okouzlila. Dívka měla jemné rysy a ty nejzářivější modré oči, jaké kdy Rhaegar viděl. Ve vlasech měla na jedné straně zapletených několik modrých zimních růží, které ještě více zvýrazňovaly modř jejích očí.
Rhaegar svou ženu příliš nemiloval. Měl ji rád, to ano, ale nikdy mu nepřišla dostatečně zajímavá. Jejich sňatek byl čistě politický, a tak bylo pro tuto dívku velmi snadné prince okouzlit.
V okamžiku, kdy se k němu dívka natočila bokem, si Rhaegar povšimnul, že má na rukávech vyšitou hlavu zlovlka. Takže tohle musí být Lyanna Stark, problesklo mu hlavou.
Po chvíli si povšimnul, že mu jeho otec kyne, aby se vrátil ke stolu. Princ si povzdechnul, ne naposledy zatoužil, aby byl sám a daleko od tohoto místa, a usedl zpět do svého křesla.
***
Ned seděl u stolu a v dobrém rozpoložení si povídal s oním chlapcem ze Stráže u Šeré vody, Howlandem Reedem. Poté, co hudebníci na chvíli přestali hrát, aby si odpočinuli, se Lyanna s Brandonem vrátili ke stolu.
„Proč také nevyzveš nějakou dámu k tanci, Nede?“ zeptala se ho s úsměvem Lya.
Ned zahučel cosi neurčitého v odpověď. „On by rád vyzval k tanci Ašaru Dayne, ale zřejmě se jí bojí o to požádat,“ ozval se Benjen. „Jak to víš?“ „Celý večer má oči jenom pro ni.“
Brandon vstal, přešel ke stolu, kde byli usazeni Daynové a po chvilce hovoru pokynul Nedovi, aby přišel. Lyanna s drobným úsměvem pozorovala, jak se Ned poklonil a po chvíli s lady Ašarou odešel na taneční parket.
Po třech písních náhle hudebníci přestali hrát a sálem se rozezněla jemná melodie strun harfy. Lyanna chvíli pátrala, odkud se melodie line, až se nakonec její oči upřely na jednoho z nejpohlednějších mužů, jaké kdy viděla. Lyanna nikdy neviděla prince Dračího kamene takto zblízka a nyní jím byla okouzlena. Jeho dlouhé vlasy se ve světle svící třpytily jako naleštěné stříbro, fialové oči měl zlehka přivřené a po chvíli začal zpívat.
Jeho hlas byl melancholický, teskný a velice jímavý. Zpíval o lásce a zkáze tak procítěně, až Lyanně na konci písně skanulo po tváři několik slz.
„Neplač, Lyo. dračí princ by to mohl vidět a určitě by ho rmoutilo, že rozplakal takovou krásnou dámu, jako jsi ty,“ pronesl směrem k ní Benjen.
Lyanna se na něj vztekle otočila a vylila mu svůj pohár vína na hlavu. Následně se zvedla od stolu a zamířila k Howlandu Reedovi, který nevraživě pozoroval tři rytíře a jejich panoše v jednom z rohů sálu.
„To jsou oni,“ řekl hořce a ukázal na ně. „Já vím,“ odpověděla Lyanna. „Jeden z nich má u sebe památku na naše setkání,“ pronesla a poukázala na mladého Freye, který měl na krku dlouhý rudý šrám.
„Chtěl by ses zúčastnit klání a pomstít se jim tak? Můžeme ti půjčit brnění i koně.“
Howland ale jen potřásl hlavou. „Na koni moc jezdit neumím,“ řekl se smutkem v očích. „Pouze bych se zesměšnil.“
Lyanna sledovala odcházejícího Howlanda a znovu se jí zmocnil vztek. Tihle rytíři měli své panoše naučit dobrým mravům, ale očividně selhali. V Lyanně narostlo nečekané odhodlání a touha pomstít Howlanda. A pak ji napadlo, jak by to mohla udělat.
***
Turnaj byl v plném proudu a oči všech diváků byly upřeny na právě probíhající klání. Jeden ze synů lorda Whenta se rozjížděl proti seru Jacelynovi Blountovi. V následné srážce byl Whent sražen ze sedla a Blount se připojil k pětici šampionů onoho dne.
Lyanna to vše pozorovala zpoza svého úkrytu mezi stromy. Byla oblečená do plné zbroje a právě si na levou ruku navlékala turnajový štít s vymalovaným čarostromem.
„Pomozte mi do sedla,“ vybídla Benjena a Eddarda. „Sama se tam v tomhle nevyšplhám, zvlášť když jste zapomněli přinést schůdky!“
O chvíli později už byla pohodlně usazená v sedle koně. „Nede, podej mi dřevec,“ vybídla ho. Její bratr k ní vyslal útrpný pohled. „Nedělej to, Lyo! Mohla by ses vážně zranit!“ „Jsem nejlepší jezdec z rodiny a ty hodiny, kdy jsi mě učil, jak zacházet s dřevcem mi vítězství zajistí!“ odsekla mu, ačkoliv sama cítila vnitřní napětí. Poté pobídla koně a vjela na kolbiště.
Diváci byli nejdříve zmatení, kdo onen rytíř je, pak jimi ale projela vlna vzrušení, když se začali dohadovat o identitě tajemného rytíře. Lyanna se uvnitř helmy ušklíbla. Jestli ji z koně shodí a odejmou jí helmu, tak to vyvolá pořádný poprask.
Pobídla koně a zamířila ke královské tribuně, kde se poklonila králi, a poté odcválala ke stanům šampionů, kde dřevcem klepla do štítů sera Leslyna Haigha, sera Jacelyna Blounta a sera Jareda Freye. Poté odcválala na jeden konec kolbiště a s napětím vyčkávala na svého prvního protivníka. Po chvíli na místo přijel ser Leslyn Haigh. Maršál dal znamení a jezdci se rozjeli proti sobě.
Lyanna držela dřevec zpočátku zpříma, poté ho sklonila, zahákla za úchyt a namířila na sera Leslyna. Jak se k sobě přibližovali, Lyanně se rozbušilo srdce a napětím dýchala přerývavě. Když byli od sebe jen pár metrů, zavřela oči.
Vzápětí ucítila tvrdý náraz dřevce do jejího štítu; ta rána jí otřásla, ale nějakým zázrakem se udržela v sedle. Zároveň ucítila obrovský tlak na svou paži, kterou otřásl úder, jenž seru Leslynovi zasadila. Také slyšela zaržání koně a řinčení železa a plechů.
Když dorazila na druhý konec kolbiště, konečně se mohla podívat, co se stalo, a v tom okamžiku si uvědomila, jaké obrovské štěstí měla.
Nějakým způsobem se jí podařilo zasáhnout dřevcem sera Leslyna do přilby. Náraz ho naprosto vyvedl z rovnováhy a ser Leslyn se poroučel k zemi. Davy na tribunách nadšeně burácely. Lyanna se drobně pousmála. Jeden, pomyslela si.
Zatímco maršálové odvedli Leslynova koně a odvlekli sera Leslyna samotného – náraz mu zřejmě způsobil otřes mozku – Lyanně doneslo páže nový dřevec a na druhý konec kolbiště vjel ser Jared Frey.
Maršál dal znovu znamení praporem a oba rytíři se proti sobě rozjeli.
V prvním střetu nezaznamenala Lyanna velký úspěch, pouze roztříštila svůj dřevec o jeho štít, zatímco Freyův dřevec ji tvrdě zasáhnul do levého ramene. V sedle se však udržela.
Při druhém střetu se jí podařilo zasáhnout Freye do hrudi, jím to však moc nehnulo. Ona sama jeho zásah vykryla štítem.
Teď do toho musíš dát všechno! problesklo jí hlavou. Tentokrát neuhnula pohledem a vsadila vše na svou přesnost v míření úderu, na místo mezi hrudní kostí a krkem.
Vyšlo to. Náraz srazil sera Jareda ze sedla, zatímco ona sama dostala další úder do své štítové paže, nyní už poněkud znecitlivělé.
Zhluboka se nadechla a dovolila si malý úsměv. Dva, takže mi zbývá už jen jeden. To zvládnu!
Když však pohlédla na druhý konec kolbiště, na urostlého sera Jacelyna Blounta s širokými rameny, těžce polkla. Ještě, že tu není otec! problesklo jí hlavou.
Poté pobídla koně a vyřítila se proti seru Jacelynovi. Vzápětí do ní jeho dřevec udeřil takovou silou, až se málem poroučela k zemi. Jen díky svému jezdeckému umění se v sedle udržela.
Když se ztěžka vytáhla zpět do stabilní polohy, ucítila pronikavou bolest v žebrech.
Ten parchant mi asi nalomil žebra, ať ho vezmou Jiní! pomyslela si s bolestným úšklebkem.
Více ji však vyděsilo, když se podívala směrem nahoru.
Já jsem ho minula! problesklo jí hlavou s narůstajícím zděšením. Klid, klid! okřikla sebe sama. To zvládneš, máš na to!
Maršál dal znovu povel. Lyanna pobídla koně a vrhla se znovu do boje. Tentokrát se jí podařilo zasadit dřevcem úder do hrudi sera Jacelyna, tím to však téměř nehnulo. Lyanna sama naopak dostala další tvrdý zásah, tentokrát do prsou, ale v sedle se udržela.
Teď do toho musím dát všechno, pomyslela si odhodlaně a pobídla koně ostruhami do slabin.
Zpod hledí sledovala, jak se blíží. Těsně před střetem zpevnila svou pravou paži co nejvíce a co největší silou udeřila sera Jacelyna do středu hrudi. Při tom nárazu cítila, jak jí v ruce cosi ruplo a okamžitě jí do očí vyhrkly slzy bolesti.
Současně sama ucítila tvrdý náraz do štítové paže, který ji naprosto znecitlivěl, takže jí nyní bezvládně visela u boku koně.
Poté však uslyšela zvuk, který jí připadal jako ten nejkrásnější, jaký kdy slyšela, řinčení brnění dopadajícího na zem. Když se ohlédla, spatřila tělo sera Jacelyna, kterak je vlečeno po dráze kolbiště – jedna noha mu totiž uvízla ve třmenu a kůň ho za ní vláčel.
Tribuny se otřásaly bouřlivým aplausem. Lyanna ještě jednou předjela před královskou tribunu, kde se poklonila a poté ztěžka zamířila ke stanům sera Leslyna, sera Jareda a sera Jacelyna.
„Jsme připraveni vykoupit své koně a svá brnění,“ řekl ser Leslyn. „Řekni si cenu.“
Lyanna odpověděla tím nejhlubším hlasem, jaký dovedla vyloudit: „Naučte své panoše cti, to bude dostatečným výkupným.“
Poté s úlevou opustila kolbiště, bedlivě sledovaná princem Rhaegarem.
***
Lyanna slabě vykřikla bolestí, když jí sundávali promačkané brnění z paže. Přítomný zimohradský mistr jí ji pohotově prohmatal a suše konstatoval, že je pouze pohmožděná.
Sice je jen pohmožděná, pomyslela si Lyanna, ale ty modřiny budu muset složitě skrývat. Nemluvě o tom, že si na závěrečné hostině určitě nezatančím…
Pohledem pochmurně sjela ke svým zmodřeným žebrům, o nichž mistr prohlásil, že jsou zlomená. To se bude hojit týdny…
Nejhorší však byla prohlídka paže, ve které třímala dřevec. Posledním úderem si pochroumala zápěstí a zlomila vřetenní kost. Mistr jí ruku srovnal v dlaze a poté se jí s vyčítavým pohledem zeptal, zda se ještě někdy zúčastní dalších klání.
„Jen to ne!“ vydechla bolestně Lyanna. „Tohle mi stačilo na zbytek mého života. A teď mi prosím dej trochu makového mléka,“ vybídla ho roztřeseně.
V průběhu dna se za ní zastavil Brandon, rozpálený doběla hněvem a žádající vysvětlení jejího chování. Lyanna si povzdechla. Bylo dobře, že to před starším bratrem zatajila. Nepustil by ji. Takto se jí ho podařilo po chvíli uklidnit, když mu odpřísáhla, že už nikdy nebude riskovat svůj život takto hloupým způsobem. Zároveň se shodli na tom, že otci raději nic nepoví.
Dalším návštěvníkem byl Howland Reed, děkující jí, že bránila jeho čest, jelikož on sám na koni jezdit neuměl. Howland jí sdělil, že dostala přezdívku Rytíř smějícího se stromu, což jí v jejím lehce poblouzněném stavu přišlo nadmíru zábavné.
Pak Howlandovi svěřila svůj štít s tím, aby ho dalšího rána pověsil na nějaký strom. Poté, co se navečeřela, se ještě jednou napila makového mléka, aby mohla usnout, a skutečně se o několik chvil později propadla do říše snů, ve kterých se jí zdálo o stříbrovlasém princi s fialovýma očima.
***
Rhaegar s lehkou nevolí poslouchal holedbání připitých lordů hádajících se, kdo tajemného Rytíře smějícího se stromu odhalí.
Mezi přísahajícími byl i lord Robert Baratheon a jakýsi žoldnéř, kterého Bouřlivý lord před dvěma dny porazil v pijácké soutěži.
Olej do ohně přilil i jeho královský otec, který začal v náhlém pomatení smyslů prohlašovat, že tvář za hledím určitě nepatří jeho příteli.
Rhaegar se k celé věci stavěl poněkud skepticky – podle toho, jak měl onen rytíř při závěrečném pozdravu svěšenou levou paži odhadoval, že rytíř nebude zítra schopen nastoupit a tedy že ho nikdo neodhalí.
***
Druhý den ráno seděl Rhaegar napjatě na královské tribuně v očekávání, zda se tajemný rytíř objeví, nebo ne. Na heroldovo vyzvání však dorazili pouze dva šampioni, kteří se včera s Rytířem smějícího se stromu neutkali. Tajemný rytíř nedorazil.
Poté, co herold ještě třikrát vyzval všechny šampiony na kolbiště a nikdo nedorazil, došla jeho královskému otci trpělivost.
„Najděte ho!“ vyštěkl na příslušníky královské gardy prince Lewynna Martella a lorda velitele Gerolda Hightowera. „Najděte ho a odmaskujte ho! Rhaegare, osobně tě pověřuji pátráním. Najdi i tohohle rytíře!“ „Jistě, otče.“
Rhaegar se s povzdechem zvednul a zašel za kolbiště. Na nedalekém stromě ho upoutal jakýsi pohyb. Přešel blíž a zjistil, že je to štít onoho tajemného rytíře s vyobrazeným čarostromem.
Čarostrom, probleskol mu hlavou. Ty přece uctívají severní rody!
S pocitem, že je na správné stopě, se dračí princ vydal směrem k velkému pavilonu Starků.
***
Lyanna se probudila pozdě dopoledne s úpornou bolestí po celém těle. Ztěžka se zvedla z lůžka a krátce posnídala. Její zraněné ruce jí tento úkol značně ztěžovaly, a tak se po chvíli zvedla a vyšla ze stanu s úmyslem najít mistra, aby jí zranění obvázal čerstvými obvazy.
V okamžiku, kdy vyšla ze stanu, její oči zachytily v periferním vidění stříbrný záblesk, ale nevěnovala tomu pozornost. Lehce se motajíc se vydala směrem k mistrovu stanu.
Poté, co ji starý muž přiložil na zranění hojivé masti a čerstvé obvazy, se Lyanna vydala nazpět do svého stanu. O makové mléko raději nepožádala, přestože měla velké bolesti, věděla totiž, že makové mléko může být v nadměrném množství nebezpečné.
Když se blížila ke svému stanu, cítila podivný neklid. Nakonec se ho rozhodla ignorovat, protože ve stavu, v jakém se nacházela, nemohla moc spoléhat na své smysly.
V okamžiku, kdy vešla do stanu, se jí však málem zastavilo srdce. Stál tam dračí princ Rhaegar Targaryen.
***
Rhaegar se překvapené Lyanně krátce poklonil. „Lady Lyanno. Rád Vás vidím. Nebo bych měl spíše říct Rytíři smějícího se stromu?“
Viděl, že ji jeho odhalení zaskočilo. Se zpožděním se mu poklonila a řekla: „Vůbec nevím, o čem mluvíte, Vaše Výsosti.“ „Máte mě za hlupáka, Lady Stark?“otázal se princ poněkud ostřeji.
„Ne, vůbec ne, můj pane, něco takového by mě nikdy nenapadlo!“ „Tak proč se ho ze mě snažíte dělat? To, že vy jste onen tajemný rytíř je nad slunce jasné. Máte ovázané obě ruce a pohybujete se ztěžka a přitom jsem Vás před dvěma dny viděl tančit na zahajovací hostině. A kde jinde byste, Lady Lyanno, přišla ke svým zraněním, než včera na turnaji? Rány, které utrpěl onen tajemný rytíř odpovídají těm Vašim. Takže se Vás znovu ptám, Lady Lyanno, zda mě považujete za hlupáka?“
Lyanna si povzdechla. „Tak jste objevil moje tajemství. Netrvalo Vám to moc dlouho.“ Zvedla k němu své krásné modré oči, nyní ztvrdlé odhodláním. „Co tedy se mnou uděláte, Vaše Výsosti? Odmaskujete mne před celým dvorem? Mému ponížení by alespoň ulehčilo to, že ti tři, které jsem porazila, by byli poníženi ještě víc.“
Očima jí problesklo pobavení. „Být sražen k zemi dívkou, to není nic k chlubení.“
Její nezdolnost a odhodlání v Rhaegarovi, spolu s tím, co o ní již věděl, vyvolaly náhle vřelý něžný cit vůči té zraněné, hrdé, překrásné dívce. Rhaegar si v tu chvíli uvědomil, že se do této vlčice beznadějně zamiloval.
„Jak to tedy bude, můj princi? Má čest a pověst nyní spočívá ve Vašich rukách.“
„Nic takového neudělám. Neodmaskuji Vás, protože nesnesu pomyšlení na to, že byste byla zneuctěna. Vaše tajemství zachovám.“
S tím odešel ze stanu a zanechal za sebou rozechvělou Lyannu.
***
Lyanna seděla strnule ve svém křesle na pódiu a sledovala, jak Rhaegar Targaryen sráží z koně sera Arthura Daynea, svého posledního soupeře v turnaji.
Aby zakryla své zafáčované ruce, oblékla si pro dnešek šaty s nejdelšími volnými rukávy, jaké měla. Z každé strany vedle ní seděl jeden z jejích bratrů, po levici Ned a po pravici Brandon, připraveni ji včas zachytit, kdyby se jí náhodou udělalo nevolno.
Dračí princ nyní obdržel květinovou korunu z modrých růží pro královnu lásky a krásy. Lyanna ohromeně sledovala, když princ minul svou ženu, křehkou Eliu z Dorne a zastavil koně před její tribunou.
To nemůže myslet vážně, problesklo jí hlavou. Co to u všech Starých bohů dělá?
Rhaegar jí podal korunu, Lyanna ji rozechvěle přijala a nasadila si ji na hlavu. Davy na tribunách si ohromeně šeptaly. Lyanna cítila, že se na ni nyní upírají oči všech, tak se jen lehce pousmála a zůstala strnule sedět.
Později téhož dne se u ní Dračí princ objevil, zahalený v pláštěnce tak, aby ho nikdo nepoznal.
Jak je krásný, pomyslela si Lyanna při pohledu na něj. Vzápětí takové myšlenky rychle zahnala.
„Proč jste to udělal?“ otázala se ho tiše. „Proč jste za královnu lásky a krásy nezvolil svou ženu?“
Princ se na ni zadíval svýma fialovýma očima. „Protože Vás miluji, lady Lyanno.“
Jeho odpověď jí vyrazila dech.
„Ale Vy jste korunní princ, navíc už ženatý a s dvěmi dětmi. A já…já jsem zaslíbena lordu Robertu Baratheonovi a …“ Slova se z ní překotně hrnula jako voda zvednutým stavidlem, dokud ji princ nepolíbil. Byl to ten nejúžasnější okamžik, jaký kdy Lyanna zažila.
„Miluji Vás. Milujete mne?“
Lyanna cítila, jak v ní cosi taje.
„Ano, můj princi,“ vydechla.
***
„Skutečně si přeješ nějaký čas pobýt zde, ve společnosti tvé nové přítelkyně Jeyne Whent?“ zeptal se jí Brandon. „Otec s tím souhlasí, ale já ohledně toho nemám dobrý pocit.“
„Neboj se, budu v pořádku. A alespoň budu mít příležitost lépe poznat Říční krajiny, odkud pochází tvá nevěsta.“
Samozřejmě mu neprozradila, že pravý důvod jejího setrvávání zde je jistý stříbrovlasý princ. Když na Rhaegara pomyslela, tváře jí zbarvil ruměnec. Milovala ho celým svým srdcem, ale raději nepohlížela do budoucnosti jejich vztahu. O tom si žádné iluze nedělala a nechtěla si kazit příjemné chvilky se svým princem.
Později toho dne dala sbohem svým bratrům a navrátila se do komnat vyhrazených pro ni. Rhaegara očekávala až za dva dny, takže mezitím začala uvažovat, jak bude v téhle ohořelé ruině trávit svůj čas.
***
Na jihu země, v předhůří rudých Dornských hor, se ze země tyčila hrdá vysoká věž, Věž radosti. Lyanna ji spatřila dlouho předtím, než k ní nakonec dorazili. Sem ji odvezl její milenec, dračí princ, poté, co se dozvěděl, že u dvora prosákla informace o tom, že lady Lyanna Stark je jeho milenkou.
Od té doby proběhly dva pokusy s cílem Lyannu zavraždit, z nichž žádný naštěstí neuspěl. Rhaegar, obávající se o Lyannino bezpečí, ji tedy odvezl na, podle něj, jediné bezpečné místo, do Věže radosti.
Po nějakém čase za ní vyslal tři příslušníky Královské gardy, lorda velitele Gerolda Hightowera, Meč jitra Arthura Daynea a sera Oswella Whenta, s úkolem chránit ji za cenu vlastních životů. Než se princ vrátil zpět na sever do Králova přístaviště, obtěžkal ji dítětem.
Lyanniny dny tam byly dlouhé a smutné, navzdory jménu oné věže. Ve věži nebyl kromě sloužících a jejích třech ochránců nikdo, s kým by si popovídala a komu by se svěřila a velice jí chyběl její dračí princ.
Největší starosti jí však dělalo její stále se zvětšující břicho, protože instinktivně cítila, že její čas se blíží.
***
Ned zuřivě pobízel svého koně k co největší rychlosti. Právě se mu podařilo osvobodit obležený Bouřlivý konec a donutit síly Mace Tyrella ohnout koleno, když k němu konečně došla informace ohledně místa, na kterém byla držena jeho sestra. Od té chvíle on a jeho šest společníků – Howland Reed, Martyn Cassel, Theo Wull, Ethan Glower, lord Dustin a ser Mark Ryswell – jeli tryskem dnem a nocí k té Věži radosti. Po několika zdlouhavých dnech putování, kdy spali jen pár hodin a neustále střídali koně, se mu vyloupla před očima z okolní krajiny. Když ale přijel k jejímu úpatí, zjistil, že na ně už čekají.
Bylo jich sedm, stáli proti třem. A přesto to nebyli obyčejní tři muži. Ser Arthur Dayne, Meč jitra, měl smutný úsměv na rtech. Nad jeho pravým ramenem vyčníval jílec jeho velkého meče, Úsvitu. Ser Oswell Whent klečel na koleni a ostřil čepel svého meče brouskem. Na jeho bíle smaltované přilbici prostíral křídla černý netopýr jeho rodu. Mezi nimi stál ohnivý ser Gerold Hightower, Bílý Býk, lord velitel Královské gardy.
„Hledal jsem vás na Trojzubci,“ řekl jim Ned.
„Nebyli jsme tam,“ odpověděl ser Gerold. „Běda Uchvatiteli, kdybychom tam byli,“ dodal ser Oswell.
„Když Královo přístaviště padlo, ser Jaime uťal vašemu králi hlavu zlatým mečem a já si říkal, kde jste.“
„Daleko odsud,“ řekl ser Gerold, „jinak by Aerys dál seděl na Železném trůně a naši proradní bratři by hořeli v sedmi peklech.“
„Přijel jsem na jih do Bouřlivého konce, abych ukončil jeho obléhání,“ řekl jim Ned, „a lordi Tyrell a Redwyne sklonili svoje praporce a všichni jejich rytíři poklekli na kolena, aby nám odpřísáhli věrnost. Byl jsem si jistý, že budete mezi nimi.“
„Naše kolena se neohýbají tak snadno,“ řekl na to ser Arthur Dayne.
„Ser Willem Darry uprchl do Dračího kamene s vaší královnou a princem Viserysem. Myslel jsem, že jste možná odpluli s nimi.“
„Ser Willem je dobrý muž a věrný,“ poznamenal ser Gerold. „Královská garda však před nikým neutíká.“
„Tehdy ani nikdy,“ dodal ser Arthur. Nasadil si svou přilbici.
„Odpřísáhli jsme věrnost,“ vysvětloval ser Gerold.
Nedovi společníci se přesunuli k němu, s vytasenými meči v rukou. Bylo jich sedm proti třem.
„A teď to začne,“ řekl ser Arthur Dayne, Meč jitra. Tasil z pochvy Úsvit a podržel jej oběma rukama. Jeho ostří bylo bledé jako mléčné sklo, živé světlem.
„Ne,“ řekl Ned se smutkem v hlase. „Teď to skončí.“
Dvě skupiny mužů se vrhly proti sobě.
Martyna Cassel padl jako první, když mu čepel Bílého Býka otevřela útroby. Když padnul, stihnul ještě vrazit svůj lovecký tesák Býkovi do nohy. Bílému Býkovi se nyní postavili lord Dustin a Ethan Glower, ser Oswell Whent se zuřivě bil s Theem Wullem a Markem Ryswellem, zatímco Ned a Howland Reed čelili obávanému Meči jitra. Po celém prostranství se nesly výkřiky bojujících.
„Vy jste tam byl, když Šílený král Aerys zavraždil mého otce a ostatní šlechtice ze Severu a nic jste neudělal!“ křičel mezi údery meče Ethan Glower. „Jak jste mohl jako rytíř něco takového dopustit a něčemu takovému v klidu přihlížet?!“ „Povinností člena Královské gardy je chránit krále, ne soudit ho!“ zaburácel v odpověď lord Gerold Hightower. „To má být Vaše omluva?! A co přísaha bránit nevinné a bezbranné, jakým byl Brandon Stark? Vy nejste žádný rytíř, ať vás vezmou Jiní!“ Ethan se široce rozmáchl mečem, nedbajíc na vlastní bezpečnost.
„Ethane, ne!“ stačil vykřiknout lord Dustin v okamžiku, kdy čepel Bílého Býka projela Ethanovým tělem. Čas jako by se v tom okamžiku zastavil.
Ethan vypoulil oči, meč mu vypadnul z ruky. Z posledních sil uchopil čepel meče, která mu vězela v těle a nalehl na ní celým tělem, aby tak Býkovi zabránil ji hned vytáhnout.
„Zabte toho parchanta…“zachrčel z posledních sil.
Lord Dustin stihnul jeho poslední přání vyplnit.
Než stačil Býk vytáhnout meč z Ethanova těla, zajela mu čepel lorda Dustina do krku.
Bílý Býk se svalil mrtvý k zemi, následován Markem Ryswellem. Lord Dustin se okamžitě vrhl na pomoc Theovi Wullovi do jeho souboje se serem Oswellem Whentem.
Ned se bil s Arthurem Daynem ze všech sil, ale Meč jitra ho v šermířském umění znatelně převyšoval. Dokázal udržovat jeho i Howlanda Reeda v neustálé obranné pozici.
V jednom okamžiku Dayne proklouznul mezi ně a tvrdou ranou hruškou jílce do helmy omráčil Howlanda. Ned mu nyní musel čelit sám. Vybavil si hodiny šermu s Lyou v Božím háji, nyní se mu zdálo, jako by se to odehrálo před sto lety, a připomně si, pro koho to musí vyhrát.
Nově nalezené odhodlání ho na chvíli posílilo, dokonce dokázal uštědřit seru Arthurovi úder do ruky, ale to byl pouze škrábanec. Nyní byl znovu nucen ustupovat pod přívalem ran Meče jitra.
Nakonec nešťastnou náhodou zakopl o kámen a svalil se na záda. Arthur Dayne se rozpřáhl k finálnímu úderu, ale vzápětí vykřikl bolestí a jeho rána se svezla mimo. Ned stačil nahmatat svůj meč a další ránu již vykryl.
Ser Arthur nyní musel bojovat pouze levou rukou, do ramena pravé ruky měl zabořenou hlavici oštěpu Howlanda Reeda. Howland nyní tasil svůj meč.
Společně s Nedem zasypali meč jitra přívalem úderů. Ser Arthur byl čím dál pomalejší a otupělejší v reakcích. Neda napadlo, že za to zřejmě může oštěp, který Howland napustil nějakým jedem.
Nedovi se nakonec podařilo proniknout jeho obranou a prudkou ránou mu rozpoltil lebku.
Z druhé skupiny bojujících se náhle ozval tlumený výkřik; Theo Wull padl k zemi s proseknutým hrdlem. Lord Dustin klečel na zemi držíc se za břicho, ale ser Oswell také krvácel z mnoha ran. Ser Oswell se napřáhl k ráně. Než se k nim stačil Ned dostat, tak lord Dustin pohotově vytasil svou dýku z valyrijské oceli a vrazil ji Whentovi do slabin. Ser Oswell upustil meč a padl na kolena vedle lorda Dusina. Ten pohotově vytasil lovecký tesák a vrazil mu jeho konec do oka.
Když k němu Ned dorazil, zjistil, že lord Dustin utrpěl smrtelné zranění. Whentovi se podařilo otevřít mu útroby a lord nyní umíral pomalou a bolestivou smrtí.
„Běž za ní, Nede…“ zašeptal z posledních sil.
A Ned běžel.
V okamžiku, kdy vyběhl na vrcholek věže do jejích komnat, cítil, že je něco špatně. Místnost byla cítit krví a růžemi.
Lyanna ležela zakrvácená na posteli, zborcená potem. Tělo jí spalovala horečka.
A vedle ní leželo malé plačící dítě, malý chlapeček.
„Nede…“ jeho sestra na něj upřela své horečnaté oči. „Já umírám. Slib mi, Nede, že se o mého syna postaráš. Že ho ochráníš přede všemi, kteří by mu chtěli ublížit…“ Lyanna ztěžka zakašlala a přerývavě se nadechla. „Slib mi to, Nede.“
Nedovi se koulely slzy z očí. Ztěžka se podíval na svoji sestru.
„Slibuji, Lyo. Slibuji, že se o něj postarám a že ho ochráním. Tak přísahám před Starými i Novými bohy.“
„To je dobře…“ vydechla jeho sestra, napjaté rysy jejího obličeje se vyhladily a ona vydechla naposledy. Zaťatá pěst jí povolila a na zem se vysypaly zmuchlané okvětní lístky růží.
Plačící Ned ji objal.