Povídka č. 1 /2.kolo/

⋅ Napsal(a)

Po týdnech strávených na moři se konečně dostal k branám Braavosu. Z Dorne vyplul sám, bez jakéhokoli doprovodu. „Pavouk má své ptáčky i za mořem.“ Řekl mu jeho bratr tu noc, kdy byl poslán, aby pergamen doručil k podpisu. Za Úzkým mořem byl již hodně krát. Nebylo, čeho by se bál. Ač sám, stále byl ozbrojen a všichni kdo o něm kdy slyšeli, věděli, že není smrtonosnějšího člověka než Oberyn Martell. Přesto se s každým krokem ohlížel. Věděl, že jej někdo sleduje. Jen ať si něco zkusí. Ale nebyl to jeho život, o co pronásledovateli šlo. Jistě chtěl získat nějaký důkaz o zradě Martellů, který by běžel zazpívat Varysovi. Oberyn rychle odbočil do prázdné uličky po jeho boku. Schoval se ve stínu, tak jak jej kdysi naučil jeden Braavosan. První Šermíř Braavosu byl již ale několik let mrtvý. Na jeho místě byl teď nějaký Syrio Forel. Všiml si siluety blížící se jeho směrem. Když muž procházel, kolem vyskočila Zmije ze svého úkrytu. Přitiskl ho tváří ke zdi. „Kdo jsi?“ Zkroutil mu ruku za zády.  „Nevím, o čem to mluvíte.“ „Proč mě sleduješ?“ Jendou rukou sáhl pod svůj plášť a vytáhl krátkou dýku. Přiložil jí muži k hrdlu. „Prosím. Neubližujte mi.“ Neznámý se třásl strachy.“Proč mě sleduješ?“ Jemně pohnul rukou a na špehově krku se zaleskla kapka krve. „Varys. Byl to Varysův plán. Poslal mě za vámi. Prosím neubližujte mi.“  Nemůžu ho nechat jít. Ví toho moc.  Pokud by se král dozvěděl o úmyslech Dorana Martella, nechal by jej i s celou jeho rodinou jistě popravit. Jedním rychlým řezem to skončil. Mrtvolu nechal ležet na ulici. Bude to vypadat na další pouliční bitku. Ty byly v Braavosu na denním pořádku. Rychle schoval dýku zpět a vydal se dál. Musel toho ještě hodně stihnout a svítání tu bude za několik hodin a on musel být do rána zpět na lodi. Jenže najít jeden dům mezi tisíci podobnými nebylo tak lehké, jak si myslel. Vypadali všechny stejně, a i když znal Braavos poměrně dobře, nevěděl, kde má hledat. Proklínám Tě, Dorane! To neumíš mluvit otevřeně ani před svým bratrem? Kdyby mu alespoň řekl přibližné místo.  Takhle měl jen barvu na dveřích. Už si myslel, že svůj cíl nenajde, když v tom je spatřil. Velké červené dveře ozdobené rytinami. Jiné v Braavosu nikdy neviděl. Přišel až k nim a zaklepal. Dvakrát, třikrát, dvakrát.  To bylo jejich domluvené heslo. Po chvilce uslyšel zvuky a dveře se otevřely. Stál v nich postarší muž oděný ve své zbroji, s mečem v jedné ruce a pochodní ve druhé.
„Rudá Zmije? To jsem si mohl myslet!“ Oberyn chtěl vstoupit, ale rytíř mu zastoupil cestu. „Přece jsem řekl, že tu chci Dorana Martella!“ I přes dávku výčitek jej stařec pustil dovnitř. „A Doran poslal mě. Jsme stejné krve. Cokoli bys řekl jemu, řekni mě Darry.“  Willem Darry nebyl ve skutečnosti tak starý jak vypadal. To kvůli jeho nemoci tak vypadal. „Přinesl jsem smlouvu, přesně jak jste se s Doranem dohodli. Už čeká jen na tvůj podpis.“ Vytáhl z pod pláště roli pergamenu, rozvinul jí a položil na stůl před sebou. Oberyn se usadil do vysokého křesla v čele stolu a Willem si sedl hned vedle něj. „Mohu ti něco nabídnout princi?“ „Jen pití.“ Za okamžik byl zpět se džbánem vína ze Stromoviny. „Říká se, že Dorn nikdy nepohrdne dobrým vínem.“ Oberyn se zasmál. Nalil si svůj pohár až po okraj. „Na tom něco bude.“  Darry vzal smlouvu a začal jí od začátku číst. Byl to dlouhý pergamen a Willem nebyl nejlepší čtenář. Z vedlejšího pokoje se ozval jakýsi hluk. Zmije rychle jako blesk sáhl po dýce a vyskočil na nohy. Ve dveřích se objevila malá holčička ve věku asi čtyř let. Měla dlouhé stříbrné vlasy a kolem očí měla rudé kruhy od pláče. „Kdo je to strýčku?“ zeptala se s udiveným pohledem, když si všimla vysokého muže stojícího přímo proti ní. „To nic Daenerys. Běž si zase lehnout. Jen se ti něco ošklivého zdálo.“ Willem se jí snažil uklidnit, ale moc mu to nešlo. Nakonec jí musel Oberyn odnést do jejího pokoje. Nijak neprotestovala, bylo jasné, že se jí princ z Dorne zamlouvá. Když se vracel k Darrymu, znovu se ozvalo klepání. Podvedl nás, celou dobu je to Varysův člověk. Dvakrát, třikrát, dvakrát. „Co je to?“ Lord Darry se usmál. „Jen moje pojistka.“ Došel otevřít dveře a dovnitř se nacpal ošklivý tlustý muž s oblečením, do něhož by se Oberyn vešel pětkrát. „Co to má znamenat?“  „Toto je jeden z mořských lordů Braavosu. Bude nám svědkem u podpisu.“ S těmito slovy napsal Willem Darry svůj podpis na smlouvu kterou mu Rudá Zmije předložil. Pak Tlustý lord.  Když byly u konce Oberyn se podíval ven. Už se začínalo rozednívat. Rechle se rozloučil s Willemem Darrym a vydal se na cestu zpět. Ale ještě před tím zavítal do pokoje vedle. Obě děti spaly jako zabité ve svých postelích. „Nevypadá jako Dračí král.“ Prohlásil při pohledu na Viserise, hubeného malého kluka ležícího obličejem k polštáři. „Ale bude jím.“ Odpověděl mu Willem. Pak již vyrazil ke své lodi. Znovu prošel uličkou, kde večer nechal mrtvé tělo. Nebylo tam. Nejspíš jej odnesli do Domu Černé a Bílé, tak jako všechny mrtvé z ulic. Když odplouvali, otočil se zpět k městu. Nebudou dětmi navždy. Těš se, Tywine. Dostaneš, co ti po právu patří. Oheň a Krev.