Ice & Fire

Jon randí s Ygritte

Alek — Fri, 19 Oct 2012 12:04:25 +0000

O.M.G. … JON SNOW IS TOTALLY DATING YGRITTE!!!!! TMZ has obtained a photo of „Game of Thrones“ star Kit Harington on a dinner date with his smokin‘ hot….

http://www.tmz.com/2012/08/24/game-of-thrones-jon-snow-ygritte-kit-harington-rose-leslie-dating/

The post Jon randí s Ygritte appeared first on Ice & Fire.

[CZ] The Hobbit: An Unexpected Journey (2012) – Trailer #2 HD 1080p

Alek — Wed, 17 Oct 2012 20:21:04 +0000

Druhý trailer k první části třídílného Hobita P.Jacksona, z pera J.R.R.Tolkiena.

Hobit: Neočekávaná cesta / The Hobbit: An Unexpected Journey

Česká premiéra: 18.12.2012
USA premiéra: 19.12.2012

Dobrodružný / Fantasy

USA / Nový Zéland, 2012

Režie: Peter Jackson
Hudba: Howard Shore

Hrají: Martin Freeman, Stephen Hunter, Peter Hambleton, Ian McKellen, James Nesbitt, Jeffrey Thomas, John Callen, Graham McTavish, Mark Hadlow, Richard Armitage, Orlando Bloom, Cate Blanchett, Elijah Wood, Andy Serkis, Hugo Weaving, Christopher Lee, Lee Pace, Dean O’Gorman, Aidan Turner, Ian Holm, Evangeline Lilly, Adam Brown, Jed Brophy, Conan Stevens, William Kircher, Sylvester McCoy, Ken Stott, Stephen Fry

The post [CZ] The Hobbit: An Unexpected Journey (2012) – Trailer #2 HD 1080p appeared first on Ice & Fire.

Povídka č. 20 /2.kolo/

Alek — Wed, 17 Oct 2012 17:39:13 +0000

BENJEN

Ujížděl na jih. Již mnoho dní sám. Zbytek družiny; ech raději nevzpomínat. Nakonec je Jiní dostali všechny kromě něj. Stejně nejspíš dopadla i družina Wymara Royce, kterou dostali za úkol najít. Zbyl sám. To proto, že byl nejlepším zvědem. To proto, že byl… Když se mu to párkrát stalo v dětství, považoval to za živý sen. Dětský sen, kdy věříte, že lítáte a nerozeznáváte snění od skutečnosti. Také létal. Na křídlech Luwinových havranů. Vydával se do dálek na jih stejně jako na sever. Nejraději lehával v posvátném háji, na půdě vyhřívané horkými prameny a mezi korunami stromů vyhlížel havrany, na jejichž křídlech by se rozletěl po okolí. S nebojácností mládí se pouštěl daleko na průzkumné cesty až za Zeď a pátral po zlovlcích, obrech a mamutech, o nichž jim vyprávěla chůva. Chůva jim povídala i o měničích a vždy se na něj pátravě dívala, že ani nemohl její pohled vydržet. Kolikrát ho totiž přistihla ve stínu čarostromu, když si zrovna užíval radosti z větru a teplých proudů, jež ho nadnášely nad krajem. Ale nikdy nic neřekla, ani otci či mistrovi nežalovala. Benjen věděl, že chůva ví, ale nemluvili o tom. Je průzkumníkem. Tím nejlepším, kterého Noční Hlídka má. Musí splnit svůj úkol a varovat před návratem Jiných. Zeď je už blízko. Už brzy se na chvíli zastaví v Krasterově pevnosti. Jen na chvíli, aby dal odpočinout unavenému koni. Krajinu již důvěrně poznával ze sedla koně, stejně jako si ji vybavoval z ptačího pohledu. Zaslechl něco podivného a nečekaného. Znělo to povědomě, ale nedokázal zvuk přisoudit žádnému zvířeti. Nejde-li o zvěř, tak určitě o někoho z obyvatel Krasterovy pevnosti. Zamířil pod koruny stromů, kde se ozýval pláč – ano znělo to jako pláč. Byl den – nemohlo tudíž jít o bílé chodce. Nad tou úvahou se otřásl, ale změť vzpomínek okamžitě zaplašil. Bude dost času na podrobné líčení až se setká s velitelem a starým Aemonem. Nikdy asi nedokáže vylíčit tu hrůzu poznání, když viděl, jak se jeho mrtví druhové opět zvedají. Oči jim modře žhnuly a nebylo v nich nic z toho, co znal. Útočili na něj a on je stěží odrážel ohněm. Snažil se chytit některého z koní, kteří se splašeně rozutekli. A pak…pak se mezi stromy vynořili bílí chodci. Museli to být oni. Další z legend, které stará chůva vyprávěla, ale tito byli skuteční a živí. Nebo neživí? Průhlední, duhoví ve světle a hlavně ledoví. Chlad z nich sálal na metry daleko. Ale byl to zvláštní chlad, který děsil, protože se proti němu nedalo zahřát. Nebál se smrti, ale toho, že nestihne varovat svět lidí. Minul stromy překrývající mu výhled a zarazil se. Před půlkruhovou skupinkou čarostromů na zemi leželo nahé novorozeně. Litoval, že nebyl opatrnější a nepřikradl se potají nebo na křídlech havrana. Myslí mu letěly útržky informací, které o Krasterovi znal. Bere si vlastní dcery za manželky, ale synové nejsou nikde vidět. Kusé zmínky plné podezření, že syny obětuje snad Starým bohům se ukázaly být založené na pravdě. Byl to malý chlapec. Sesedl a sklonil se k dítěti. Miminko bylo prochladlé a vyčerpané křikem. Benjena zaplavila lítost a soucit, které vyvěraly z jeho vyčerpané mysli silněji než obvykle. Sebral děcko, zabalil do okraje pláště a přitiskl k sobě. V rychlém sledu ho napadaly různé úvahy. Není moc pravděpodobné, že ho zachrání, protože ke Zdi je to ještě pár dní cesty, ale může se o to pokusit. Vlastně musí. Nedokázal by ho tu zanechat. Lidé někdy dělají beznadějné věci i bez naděje na úspěch, pomyslel si. Vždyť je členem Hlídky chránící svět lidí před zimou a tmou a toto je člověk, který ochranu zoufale potřebuje. Přidal se k Noční hlídce před šestnácti lety. Ještě za lorda velitele Qorgyla. Otec, Brandon i Lyanna byli mrtvi a novým pánem Zimohradu se stal Eddard. Sever byl v dobrých rukou, ale domov již nebyl tím čím mu býval dřív. Chůva jeho rozhodnutí schvalovala: „Užívej svůj dar k ochraně království lidí. Na této straně Zdi pro něj není místo.“ Bylo to poprvé, co se otevřeně vyjádřila k jeho schopnostem měniče. Ulevilo se mu, že sama věří v dobrotu jeho povahy. Až do té doby vždy váhal, jestli z něj měničství nedělá zrůdu z bájí a skazek. Ned poněkud váhal: „Máme už jen jeden druhého.“ „Máš přece dědice.“ Nakonec však došel k závěru, který se nabízel: „Je dobré, aby byl na Zdi Stark“. „Je dobré, aby byl na Zdi Stark“. Ano, kéž by už byl na Zdi. Nasedl s chvějícím se balíčkem a upravil si plášť tak, aby malého co nejvíce zachumlal a přitom ho mohl aspoň trochu hřát teplem vlastního těla. Kéž by nebyl tak vysílený, tak strašně psychicky i fyzicky vyčerpaný. Pobídl koně, který s ním již týdny sdílel útrapy, k další cestě. Musí se dostat k Hlídce co nejrychleji. Teď je čas ukázat, co v něm je. Náhle se ozval známý nepřirozený výkřik „Zrní“. Natočil pohled po hlase a ano, seděl tam, na větvi rozložitého čarostromu. Oblíbený havran velitele Mormonta. Důvěrně ho znal, protože si jeho vědomí, smysly a křídla již mnohokrát zapůjčil. Jako blesk mu hlavou projela vzpomínka na dětství, kdy tolik miloval mladé kukuřičné paličky opečené na roštu, které mu chůva nandala do misky a proložila plátky másla. Kukuřice byla na Severu vzácnost, kterou dováželi až z Rovin. Jen párkrát do roka se mu poštěstilo ochutnat tuto svou nejmilejší lahůdku. Ach kolik let již kukuřičné paličky s máslem neochutnal. Dlouho předlouho… …bolest která jím projela ho vrátila z dětství do reality. Náraz šípu ho málem srazil z koně. Řezavě ho cítil pod lopatkou mezi žebry. Sípavě se nadechl. Taková námaha. Dítě mu vypadlo na studenou zem a pád mu vyrazil dech. Než ho stačila zalít lítost nad bezmocným tvorečkem přišel druhý náraz, jenž ho srazil z koně. Pro šípy se nemohl přetočit na záda a popadnout dech. Selhal. Nezachránil ani chlapečka ani už nevaruje Sedm království před Jinými a nemrtvými.Zhroucený na boku pohlédl na strom, kde seděl velitelův havran. Ještě tam byl. Prchl ze svého umírajícího těla panicky vyděšen do ptačí mysli. A najednou se na své tělo díval očima havrana, ale již necítil to spojení jako kdykoli dřív. Cesta zpět byla uzavřena. Bezduché tělo Benjena Starka leželo na chladné zemi vedle umírajícího miminka, jen kus cesty od Zdi. A bylo mrtvé a neživé a trochu děsivé, neboť bylo jeho vlastní. Mezi stromy vyšel Kraster. Luk si přendal do levé ruky a pravou vytahoval lovecký nůž. Dokráčel až k tělu Starka a váhavě do něj šťouchl špičkou kožené boty. Pak se sklonil a pohlédl mu do prázdných modrých očí. Benjenův kůň znaveně postával opodál a žmoulal suché stéblo, které si uškubl. Neprotestoval, když ho Kraster uchopil za ohlávku a odvedl zpátky k mrtvole jeho pána. Kraster zvedl tělíčko svého syna a odnesl je zpět do půlkruhu čarostromů, kde ho prve zanechal. Benjenovo hubené tělo přehodil koni přes hřbet, zajistil provazem a otočil se k návratu do své pevnosti. Střelil ještě pohledem na havrana přihlížejícího z blízkého čarostromu. Na kratičkou chvíli se jejich pohledy spojily a Benjen v havraním těle strnul hrůzným pomyšlením on to ví, ví to! „Havrani a vrány – všechno jedna pakáž! Pletou se do toho, čemu nerozumí“ uplivl si Kraster, odvážejíc Benjenovo tělo. Havran Benjen ho pozoroval a snažil se vzpamatovat z prožitého otřesu. Zrní pomyslel si. Zachránil ho ptačí výkřik. Zachránil? Zmetený, zoufalý, ale živý. Pro malého tvorečka pod stromy nemohl udělat vůbec nic. Ta bezmoc ho tížila na duši. S těžkým srdcem otočil pohled k jihu a roztáhl křídla. Nyní musí na Zeď. „Zrní….“

The post Povídka č. 20 /2.kolo/ appeared first on Ice & Fire.

Povídka č. 19 /2.kolo/

Alek — Wed, 17 Oct 2012 17:39:03 +0000

Fialka

Dnes husto sneží, preto sa mama rozhodla, že nemusím ísť s ostatnými opatriť ovce. Ovce su také hlúpe! Ja mam radšej králiky. Mama mi nechala kúsky plátna, ktoré už nik nechce, tak som si potajme zobrala pár uhlíkov a idem si urobiť bábiku. Bude sa volať Fialka a bude mať rovnaké čierne vlasy ako ja. Dyah mi raz povedala, že keď bola malá, tiež si vyrobila bábiku a vždy, keď sa stalo niečo zlé, tak sa robila, že nič zlé sa jej nestalo, ale to tej bábike. Že keď si urobím podobnú, že aj mne sa uľaví, ale keď som sa jej spýtala, že od čoho sa mi má uľaviť, tak odbehla variť zeleninovú polievku. Dnes bola nejaká veľmi slaná. Rezna mi ukradla Fialku! Povedala, že keďže jej mama je moja stará mama, tak si môže robiť, čo chce. Tak, ale tak veľmi som sa rozčúlila, že som jej vytrhla pár vlasov. Ale naozaj len pár. Mama ma strieskala ako žito. Na druhý deň mi Rezna podložila nohu a ja som si vybila zub. A vôbec, nenávidím ju! Mama ale povedala, že mi narastie nový zub. Čo sú zuby ako stromy? Konečne je slnovrat a Rezna mi vrátila Fialku. Lebo ak na slnovrat budete mať u seba niečo, čo ste ukradli, prídu si po vás. Fialka má vypadnuté očko, ale to sa spraví. Hlavne, že je so mnou. Otec bol dnes obetovať. Asi kvaku. Nejako mi je z tej presolenej polievky zle, pôjdem si skôr ľahnúť, otec tu ešte nie je. Keď je tu, tak sa tak nebojím. On je veľmi silný. Včera večer sa vrátil veľmi mrzutý. Začal po mne kričať, nech nevylihujem, zleziem a okamžite mu operiem tie krvavé fľaky na tunike. Keď sme už ležali, Rezna mi pošepkala, že ho niekto vyrušil pri obete. Na obed sme mali také sladké mäso, ale veľmi mi chutilo. Obyčajne s mäsom otec veľmi šetrí, asi bude nejaký sviatok, lebo inak si neviem predstaviť, že by bol taký štedrý po tej predvčerajšej obete. Po obede vyhlásil, že každá vrana je dobrá, ale najlepšia je tá najsilnejšia a začal sa smiať. Dospelí sa tak divne správajú. Fialka si vyvrtla nohu, keď si nevšimla konár na úbočí. Strašne ju to bolí, chúďa. Som jej hovorila, aby nabudúce neutekala tak rýchlo, keď napadlo tak veľa snehu. Otec ma pristavil pri králikárni a spýtal sa, koľko mám rokov. Veľmi zvláštne sa na mňa díval a pri tom sa usmieval. Ako môže nevedieť, koľko mám rokov?! Veď je to môj otec!!! Fialka je smutná. Dnes tu boli muži z Nočnej hliadky. Rada ich počúvam, aj keď im niekedy nerozumiem. Boli vysokí a statní. Existujú aj malí muži? Takí ako ja? Aj otec je veľký. Asi neexistujú. Pre istotu sa spýtam mamy. A tiež by ma zaujímalo, kto je to kráľ. Pri obede som sa spýtala mamy. Povedala, že kráľ je ako otec, len má väčšiu rodinu. Ako ich uživí? A to má takú veľkú chatrč? A taktiež mi vravela, že malí muži existujú, ale že to je nadlho, vysvetlí mi to, keď budem dospelá, ale hlavne nech sa nepýtam nikoho iného. Ale veď ja som už dospelá! Som už mame skoro po prsia! Mama ma zobudila skoro ráno, lebo ževraj dnes nastal ten ďeň, keď mi má pri zbieraní archemilky vysvetliť tajomstvá života. Jej posledné slová boli: Tak to musí byť. Fialka v noci plakala. Dnes bude hostina, otec si berie za ženu Reznu. Rezna je síce o dva roky staršia ako ja, ale už teraz by som vedela pripraviť lepšiu svadobnú polievku. Soľ je vzácna a ona jej tam kydla tak veľa, že otec jej pred všetkými vynadal. Chviľu stála, hľadiac na neho ako teľa na nové vráta, potom sa obrátila a vybehla do víchrice. Krava sprostá! Otec chcel za ňou vybehnúť, ale stará mama ho chytila za rameno, pošepkala mu pár slov, on si niečo popod nos zahundral a uhryzol z ďalšej klobásy. Otec nám nakázal, aby sme dnes ešte pred večerom vystlali hlinený násyp tým najsuchším drevom, aké nájdeme. Celý deň sme nič iné nerobili a večer som bola taká unavená, že som zaspala ako prvá. V noci sa mi snívalo o ohni a rukách, čo sa ku mne naťahovali zo všetkých strán. Ráno som našla kopec obhorených kostí. Otec povedal, že sa to bude opakovať, ale nemusíme sa ničoho báť. Bojím sa. Reznu som dnes na slamníku našla zvíjajúc a jačiac od bolesti. Všade okolo bola krv. Prosila ma, nech to nikomu nepoviem, lebo otec ju zabije. Sľúbila som jej to a celú som ju handričkou poumývala a navarila pastiersky čaj. Keď zaspala, vyšla som von a našla mamu a starú mamu, ako sa rozprávajú a pozerajú na mňa. Mala som z toho zlý pocit. Prišiel jazdec zo severu a chcel sa rozprávať s otcom v mene nejakého kráľa. Otec ho vypočul, odrezal mu jazyk a poslal ho kadeľahšie. Asi mu povedal niečo veľmi urážlivé. Aj moja svadobná polievka otcovi nebude chutiť. Myslela som na túto noc a zabudla som do nej dať jednu zo siedmych posvätných bylín. Keď ma mama obliekala do čistej tuniky, povedala, že si to nik nevšimne a nemám si s tým robiť starosti. Ledva som na hostine vychlípala jednu lyžicu, už mi zostalo nevoľno a musela som ísť vracať. Tak to musí byť, tak to musí byť, tak to musí byť, TAK TO MUSÍ BYŤ! Fialka pri tom zatvorila oči. K večeru na dvere zaklopali slobodní z dediny Biely strom. Hľadali prístrešie pre blížiacou sa búrkou. Otec ich neodmietol, ale keď sa ho snažili presvedčiť, aby sa pridal k nim pri ich ceste na sever, nazval ich bláznami, ktorým je bližší kabát ako košeľa. „Mance vás nezachráni!“. To boli jeho posledné slová, ako treskol dverami a vyšiel do lejaka. Spolu s ostatnými som tým ľuďom pripravila riedku polievku na zahriatie, ale už od rána mi je zle, ledva stojím na nohách. Pohlo sa! Nella prorokuje, že to bude chlapec. Mama ma uisťuje, že budem mať štyri dcéry, presne ako ona. Hlúpa! Každý vie, že Nella sa nemýli. Nikdy. Rezna si všimla, že mám červené oči, keď som prichádzala z lesa s plným náručím otiepky. Vykročila ku mne a naznačila mi, aby som sa ešte raz stočila k lesu. Keď sme bok po boku vošli medzi stromy, spýtala sa ma, či mi nemá uvariť čaj z bylín, ktoré si vtedy sama nazbierala. Ešte jej trochu ostalo. Odmietla som. Dnes ma kopal celú noc. Vôbec som nespala. Otec obetoval poslednú ovcu, ale ženy si medzi sebou šuškajú, že bohom to už nestačí. Otec sa čoraz častejšie vracia z lesa s prázdnymi rukami. Máme ešte králiky, starám sa o ne sama, lebo každá z nás má inú prácu. Sú také krásne hebučké. Keď ma nik nevidí, tak si jedného z nich priviniem na brucho, aby aj on cítil ten mäkký kožúštek. Už týždeň prší. Všetko sa zmenilo na blato. Prechádzajú tadiaľto vrany. Strašne veľa vrán. Otec ich tu jednu noc hostil, netváril sa však pri tom veľmi nadšene. Zvlovlk, ktorý bol s nimi, mi pohlušil dvoch králikov a mňa by si dal ako hlavný chod, keby neprišiel ten menič. Nevedela som, že vrany majú medzi sebou niekoho takého. Ževraj je to kráľov brat. Chcel mi za zvieratá zaplatiť, ale on nič nevie. Načo sú mi peniaze? Z tých sa nenajem. Ušla som, lebo otec by ma veľmi zbil, keby vedel, s kým som sa rozprávala. Celú noc som premýšľala. Už teraz ho ľúbim. Možno dnes je moja posledná príležitosť. Zbalila som si dve klobásy, čo mi pomohla Rezna ukradnúť z komory a Fialku. Snažila som sa vyhľadať toho meniča, ktorého volajú Jon, ale neúspešne. Natrafila som však na niekoho iného, kto mi ukázal smer a este mi aj podaroval plášť. Sam mi sľúbil, že keď sa budú vracať, tak si pre mňa príde. Zima sa blíži a to čakanie trvá večnosť, ale je to to posledné, čo mi zostáva. Keď všetci odišli a prišla noc, zahrabala som tie dve klobásy pod gaštan. Rezna porodila mŕtve dievčatko s troma rukami. Celý deň plakala mysliac si, že ju bohovia potrestali. Na druhý deň sme ju nemohli nájsť. Chýba mi. Vrátili sa! Síce viac mŕtvi ako živí, ale Samovi sa našťastie nič nestalo. Otec ich prichýlil, ale viac ako polovica domov neodíde, pre nich sa už stavajú hranice. Sam sa mi vyhýba, ale viem, že teraz je to oveľa zložitejšie. Otec má oči na stopkách, je čoraz nervóznejší a podozrievavejší. Modlím sa za vhodnú príležitosť. Ráno som začala rodiť. Snažila som sa to ešte chvíľu pozdržať, ale mama povedala, že môžem zomrieť aj s dieťaťom. Bol to ťažký pôrod, ani malému sa na svet nechcelo. Akoby vedel, čo ho možno čaká. Snažila som sa nekričať, ale keď sa to už nedalo vydržať a otcovi to začalo prekážať, tak mi stará mama dala do úst kúsok handry. Ako som si ho privinula, rozplakala som sa. Bol taký krásny. Malý, bledý, bezmocný. Odkázaný na moje prsia. Nikdy! Nikdy! Nikdy! Zaspala som úplne vyčerpaná. Dlho som nevedela o svete. Až prudké zalomcovanie ma prebralo zo spánku. Stáli nado mnou mama so starou mamou, v očiach sa im zračila úzkosť a odhodlanie. Nebol čas na dlhé vysvetľovanie, pochopila som, že sa stalo niečo zlé. Rýchlo mi pomohli sa obliecť, spolu sme zavinuli synčeka a zliezli sme po rebríku. Dole bolo peklo. Päť stôp predo mnou si bral jednoruký jednu z mojich sestier. Priamo na stole. “Nedívaj a hýb sa!” Matkin hlas ma donútil vykonať ďalší krok. A potom ešte jeden a ešte jeden a ocitli sme sa v strede pri ohnisku. Naozaj som sa snažila nedívať. Do konca života si však budem pamätať steny postriekané krvou a otcov červený úsmev od ucha k uchu. Pred nami sedel Sam s hlavou lorda Vrany v lone a odmietal uveriť, že je mŕtvy. Bolo mi ho ľúto, ale museli sme sa poponáhľať. Veľmi som sa bála. Dyah už čakala vonku s koňmi. Nebol ani čas sa rozlúčiť. Ešte som rýchlo rozhrabala zamrznutú zem pár siah od chlieva, vybrala som klobásy a namiesto nich som tam položila Fialku. Už ju nebudem potrebovať, už bude iba lepšie.

The post Povídka č. 19 /2.kolo/ appeared first on Ice & Fire.

Povídka č. 18 /2.kolo/

Alek — Wed, 17 Oct 2012 17:38:54 +0000

Stříbrný pohár mu vyklouzl z rukou. Dareon se zachvěl a sklouzl očima k jejímu zápěstí. Rána se rychle hojila. „Nyní ti v žilách koluje moje krev,“ pronesla k němu hlubokým hlasem. „Krev draka,“ dodal tiše Dareon, natáhl se, stikl jí paži a zoufale pronesl. „Nemusíš se tam vracet, mohla bys odejít se mnou. Mohla bys…“ Při tom nečekaném doteku sebou trhla. Když mluvil, seveření jeho ruky sílilo, ale hlas se mu znatelně chvěl. Cítila zběsilý tep jeho srdce, v hlubokých fialových očích četla strach. Nedokázala vnímat slova, soustředila se jen na to, jak z jeho dlaně proudí konejšivé teplo. Snažila se couvnout dozadu, protože jeho blízkost ji vyváděla z míry. Dareon ji nepustil. Většina mužů se od ní držela v uctivé vzdálenosti. Když kolem nich procházela, uhýbali pohledem a nervózně se ošívali. Někteří se raději odvrátili úplně. Neměla jim to za zlé, jí samotné nebylo v jejich přítomnosti dobře. „…pokud se vrátíš, zemřeš.“ Dareon se přiblížil o další krok. „Patřím sem, tohle je můj svět.“ odsekla mu a konečně se jí podařilo setřást jeho paži. Přes Dareonův pohledný obličej přelétl stín. „Tvůj svět je ztracený.“ Jakoby bohové chtěli potvrdit, co Dareon právě vyřkl, oba náhle srazil k zemi silný otřes. Kamenná podlaha se jim zvlnila pod nohama a na jejich ramena dopadla sprška prachu a kamínků. Poslední co viděla, než pochodeň zhasla, byl Dareon schoulený v koutě krypty, zakrývající si hlavu rukama, aby se alespoň částečně uchránil před drobnými úlomky z drolícího se stropu. Pokusila se postavit na nohy, ale nemohla udržet rovnováhu. Když znovu tvrdě dopadla na kolena, sykla bolestí. Nezbývalo nic jiného, než přimáčknout se k zemi a doufat, že otřesy přestanou. Nenáviděla, když byla bezmocná a nenáviděla tmu. Kovová mříž na konci chodby sténala, když se ohýbala a dlaždice, na kterých leželi, pukaly jako skořápky. Pevně stiskla víčka k sobě, a zacpala si uši, aby unikla nesnesitelnému kvílení, které vydávala ta zpropadená mříž. Snad to brzy skončí. Nehodlala tu zůstat pohřbená pod hromadou suti, ještě ne…

***

Někdo ji popadl za ramena a hrubě s ní zatřásl. „Vzbuď se!“ Neochotně otevřela oči, aby se podívala, kdo ji vytrhl ze sladkého spánku. „Otče?“ Nad její postelí stál vysoký starší muž s krátce střiženými šedými vlasy protkanými stříbrnými prameny. Prohlížel si ji starostlivým temně modrým pohledem. „Je čas.“ Mávnutím ruky přivolal otrokyně, aby ji učesaly a pomohly jí se obléknout do hebkého bílého roucha. Nechtělo se jí z vyhřátého útulného pelíšku, zavrtala se hlouběji do přikrývek, aby si ukradla ještě pár okamžiků spánku. Okamžitě se na ni vrhly tři páry rukou, které se ze všech sil snažily jí tento plán překazit. Následoval tanec při, kterém se ji otrokyně marně pokoušely chytit za některou z končetin, aby ji mohly vytáhnout z postele. Ona jim zdatně unikala. Místností se rozléhal dětský smích smísený s nešťastným lamentováním otrokyň, kterým se občas podařilo ukořistit polštář nebo kus přikrývky. „Tak dost, Lyro!“ Zaburácel hlas jejího otce. Lyra vykoukla ze svého ukrýtu, když uviděla otcovům zamračený pohled, vzdala svou bitvu o spánek a sputila chodidla přes okraj postele. Chladný dotek mramoru jí trochu pomohl se probrat. Otec si před ni klekl na kolena a jeho oči se ocitly na stejné úrovni jako její. Něžně ji pohladil po tváři. „Neboj se nebude to trvat dlouho, až budeš hotová, otrokyně tě přivedou na Bílé nádvoří.“ Malé děvčátko stojící před ním se ušklíblo. „Proč to nemůže udělat sestra, jí by to určitě nevadilo.“ Její otec si povzdechl a dlouze se na ni zadíval, jakoby hledal ta správná slova. „Tvoje sestra…ona nemůže…ona nemá ten dar.“ Jeho oči ztmavly ještě víc. Člověk se v nich klidně mohl utopit, měly temnou barvu, jako ikoust nebo jako oceán za bouře. „Slib mi, že budeš hodná a neuděláš žádnou hloupost.“ Lyra sklopila hlavu. „Slibuji, otče.“ Uspokojen touto odpovědí se opět postavil, rozdal ještě několik příkazů jejím otrokyním a opustil místnost. Netrvalo dlouho a Lyra byla připravená. Otrokyním nedalo mnoho práce zkrotit hebké dětské kadeře, pak už jenom stačilo si obléknout lehké bílé šaty. Podobné nosila většina dvořanů. Existovalo mnoho variant s různě barevnými lemy, dámy si látku na ramenou spínaly zlatými sponami a vlasy nosily sčesané z obličeje, stažené do hladkých pevných drdolů. Některé ženy se pokoušely výsledný dojem vylepšit zlatými čelenkami nebo sponami. Venku Lyru uvítala vůně divokých květin a zpěv nádherných barevných ptáků, které sem její otec nechal přivézt z různých koutů světa. Její komnaty se nacházely ve východní části královského paláce, která byla obklopená rozlehlými zahradami. Vzduch tady byl vlhký a příjemně teplý. Dlážděnou cestu stínily větve mnoha exotických stromů. Lyra zaklonila hlavu, aby mohla vidět, jak skrz koruny stromů prosvítají části východní věže. Centrum paláce tvořily tři vysoké štíhlé věže se základy ve tvaru kruhu. Byly postaveny z bílého kamene a jejich povrch byl dokonale hladký. Každá z nich končila špicí z rudého zlata, díky tomu z dálky připomínaly obrovské dračí zuby. Jednalo se o nejstarší část královského sídla, otec jí vyprávěl, že je postavili jejich předkové s pomocí magie a dračího ohně a od té doby tu stovky let stojí, aniž by je poznamenal čas nebo přírodní živly. Lyra ráda zákláněla hlavu a stoupala si na špičky, aby mohla pozorovat třpytící se vrcholky věží. Někdy se jí zdálo, že se k sobě naklánějí, jakoby si chtěly něco důvěrného pošeptat. Když procházely kolem jednoho z jezírek, Lyra se k němu radostně rozběhla a naklonila se přes okraj, aby pohladila jednu z velikých stříbrných ryb. Zděšené otrokyně jí byly v patách a rychle ji odtáhly, než si stačila ušpinit slavnostní oděv. Cestou ji popoháněly, aby přidala do kroku, zatímco ona se všemožně snažila zdržovat a oddálit tak onu nepříjemnou chvíli, která ji čeká. Nepřítomně se proplétala mezi sloupy uvnitř paláce nebo se zastavovala, aby obdivovala mozaiku na podlaze. Nakonec i přes všechny pokusy oddálit ten okamžik, dorazili k cíli cesty. Strážní, kteří stály po stranách brány, jim otevřeli těžké kované dvěře a před nimi se rozprostřelo oválné vnitřní nádvoří. Někteří jej nazývali Bílým nádvořím, protože povrch tvořily mramorové dlaždice téže barvy a po obvodu stály tlusté bílé sloupy s hlavicemi ve tvaru dračích hlav. Otrokyně ustoupily o krok dozadu, dál musí pokračovat sama. Lyra váhavým krokem vyrazila vpřed. Zdálo se, že se shromáždil celý dvůr, včetně všech dam a vrchních představitelů vlády. Lyra se rozhlížela okolo sebe, nejvíc ji přitahovaly hrozivé hlavice sloupů. Ještě před nedávnem se jich bála, ale otec jí vysvětlil, že nejsou živé a nemohou jí ublížit, přesto raději odvrátila zrak a sklonila hlavu, aby se nemusela dívat do chladných rubínových očí. V tu chvíli, ale ke svému zděšení zjistila, že hledí do očí skutečného draka. Lyra zpanikařila, otočila se a chtěla se dát na útěk. Sotva stačila udělat krok, do někoho narazila. Zabořila čelo do něčího bělostného roucha a nemotorně se zamotala do měkké látky. Byla by upadla, ale naštěstí ji zachytily něcí silné ruce. Její otec ji zvedl do náruče. Podařilo se mu sice zabránit, aby upadla, ale její důstojnost už nestačil nezachránit. Lyra uslyšela tichý smích, otočila se po směru toho zvuku, aby zjistila, že tím posměváčkem je její starší sestra. Mae byla toho dne oslnivá. Její o patnáct let starší sestra stála uprostřed hloučku dam a na sobě měla hedvábné bílé šaty s tmavě modrým lemem, který ladil s barvou jejích velkých chladných očí. Havraní vlasy, které ostře kontrastovaly s mléčně bílou pletí, měla stažené do hladkého účesu a na hlavě jí seděla úzká stříbrná čelenka posázená safíry. Lyra nikdy neviděla krásnější ženu, než byla její sestra. Svoji matku si nepamatovala, ale z toho, co zaslechla, se dozvěděla, že krása nepatřila mezi její přednosti. Měla rovné plavé vlasy, které Lyra zdědila po ní, světle šedé oči a uzké přísné rty. Matku Mae si nepamatoval nikdo. Lyra si přála, aby jednoho dne vypadala jako její sestra, ale to se nejspíš nikdy nestane, jediné co měly obě společné, byly oči, otcovy oči. „Nemusíš se bát, tenhle už ti nemůže ublížit.“ Konejšil ji její otec a postavil Lyru zpátky na zem naproti obrovské dračí hlavě. Kdyby byl ještě naživu, stačilo by, aby otevřel tlamu a celou by ji bez námahy naráz spolknul. Jenže světlo v jeho zlatých očích už dávnou vyhaslo, hleděly na ni strnulým prázdným pohledem. Kolem useknuté hlavy se začala tvořit rudá kaluž. Zdálo se, že ji sem přinesli před krátkou chvílí. K jejímu otci přistoupil nějaký muž ve zbroji. „Tenhle zemřel dnes ráno, můj pane.“ Otec si promnul oči, jakoby toho na něj náhle bylo moc. „Stejné příznaky jako ostatní?“ „Ano můj pane, ostatní na tom nejsou o mnoho lépe, nevydrží do zítřejšího západu slunce.“ Odvětil voják. Její otec mlčky přikývl a letmo se podíval na Lyru. Poté se obrátil ke shromážděnému davu a zvučným hlasem pronesl. „Jak vidíte, nezbývá jiná možnost. Nastal čas zahájit obřad.“ Její otec přijal od jednoho z otroků pozlacenou dýku zdobenou nádhernými rytinami draků. Mae se při pohledu na zbraň zalesklo v očích. Otec pozvedl dýku nad hlavu a dav začal jednohlasně mumlat jákasi slova, kterým Lyra nerozuměla. Otec se pohnul jejím směrem popadl ji za ruku a silou jí rozevřel sevřenou pěstičku. Chladná ostrá čepel snadno pronikla jemnou kůží a rozřízla měkké maso na její dlani. Lyra vykřikla bolestí, slzy měla na krajíčku, ale snažila se je ze všech sil zadržet. Nechtěla způsobit další zlomyslné potěšení svojí sestře. Kapky její krve dopadaly na bílý mramor. Lyra se, ale nestarala o ztracenou krev, upotal ji výraz jejího otce. Zdálo se, jakoby mu zářily oči. „Ne to není možné, to je jenom odraz slunce,“ řekla si v duchu. Shromážděným davem projel vzrušený šum. Lyra nejdřív nepoznala, kam se dívají, pak se ale zaměřila na loužičku svojí krve, která znečistila bělostný povrch nádvoří. Lyra v úžasu otevřela ústa. „Teď ustup.“ Zavrčel její otec, popadl ji za rameno a odvlekl ji mezi kamenné sloupy. Prolitá krev mezitím začala doslova vřít. Rudá svrna byla stále větší a větší, zběsile bublala a stoupal z ní slabý opar páry. V Lyřině ruce náhle bolestně škublo, rozevřela poraněnou dlaň a s překvapením shledala, že po zásahu dýky nezbyla ani stopa. Chtěla to říct otci, ale když se na něho obrátila zjistila, že ji nevnímá. Otec měl víčka pevně sevřená k sobě a jeho rty se bezhlesně pohybovaly. Okolo se začaly ozývat vyděšené výkřiky. Dračí hlava se dala do pohybu. Z nozder stoupal k nebi černý dým a za mrtvýma očima, jakoby někdo zapálil pochodně. Svaly okolo čelistí sebou nepravidelně cukaly a hlava sebou házela ze strany na stranu. Na některé z dam toho bylo příliš a poroučely se v nadýchaném oblaku hedvábí k zemi. Lyra cítila jak její tělo zaplavuje oheň. Najednou nemohla popadnou dech a před očima se jí míhaly podivné obrazy. Viděla svého otce s obličejem staženým do bolestné grimasy a sebe stojící mu po boku. Lyra zamrkala a opět před sebou měla vystrašené obličeje dvořanů. Uprostřed nádvoří se mezitím odehrávalo děsivé divadlo. Dračí hlava se zmítala v kaluži krve. Ozvalo se tiché zasyčení, mrtvému drakovi se podařilo obnažit tesáky. Šupiny tvořící jeho kůži se začaly rozpadat a pod nimy se objevilo holé svalstvo. Bylo vidět, jak sebou jednotlivá svalová vlákna trhaně škubají, drak bolestně koulel očima a celá hlava byla v roztřesené křeči. Lidé se k ní začali otáčet, Lyra zaslechla, jak si šeptají. „Krvavá čarodějnice.“ Nevšímala si toho, plně se soustředila na to, co se dělo před ní. Dráčí hlava náhle bez varování otevřela tlamu a z ní se vyřinul proud tmavé těměř černé krve, která se začala mísit s vroucí kaluží Lyřiny vlastní krve. Z masa, které zbývalo na lebce, se začalo kouřit a zlatě zářící oči se propadaly stále hlouběji, dokud nezůstala jen kost. Vzduch byl plný zápachu spáleného masa. Hlava už se znovu nepohnula. Na mramorové podlaze vzniklo rudé jezírko. Z husté tekutiny stoupala bílá pára. Něco bylo uvnitř, něco živého. Lyra to cítila, cítla, jako tomu poprvé udeřilo srdce, cítila, jak se to snažilo nadechnout, ale hustá krev mu bránila. Lyra si uvědomila, že se dusí, její plíce zaplavila horká voda. „Ne to není voda,“ pomyslela si a zoufale lapala po dechu. Kouřící hladinu náhle rozrazil jakýsi pahýl, ke kerému lnula průsvitná kožovitá blána. Dvořany potřísnila krvavá sprška. „To není …“ Mae nestačila doříct, co měla na srdci a z tekutiny se vynořila drobná dračí hlavička. Stále sílící šum shromážděného davu přehlušil táhlý kvílivý řev. Lyra se mohla konečně znovu nadechnout. Pohlédla otci do tváře, jeho výraz jí napověděl, že tohle ještě není konec. Otočila se zpátky k čerstvě zrozenému drakovi. Krev okolo něho začala opět pěnit a vřít. Drak znovu vykřikl a zamával ve vzduchu oběma křídly. Lyra pocítila, jak se jí rozostřuje zrak. Všimla si, že jezírko okolo toho tvora se zmenšuje, zatímco on sám rostl a sílil. Teď už byl téměř pět stop vysoký a rozhodně se nehodlal zastavit. Kouřící krev stékala po kapkách z jeho těla a odhalovala lesknoucí se bílé šupiny. Lyra vnímala jeho teplo i to, jak mu prudce bije srdce. Nedokázala od toho zázraku odtrhnout oči, i když pro ni bylo stále obtížnější ho vidět. Stiskla víčka k sobě ve snaze zahnat tu mlhu, která jí zastřela zrak. Jakmile znovu otevřela oči, zjistila, že nevidí draka ale drobnou holčičku a třesoucího se střibrovlasého muže po jejím boku. Chtěla na něj zavolat, ale z úst jí vyšel jenom strašlivý skřek. Jejím tělem proudil nesnesitelný žár, který ji zevnitř spaloval. Její uši dráždil hluk. Snažila se pohnout rukama, ale zjistila, že jí místo nich narostla křídla. Tohle se jí vůbec nelíbilo. Chtěla udělat krok vpřed, ale její neohrabané nohy ji neposlouchaly. Okolo vypukl chaos, lidé naříkali a vzájemně po sobě šlapali, když se snažili uniknout. Lyra nechápala, co se děje. Zatřásla hlavou, Pokusila se zavolat na svého otce a požádat ho o pomoc, ale místo toho z jejích úst výcházelo jenom hluboké zlověstné vrčení a syčení. Znovu zatřásla hlavou, aby odehnala ten nesnesitelný hluk. Pak zamávala křídly, ale narazila do jednoho ze silných kamených sloupů, ten se okamžitě zhroutil k zemi. Lyra sebou házela, švihala ocasem a křičela ve snaze dostat se pryč z toho cizího těla. Pak ji náhle něco udeřilo přes obličej. Lyra se zapotácela, hlava se jí po tom úderu točila. Pozvolna ji obklopovala temnota. Než se propadla do bezvědomí, spatřila svého otce, jak klečí na kolenou, vzpíná ruce k obloze a hystericky se směje. Viděla malé děvčátko s krvavým šrámem na tváři padající k zemi. Pak už byla jenom tma.

***

Otřesy slábly a přecházely ve slabé chvění, které pozvolna ustávalo. Zhluboka si oddechla, začínala mít strach, že to nikdy neskončí. Opatrně se zvedla na kolena, rukou šmátrala okolo sebe a hledala uhaslou pochodeň. Kéž by teď měla dračí oči. Bohužel černou tmu nedokázala prohlédnout, a tak se musela spolehnout na ostatní smysly. Nastále ticho porušil hlasitý zvuk. Jakoby někdo hodil na zem pytel brambor. Následovalo ostré zaklení. „Dareone?“ „Jsem tady.“ Ozvalo se někde poblíž. „Jsi v pořádku?“ „Ach, myslím, že ano.“ Ucítila ve vzduchu slabý pach krve. „Dareone, pomoz mi najít…“ Do ruky jí náhle někdo vrazil ohořelý klacek. „Myslíš tohle?“ Jakmile se dotkla rukou dřeva, pochodeň znovu vzplála. Ze tmy se vynořila Dareonova usmívající se tvář. „Děkuji.“ Odvětila a s nově nabytou jistotou, kterou jí poskytoval jejich ubohý zdroj světla, se postavila na nohy. „Zachraňování sličných dam v nesnázích patří k mým rytířským povinnostem.“ Pronesl zvesela Dareon a rukou se plácnul do prsou. Z jeho tuniky se zvedlo mračno prachu, které jim oběma vehnalo slzy do očí. Dareon kýchnul. „Pak by sis možná měl nechat vyšetřit zrak můj statečný zachránče. Pojď, musíme pokračovat dál, než se nám tahle proklatá díra zřítí na hlavu.“ Po těch slovech se vydala směrem k mříži na druhém konci krypty. Železné tyče byly prohýbané a zkroucené, ale brána stále držela na svém místě. Dareon přistoupil k mříži a zalomcoval s ní, panty povolily. Posvítila před sebe, plameny odhalovaly jenom zlomek dlouhého tunelu. Na zdech po stranách vchodu byly připevněny pochodně, jednu vzala, zapálila a podala ji Dareonovi. „O téhle cestě vědělo jen pět lidí v celé říši. Tři z nich jsou mrtví. Většina katakomb se zřítila při prvním zemětřesení, tenhle tunel ne. Před stovkami let byl postaven za pomoci prastaré magie. Já sama jsem jím nikdy neprošla až na druhou stranu, je možné, že podlaha se na několika místech propadla, ale stěny a strop stále pevně stojí. Dávej pozor ať ti neuhasne plamen, cesta je dlouhá a zrádná, ale na jejím konci tě čeká Slunce.“ „Jak víš, že chodba není zavalená?“ zeptal se Dareon nejistě. „Vím to. Musíš mi věřit, jinou možnost nemáš.“ Roztřeseně přikývl na znamení souhlasu. Poté se odvrátil a vykročil do tmy. „Dareone?“ Prudce se zastavil a otočil se zpátky. Nejdříve v jeho obličeji zavládlo zmatení, které posléze vystřídal provinilý výraz. Podávala mu těžký kožený vak, který předtím nechal ležet na podlaze. „Aha! Já, zapomněl jsem…“ Při pohledu do jejích očí zmknul. „Tak nezapomínej!“ Odsekla mu příkře. I když byl Dareon dospělým mužem, v tu chvíli jí připomínal ztracené štěně. Na okamžik pocítila touhu ho obejmout. Nikdy by ji nenapadlo, že na ni takhle ještě může někdo zapůsobit. Dávno v sobě udusila veškeré cítění a kolem svého srdce vystavěla ledovou hráz. Lítost, hněv, láska, nenávist, to všechno se pro ni stalo cizím. Na ostatní vždy působila, chladně, něpřístupně, naháněla jim strach a tak to bylo správně. Soucit znamenal slabost a slabost přinášela smrt. Přesto tu teď stojí a pomáhá uprchnou mladému Targaryenovi a navíc mu s sebou přibalí malý dáreček. Stál před ní, ramena mu poklesla a hlavu měl svěšenou. Vypadal jako hormádka neštěstí. Její předešlá přísnost ji zamrzela, nasadila proto smířlivější tón. „Na konci tě čeká nový život, tak nemeškej. Jen bohové vědí, jak dlouho ještě tyhle stěny vydrží.“ Chvíli na ni zíral, zdálo se, že chce ještě něco dodat. Nečekala na odpověď, obrátila se k němu zády a vydala se směrem k východu. Po pár krocích se váhavě zastavila. Otočila se, chtěla mu ještě něco říct. Snad, aby byl opatrný. Dareon byl pryč. Pohltila ho tmavá dlouhá chodba. Zahlédla jen světýlko, které se postupně zmenšovalo. Stála tam a dívala se za ním tak dlouho, dokud v dálce nebylo vidět jen drobnou bílou tečku. Pak ho ztratila z dohledu na dobro.

***

Lyra vyšla z malé kaple, která se nacházela na vyvýšeném místě na okraji zástavby. Pohled na panorama města jí vyrazil dech. Nečekala, že by se situace mohla tak rychle zhoršit. Z černých mračen, která zastínila Slunce se k zemi snášel popel. Oblohu křižovaly blesky, doprovázené hřměním. Když se zadívala, k pohoří v dálce, upoutala ji nádherná a zároveň strašlivá scenérie. Hory plakaly. Po jejich úbočích stékaly do údolí rudé ohnivé slzy. Z nejvyššího vrcholu Čtrnácti Ohňů stoupal do nebe silný sloup dýmu a prachu. Když ráno vedla Dareona do krypty, svítání jim ještě slabě osvětlovalo cestu. Přestože teď bylo teprve poledne, na město padla noc. Pár stop tlustá vrstva jemného popílku pokrývala dláždění ulic a střechy domů. Valyrie se proměnila v sídlo duchů. Ti, kteří přežili vražedné běsnění císařovny, se nyní ukrývali, ve svých domovech, hladoví a žízniví. Před týdnem náhle vyschly ve městě všechny studny, lidé proto byli nuceni chodit pro vodu k řece. Ta teď ale byla kalná a znečištěná. Nebylo úniku, hlavní přístupovou cestu strhnul během včerejšího večera příval bahna a suti. Tehdy se živly probudily k životu. Pohroma z tajícího sněhu a ledu kromě zničeného mostu nezpůsobila větší škody. Hustě zastavěným oblastem se naštěstí vyhnula. Lidé se brzy uklidnili a vrátili se zpět k běžným každodením činnostem, okamžitě se také začalo pracovat na opravě mostu. Kdyby věděli, že se země jenom mocně nadechla, aby se na ně později vrhla se vší svou silou a zuřivostí, možná by si raději propíchli srdce. Lehké zachvění půdy, které následovalo, nevzbudilo přílišnou pozornost. V posledních letech se něco podobného opakovalo poměrně často. Slabé zemětřesení způsobovalo nanejvýš rozbytí porcelánu v policích a opádávání omítky. Lidé si na něj brzy zvykly a nijak je neznepokojovalo. Tentokrát se však jednalo o pouhou předzvěst největší katastrofy v dějinách Vayrijské říše, která měla znamenat její konec. Podle starých záznamů ale k něčemu podobnému došlo také před mnoha tisíci lety. Když přišli do těchto končin, byli Valyrijané pouhými pastýři. V útrobách hor zde objevili, něco, co určilo směr jejich budoucímu vývoji. Z popela a ohně vystoupila nádherná žena. Jako jediní přežili ona a její děti řádění mocných živlů. Její jméno bylo Rhenys, na starých rytinách je často zpodobňována jako nápůl žena a napůl ještěr. Z její krve se zrodili první draci. Vůdce Valyrijského lidu ji pojal za svou manželku a společně založili dynastyi mocných mágů, kteří vládnou Valyrii po tisíce let. Za pomoci nejtemnější formy krvavé magie a draků drželi pevně v rukou otěže moci a řídili jednu z nejvyspělejších říší světa. Valyriané si zvykli na blahobyt. Existovalo jen málo věcí, ze kterých by mohli mít strach, což zapříčinilo, že začali pevně věřit ve svou vlastní nezničitelnost a neomylnost. Dnešní den je měl přesvědčit o opaku. V noci se chvění vrátilo, ale neustávalo a téměř ihned přešlo v silné otřesy. Půda člověku doslova ujížděla pod nohama, nešlo najít žádný pevný bod, kterého by se šlo zachytit. Lidé zděšeně vybíhali z domů. Nechápali, co se děje. V silnicích se vytvořily obrovské práskliny, ze kterých se vyvalila bílá pára. V ulicích zavládl chaos lidé naříkali, někteří se snažili dát rychle dohromady svůj majetek a prchnout k přístavu. Starší budovy se s ohlušujícím rachotem řítily k zemi. Z hlubin se ozývalo zlověstné dunění. Pak náhle vše přehlušilo strašné zahřmění. Čtrnáct ohňů na obzoru explodovalo. Z nejvyššího vrcholu začal stoupat k obloze kouř a prach. Při erupci hory vymrštily do vzduchu velké balvany a menší úlomky rozžhavené horniny, které dopadaly na hlavy Valyrianů, braly jim životy a ničily jejich velkolepé stavby. V té chvili císařovna vypustila draky.

***

Nyní, když Lyra pozorovala město, zdálo se, že všude zavládlo ticho a mír, jakoby bohové sbírali síly k poslednímu úderu. Všimla si, že některé městké části zachvátily plameny, z trosek se valil hustý dým. Proti pohoří se rýsovaly bílé siluety dvou věží. Východní věž byla pravděpodobně zničena při posledním zemětřesení. Asi jí nezbývá mnoho času. Je tu ještě jedna záležitost, kterou musí vyřídit. Rychlým krokem se vydala směrem ke královskému paláci, který se stal centrem vší té zkázy. Bílý kámen, ze kterého byl postaven, měl zvláštní narůžovělý nádech, jakoby ho osvětlovalo zapadající Slunce. To nebylo možné, protože tmavé mraky nepropustily jediný sluneční paprsek a navíc se stále dolů snášel popel. Náhodný pozorovatel by si mohl myslet, že město uvázlo ve sněhové vánici. Jak Lyra postupovala ulicemi, sem tam zahlédla potácející se postavu. Nešťastníky, kterým se nepodařilo nalézt úkryt. Míjela tělo mrtvého vojáka, který držel v ruce hrst zlata. Vzala si jeho přilbu, byla dosud neporušená. Valyrijští kováři uměli vyrábět tu nejlepší zbroj na světě. Přilba byla lehká, přesto byla tvrdá jako dračí zub. Lyra doufala, že ji poskytne alespoň nějakou ochranu, kdyby hory začaly opět chrlit kameny. Úder do hlavy by ji nejspíš nezabil, ale mohlo by to znamenat nepřijemné zdržení. „Čarodějnici můžeš zabít jedině tak, že jí probodneš srdce.“ zněla jí v uších otcova slova. „Nebo bych jí taky mohla useknout tu její pěknou hlavu,“ pomyslela si Lyra a půjčila si od mrtvého ještě sekeru. Hodně mrtvol, kolem kterých procházela, bylo seškvařených ohněm. Její sestra použila draky ke zničení všech lodí v přístavu. O zbytek se postaraly vysoké přívalové vlny, které se přihnaly, poté, co moře ustoupilo daleko dozadu, i když nebyla doba odlivu. Nemohla s tím nic dělat, protože ji mezitím věznila v černých celách pod chrámem Rhenys. Než se jí podařilo vysvobodit, draci se vrhli na bezbranné obyvatele města. Nakonec císařovna zabila i všechny draky, kteří se na její příkaz vrhli do otevřených kráterů rozbouřených hor. Lyra z té bolesti málem zešílela, i přes tlusté kamenné zdi slyšela jejich nářek, když umírali. Poté upadla do bezvědomí. Když se probrala, první, co uviděla, byla Dareonova tvář. K němu se teď upínaly všechny její naděje. V koženém vaku, který si s sebou odnesl, byla tři dračí vejce. Lyra si z celého srdce přála, aby se bezpečně dostal ke zbytku svojí rodiny na Dračím kámeni. Ozvalo se hlasité zadunění. Nedaleko od ní dopadl kus rozpálené horniny. Lyra přidala do kroku. Obloha se roztrhla. Pohoří plivalo na město salvy obrovským rozpálených kamenů. Lyra se vrhla ke zdi nebližšího domu, právě včas, aby se vyhnula jednomu, který mířil přímo na ni. Při dopadu balvan pukl, a kousky žhavé horniny zasáhly vše v nejbližším okolí, včetně její paže. Lyra vykřikla bolestí, v témže okamžiku se zřítila střecha domu, u kterého hledala útočiště. Trámy déle nevydržely těžkou vrstvu popela, která se na nich navršila. Do nosu ji udeřil pach spáleného masa. Zjistila, že při svém úhybném manévru upustila pochodeň, blesky křižující oblohu jí naštěstí poskytovaly dostatek světla. Chvilku sbírala odvahu, než se pustila do zuřícího pekla. Dala se do běhu. Cestou se snažila uhýbat před letícími kameny, což se jí i díky rychlým reflexům dařilo docela dobře. Muž, který právě vyběhl, ze svého hořícího domu neměl takové štěstí. Jakmile ho zasáhl kus horké lávy, proměnil se před jejíma očima ve změť krve a ohně. Postup jí ztěžovaly závěje popela a trosky zničených budov. Ve chvíli, kdy jednu obcházela, se povrch země najednou silně otřásl. V silnici před ní se rozevřela hluboká trhlina. Lyra se nezastavovala, zrychlila v běhu a rozšiřující se díru lehce přeskočila. Palác nebyl daleko. Čím více se k němu blížila, tím vyšší byla teplota. Konečně se dostala na Velké náměstí, které se rozkládalo před širokým mramorovým schodištěm vedoucím k hlavní bráně. Ke své hrůze také odhalila původ toho nesnesitelného vedra. Rozlehlý kopec, na kterém bylo královské sídlo vystavěno, obtékaly z obou stran dva široké rudozlaté proudy roztavené horniny. Odlesky plamenů se odrážely na bílých zdech, z několika částí mohutné stavby se v důsledku požárů zvedal hustý štiplavý kouř. Dvě z vysokých věží stále stály na svém místě. Potřebovala se dostat k té západní, kde se nacházel trůní sál. Jedno z lávových řečišť jí ale odřízlo cestu. Lyra se příblížila až k okraji, silný žár ji donutil ustoupit. Pátrala očima po okolí a hledala nějaký jiný způsob, jak se dostat dovnitř. „Zatraceně!“ Ulevila si nešťastně, dostala se tak blízko. Pomalu začínala propadat beznaději, když její zrak padl na vysokou sochu stojící na břehu ohnivé řeky. Asi měla zpodobňovat některého z jejích předků, nepamatovala si kterého, ale kdyby se jí podařilo sochu zbourat, možná by mohla dočasně posloužit jako most. Mohla by použít magii, ale to by ji na nějakou dobu velmi oslabilo. Na druhou stranu, pokud se chce dostat k císařovně, jiná možnost jí nezbývá. Lyra se z hluboka nadechla, nešlo to jinak. Vytáhla z pochvy připevněné k opasku svou dýku. Odložila sekeru a přistoupila k podstavci sochy, který ji o pár palců převyšoval. Nastavila dlaň a přejela ostřím po jemné kůži. Poté zvedla ruku, dotkla se horkého mramoru a zanechala na něm krvavý otisk. Lyra popošla o pár kroků stranou. Z její krve vyrazily rudé žilý, které se plazily vzhůru po nohách obrovské sochy až k její hlavě. Kamenný obr procitnul ze svého spánku a obrátil k ní svůj strnulý pohled. Lyra k němu myšlenkami vyslala svůj příkaz. Obr se mlčky zahleděl do bubllající lávy a vrhnul se do proudu. V téže chvíli jí projela oslepující bolest, která ji srazila na kolena. S vypětím všech sil se opět postavila a došla si pro svou sekeru. Socha ležela napříč přes žhavou řeku a držela se rukama za protější břeh, který tvořily schody vedoucí k paláci. Lyra opatrně položila chodidlo na povrch nově vzniklého mostu. Láva pod ní pěnila a valila se dál. V některých místech se na hladině vytvářela tenká krusta, která se nafoukla, poté praskla a vystřelila do okolí kusy roztavené horniny. Snažila se soustředit jenom na to, aby pokládala nohy před sebe. Hezky jednu za druhou, jen žádný spěch, hlavně nešlápnout vedle. Snažila se nevnímat ohnivou řeku pod sebou, vtom k jejím uším dolehl zvuk praskajícího kamene. Nohy sochy rozdrtil žhavá koule, kterou na ně právě hora vyslala. Lyra ještě zahlédla, jak se trhají na kusy. Valící se láva strhávala její vratký most a unášela ho dál po proudu. Na nic nečekala a rozběhla se k druhému konci, cítila jak se jí mramor rozpadá pod nohama. Odrazila se od obrovy hlavy a doskočila na bílé schodiště. Netušila ale, že břeh je podemletý. Schody se po jejím dopadu začaly bortit. Lyra zahájila zoufalý výstup k hlavní bráně. Pevné půdy pod nohama jí ubývalo s každým dalším krokem. Stoupala stále výš a výš, už chyběl jenom kousíček. Poslední schod povolil, když na něj došlápla. Stačila se na poslední chvíli zachytit jednoho z velikých kovových kruhů připevněného na jedno z křídel obrovských vrat. Sekera ji vyklouzla z ruky a byla pohlcena žhavým proudem. Brána byla naštěstí otevřená, stačilo se trochu zhoupnout a konečně se dostala na pevný povrch. Lyra vyčerpaně ležela na podlaze a snažila se popadnout dech. Tohle bylo jen o fous.

***

V trůním sále bylo šero. Místnost občas osvětlilo bleděmodré světlo blesku. Na pozlaceném křesle na druhém konci seděla drobná schoulená postava. Lyra sevřela svou dýku a pomalu postupovala dopředu. „Tohle není možné.“ Vyklouzlo jí z úst, když se dostala dost blízko. Ve vychrtlé holohlavé stařeně jen stěží poznávala svoji zářivou sestru. „Mae?“ Odpověděla jí chraplavým tichým smíchem. Z nich dvou to byla vždy Mae, kdo oslňoval davy. Před její krásou padali muži na kolena a ochotně jí nabízeli své životy. Lyra, vždy stávala po jejím boku a v jejím stínu. Možná, kdyby se na ni člověk podíval ze správného úhlu, mohl by ji také na chvíli považovat za pohlednou. Přes její pravou tvář se ale táhla od spánku přes líc až k pravému koutku úst dlouhá rozšklebená jizva. Pokud tedy někdo hovořil o čarodějnicích spíše se mu v mysli vynořil obličej Lyry, než sličná tvář její starší sestry. Mae hovořila chraplavým roztřeseným hlasem. „Čekám tu na tebe už hodnou chvíli sestřičko.“ V ruce svírala bílý roh zdobený rudým zlatem, vyrobený z dračí kosti. Zvedla hlavu a zadívala se na ni prázdnýma kalnýma očima. „Ty, ty jsi slepá.“ Vydechla překvapeně Lyra. I když teď Mae vypadala bezmocně, věřila, že by jí lehce mohla zasadit smrtící úder. Lyra sevřela svou zbraň o něco pevněji. Výraz Mae zkřivil usměv, který odhaloval zčernalé shnilé zuby. „Mohlo to být všechno naše, jen kdybys trochu chtěla.“ „Cože? O čem to mluvíš.“ Mae dělalo mluvení čím dál větší potíže, začínala blouznit. „Krev Rhoynských mužů je na tvých rukou.“ „Přestaň!“ Okřikla ji Lyra. „Kde je Sníh? Vím, že není mrtvý, cítím, jak mu bije srdce.“ Mae ji neslyšela a dál si potichu něco pro sebe drmolila. Lyra rozuměla jen útržky z toho, co říkala. „Smrt pod ledem.“ nebo „Cesta k věčnosti…oheň a led…vede skrz oheň a led.“ S těmy slovy nartech vydechla její sestra naposledy. Roh, pomocí kterého před tím ovládala draky, jí vyklouzl z prstů. Lyra jej zvedla. Ona sama žádnou pomůcku k ovládnutí draka nepotřebola, přesto ho raději vzala s sebou, nebylo by dobré, kdyby se dostal do rukou někomu nepovolanému. Lyra vyšplhala na vrchol věže. Stála na ochozu a shlížela na zkázu pod sebou. Z jejího malého ostrůvku už mnoho nezbývalo a ohnivá řeka si ukrajovala další a další díl. Většina paláce se zřítila, zbývala jen západní věž. Lyra upnula věškeré svoje myšlenky ke svému poslednímu dítěti, zoufale po něm pátrala a volala ho na pomoc. Z útrob hor se ozvalo zahřmění, země se zatřásla. Tisíce let staré základy nevydržely. Věž se bortila. Lyra ucítila na šíji horký dech, prudce otočila hlavu a pohlédla do velkým rudých očí. Poslední, co spatřila z výšky, byly černé oblaky kouře a horkých plynů, které se neuvěřitelnou rychlostí plazily dolů po strmých srázech hor vstříc ztracenému městu.

***

Vzduch byl chladný, ale čistý. Mráz ji štípal do tváří. Stála na okraji jeskyně, pozorovala zasněženou krajinu. Cítila zlověstnou sílu, cítila mrtvé, kteří odpočívají pod sněhem. Čekají, až přijde jejich čas. V rukou svírala roh zdobený rudým zlatem. Za chvíli se vrátila zpět do hlubokého doupěte v srdci studené hory. Stočený do klubíčka tam odpočíval obrovský bílý drak. Bílý jako sníh. Když ji slyšel přicházek, otevřel oči a pátravě si ji prohlížel rubínovýma očima. „Je čas jít spát.“ Pronesla konejšivě a položila ruku na hřejivé stříbřitě se lesknoucí škupiny. Vnímala jeho zpomalující se tep, víčka se mu zavírala, dech se uklidňoval. Cítila, jak jeho kůže chladne. Cítila, jak jí přestává být srdce, jak ji obklopuje zima. Pak už necítila nic.

The post Povídka č. 18 /2.kolo/ appeared first on Ice & Fire.

Povídka č. 17 /2.kolo/

Alek — Wed, 17 Oct 2012 17:38:44 +0000

pozn. na úvod: Mělo jít původně o deník (tedy téma 2), ale forma mi neseděla k obsahu. Výsledek svého snažení nakonec považuji za Perný den (téma 3), neboť jsem si jista, že pro hlavního hrdinu byl tento den plný napětí a nejistoty, zda vše vyjde, jak by mělo a i když se na výsledku nepodílel vlastníma rukama, většinu práce odvedly desítky jeho „chapadel“. Walder Příprava byla namáhavá, ale výsledek stál za to. Vše bylo na svých místech, figurky se začaly přesouvat na určená pole, hrály naučenou roli. Bubny přehlušily takřka vše. Byl to sladký zvuk. Ten nejsladší, jaký kdy jeho uši poznaly. Seděl ve svém velkém tmavém křesla a usmíval se. Byl si jist, že to nikomu nepřijde divné. Ne každý den vdáváte dceru. Ne každý den hostíte samotného krále. A on se jako správný loajální poddaný dmul pýchou nad takovou poctou. Lord Pijavice se zvedl od svého stolu a odešel, přesně jak bylo domluveno. Na začátku hostiny si neodpustil kousavě připomenout, že jeho bastard u sebe drží dva vnuky-Waldery. Pán domu předstíral nelibost. Ve skutečnosti mu to bylo celkem jedno. Pořád mám dvacet vlastních synů a vnuků nepočítaně. Sám ani nevěděl, kolik z nich nese jeho jméno, jistě jich ale bylo dost na to, aby ztráta dvou takových nebyla ani poznat. Ryman se odpotácel od svého stolu. Tupec, moc toho vypil a teď mi nebude k ničemu. Král tančil s medvědicí ze svého doprovodu a Walderovi došla trpělivost. Je čas. Tleskl. Jeho synové, čekající na povel, začali poháry tlouci do stolů, postupně se k nim přidávali další a další hodující, až nakonec muzikanti přestali hrát a síň postupně utichla. „Tvoje Výsosti,“ zvolal, „septon odříkal svoje modlitby, byly vyřčeny sliby a lord Edmure zahalil moji drahou Roslin do rybího pláště, ale stále nejsou mužem a ženou. Meč potřebuje pochvu, he, a svatba si žádá svatební noc. Co na to říká můj pán a král? Zlíbilo by se Jeho Výsosti, kdybychom je nyní vyprovodili do manželského lože?“ „Na lože! Na lože!“ začala skandovat skupinka jeho potomků. Král pozvedl ruku a odpověděl: „Myslím, že je načase, aby bylo tomuto zvyku vyhověno, lorde Waldere, a proto je nyní společně uveďme na manželské lože.“ Síní začaly poletovat chlípné poznámky na účet obou novomanželů, část hostů se odebrala pomoci jim se svlékáním a hudebníci je povzbuzovali písní Královna si sundala sandál a král si sňal korunu. Robb Stark se k obřadu nepřidal. Jaká škoda, ještě jednou v životě má šanci vidět nahou dívku a takhle ji promarní. Oba manželé už museli být v ložnici, když se jeden z pravnuků vydal ke dveřím. Zazněly první tóny Dešťů Kastameru. Lady Stark se vrhla za Edwynem a chňapla po něm, vyškubl se jí. Mladý vlk vyrazil pomoci své matce, ale moc daleko nedošel. První střela z kuše ho zasáhla do boku, druhá vzápětí do nohy a Jeho Veličenstvo upadlo. V nastalém zmatku přes něj jeden z nejvěrnějších přehodil desku stolu. Ten mladší Umber, vzpomněl si lord přechodu ve chvíli, kdy Malému Jonovi napodruhé setnul hlavu jeden z čerstvě příchozích vojáků Hrůzova. Walderovy oči těkaly kolem, počítaly padlé a vychutnávaly to nejsladší odčinění urážky, jaké za svůj dlouhý život zažil. Padla medvědice, co tančila se svým králem a mořský muž, tlustý syn lorda Příliš tlustého než aby mohl sedět na koni a králův strážce z horských klanů Severu nerozdýchal pár ran dýkami. Sestra jeho nejnovějšího zetě se plazila po zemi jeho směrem. Ani si nevšiml, kdo srazil ji, ale nejspíš jí docela šikovnou ranou pochroumal páteř, soudě podle způsobu jakým za sebou táhla své nohy. Deska stolu, zakrývající Jeho Výsost se svezla dolů a mladík po chvilce snažení klečel. Lord Frey pokynul hudebníkům a všichni až na bubeníka utišili své nástroje. Zvenku se ozvalo vytí té přerostlé chlupaté bestie. „He, Král severu vstává,“ poznamenal Walder. „Zdá se, že jsme pozabíjeli některé z tvých mužů, Tvoje Výsosti. Och, já se ti ale omluvím a všechno bude zase v pořádku, he.“ „Lorde Waldere! LORDE WALDERE! Dost,“ zakřičela králova matka, držíc jeho bláznivého vnuka. „Dost, říkám. Oplatil jsi zradu zradou. Už to zastav.“ Najednou měla v ruce dýku a přiložila ji Aegonovi pod krk. „Prosím. Je to můj syn. Můj první syn, a můj poslední.“ Ano, v té vaší válce zemřel také můj první syn. Já přišel o jednoho a pořád jich mám dvacet. Ty přijdeš o jednoho a žádný ti nezbyde. „Nech ho jít. Nech ho jít a já přísahám, že zapomeneme na toto… zapomeneme na všechno, co se tady stalo… Přísahám při starých bozích a nových, my… nepomstíme se ti…“ He, to si myslí, že jí na to skočím?! „Jen blázen by uvěřil tak nestoudné lži. Považuješ mě snad za blázna, moje paní?“ „Považuji tě za otce. Ponech si mne zde jako svoje rukojmí, Edmura taky, jestli jsi ho ještě nezabil. Ale Robba nech jít.“ „Ne,“ zaprotestoval tiše poslední jmenovaný. „Matko, ne…“ Walder se pobaveně ušklíbl. Králíček se nám z posledních sil ještě pohádá s vlastní matkou, he. „Ano. Robbe, vstaň. Vstaň a odejdi odsud, prosím, prosím. Zachraň si život…, když ne kvůli mně, tak kvůli Jeyne.“ Lord Frey zlostí přimhouřil oči. Jak si dovoluje jmenovat tady tu Westerlingovu děvku! Jako by zapomněla, že tohle všechno je hlavně kvůli ní! „Jeyne?“ zeptal se král zpitoměle a pomalu se zvedl. „Matko, Šedý vítr…“ „Jdi za ním. Hned. Robbe, odejdi odsud.“ „Pfff,“ přerušil je Walder. „A proč bych mu to měl dovolit?“ Catelyn Stark přitlačila na dýku u Zvoníčkova krku a nejspíš ani nezaznamenala Rymana a Bastarda Waldera, kteří se k ní pomalu plížili. „Na mou čest Tullye, na mou čest Starka, vyměním život tvého chlapce za Robbův. Syna za syna.“ Hlupačko! „Syna za syna, he. Jenže tohle je vnuk… a nikdy mi nebyl k užitku.“ Za Jeho Výsostí se objevila bledě růžová pijavice a se slovy „Jaime Lannister ti posílá pozdravení.“ vrazila meč svému králi do hrudi a otočila jím. Králova matka na tu scénu nepřítomně zírala a řezala Zvoníčkův krk. Jeden z mladších Freyů se k ní přiblížil a vykroutil jí dýku z ruky. Chvíli se zdálo, že se na něj vrhne a zbraň mu zase sebere, ale její ruce zamířily jinam. Hystericky se rozplakala a drásala si obličej, dokud neměla ve tváři hluboké rudé rýhy. Po chvíli toho nechala a začala si své zkrvavené ruce prohlížet, jako by je viděla poprvé v životě. Z hrdla jí vyrazil zvuk, jež mohl být smíchem i křikem zároveň. „Blázen,“ hlesl Ryman. „Zešílela,“ dodal Černý Walder. „Skoncujme to s ní,“ přikázal lord Bolton a jeden z vojáků jeho rozkaz jediným tahem ostré oceli bleskově vyplnil. V nastalém tichu se Walderův hlas zdál silný a zvučný. „Myslím, že teď už bych ti mohl odpustit, he…. Veličenstvo!“ Král Severu mlčel jako hrobb. Věnováno mé múze a mému bratru, neboť toto je jejich dílo, i když o tom sami nevědí.

The post Povídka č. 17 /2.kolo/ appeared first on Ice & Fire.

Povídka č. 16 /2.kolo/

Alek — Wed, 17 Oct 2012 17:38:32 +0000

TAJNÝ DENNÍK PETYRA BAELIŠA V podstate o nič nejde, ale vôbec by mi nevadilo, keby som bol väčší. Aspoň o pár centimetrov. Určite ešte vyrastiem, ale vyzerá to tak, že žiadny dlháň zo mňa nikdy nebude. V porovnaní s ostatnými chlapcami v mojom veku som krpec. Naša kuchárka Peggy ma sice utešuje, že čo je malé, to je milé, a potom ma núti, aby som jej vliezol pod sukňu, ale aj tak by som bol radšej, keby sa moje rastové hormóny konečne prebudili k životu! Ževraj muž rastie až do svojich dvadsiatich rokov. Ja osobne si však myslím, že človek rastie po celý svoj život. ♦♦♦ Naše chudobné panstvo je kamenisté, neúrodné a desivo nudné. Skapal tu pes. Kamarátov nemám, všetci sú beznádejní tupci. Nemám sa tu s kým normálne porozprávať. Náš paholok Gary nie je na potrebnej intelektuálnej úrovni. Keď som sa s ním pokúsil nadviazať rozhovor ne tému genderové aspekty medzinárodnej politiky, hospodárskeho poklesu a finančnej krízy za vlády Maegora I., s úžasom na mňa pozeral, a potom zamrmlal, že už musí ísť kydať hnoj. Dokonca ani môj otec nemá pochopenie pre moje záujmy. „Už zase ležíš v tých knihách?“ rozhneval sa. „Keby si radšej konečne robil niečo užitočné. Mohol by si napríklad pomôcť Garymu vykydať hnoj!“ Apropo, môj otec meria 151 centimetrov. ♦♦♦ Dnes ma vzal otec k akémusi pustovníkovi, ktorý býva v jaskyni na našom panstve. Ten človek síce príšerne smrdel, ale prorokoval mi skvelú budúcnosť, čím dokázal, že nie je úplný blázon. Ale aj tak som mal pocit, že by povedal čokoľvek, len aby zalichotil otcovi. Skoro by som povedal, že ho niekto podplatil mechom vína, aby mu vnukol nápad poslať ma niekam, kde by sa mohli moje výnimočné schopnosti ďalej rozvíjať. A skoro by som povedal, že som to bol ja. ♦♦♦ Už sa neviem dočkať, až pôjdem do opatrovníctva k lordovi Hosterovi Tullymu do Riekotočia! Je to priateľ môjho otca, zoznámili sa počas Vojny Deväťgrošových kráľov. Čím skôr odtiaľto vypadnúť. Preč od ovčích bobkov, baraniny a smradu hnoja z kozuba! Už aby to bolo. ♦♦♦ Konečne. Buď pozdravené, Riekotočie. Adié, moje rodné Prsty. Už na mňa nedosiahnete. ♦♦♦ Lord Tully má dve dcéry približne v mojom veku. Lysu a Cat. Sú to roztomilé stvorenia. Cat je pôvabná, chytrá, vzdelaná, vtipná, veselá, chápajúca, milá, nápomocná, pracovitá, vznešená, okúzľujúca, bezprostredná, priateľská, urečnená, dobrosrdečná, ľúbezná, obdivuhodná, zábavná, sčítaná, a vie tancovať gigu. Lysa jej jej mladšia sestra. ♦♦♦ Dnes dopoludnia sme sa s Tullyovkami v odľahlom kúte záhrady pod naším obľúbeným konárom hrali na bozkávanie. Navrhoval som síce kompletnú hru na doktora, ale prehlasovali ma. Lysa mi pri tom vrazila jazyk až do krku. Skoro som sa povracal, ale bol to nepochybne prejav náklonnosti. Pokúsil som sa tú istú techniku aplikovať i na Cat, ale vrazila mi takú facku, až sa mi zatmelo pred očami. „Petyr, mám ťa rada ako brata“, povedala mi neskôr. „Ale nič viac.“ Moju nasledujúcu vášnivú prednášku o Targaryenoch nemala záujem počúvať. Nič to, aspoň som to skúsil. ♦♦♦ Tento týždeň je u nás na návšteve Brandon Stark. Nadbieha Cat. Uchádza sa o jej ruku s láskavým zvolením jej otca, pána Riekotočia Hostera Tullyho. Ach, bohovia, ako ja toho magora nenávidím! Stále sa vyťahuje, že je väčší a starší ako ja a pokúša sa ma pred Cat znemožniť. Začal ma nazývať prezývkou, ktorú mi vymyslel Edmure (už som sa zmienil o tom, že Cat a Lysa majú retardovaného brata?) a teraz na mňa tým svojim teľacím hlasom pokrikuje vždy, keď ma vidí. „Nazdar, Malíček z Prstov!“ a „Malíček, nepotrebuješ nadvihnúť?“ Mám chuť ho zabiť. Ja som mu vymyslel aspoň tucet prezýviek, ale žiadna sa neuchytila, hoci všetky boli mimoriadne trefné a zábavné. Navrhol mi postupne súťažiť v jazde na koni, v súboji s tupými mečmi a v pretláčaní rukou. Ja jemu zase piškvorky, súboj vo veľkej násobilke a v hádaní citátov. Cat sa pri tom smiala až sa za brucho chytala a potom si spolu s Brandonom vyšli na prechádzku a piknik do lesa. Rozzúrilo ma to natoľko, že keď ma prišla Lysa utešiť, skoro som ju zrazil päsťou z balkóna. ♦♦♦ Vyzval som Brandona na súboj o Cat. Myslím, že som ho celkom potrápil. Neviem síce, koľko dní som som strávil v bezvedomí, ale mám z toho súboja dobrý pocit. Mám obe ruky v dlahe, nejaké tie polámané rebrá a občas mám závrate a vidím dvojmo. Dal som tomu sviniarovi zabrať. ♦♦♦ Musím odísť z Riekotočia. Cat s tým nemá nič spoločné. Ani lord Hoster Tully. A Brandon Stark už vôbec nie. V Kráľovom prístavisku mi ponúkli prácu, ktorá sa neodmieta. Budem robiť kariéru! Jupí! Predtým sa ale ešte zastavím na Prstoch. Zdá sa, že jediný, komu je to ľúto, je Lysa. ♦♦♦ To, že som sa s Lysou vyspal (skôr ona so mnou, ja som bol namol), že následkom toho so mnou čakala dieťa, a že ma Hoster Tully kvôli tomu vyhostil z Riekotočia, to je všetko iba bohapusté ohováranie. Taktiež nie je ani štipka pravdy na tom, že som sa cez Mesto čajok dostal do blízkosti kráľovského dvora iba vďaka tomu, že sa za mňa Lysa prihovorila u svojho vplyvného manžela Jona Arryna. To, že som ju celý ten čas nepokryte a cynicky využíval, je už úplný nezmysel. Možno sa bude zdať zvláštne, že klamem i vo vlastnom denníku, ale mne to zvláštne nepripadá. ♦♦♦ Brandona upiekol šialený kráľ Aerys spolu s jeho otcom Rickardom Starkom. Keď som sa to dozvedel, od radosti som začal hlasno spievať. Teraz by ešte mohli Cat vypadať všetky zuby a vlasy a Riekotočie postihnúť mor. ♦♦♦ Stále ju milujem. Nemôžem si pomôcť. Navždy ju budem milovať. Snívam o tom, že sa ku mne raz vráti a pochopí. Je to zvrátená fantázia, ale ja zvrátenosti nadovšetko milujem. Poslal som jej kondolenčného havrana, no neodpovedala. ♦♦♦ Brandon ešte nestačil poriadne vychladnúť a Catelyn sa už stihla vydať za jeho mladšieho brata Neda Starka! Je to šľapka, šľapka, šľapka!! ♦♦♦ Ženské sú všetky pobehlice. Hlavne Tullyovky. Už na ne nebudem myslieť. Je to absolútna strata času. Všetky patria do nevestinca. ♦♦♦ Kráľovo prístavisko predo mnou roztvára svoje nohy a ponúka mi potešenia, o ktorých som vždy sníval. Už som sa tu trochu poobzeral. Ľudia sú tu príjemne skazení a bezzásadoví. Vyzerá to tak, že by sa mi tu mohlo páčiť. ♦♦♦ Informácie znamenajú moc. Čím viac toho vieš, tým menej potrebuješ svaly. Slová dokážu viac ako meče. Samozrejme len predtým, než na tie meče skutočne dôjde. Musím sa viac skamarátiť s Varysom. ♦♦♦ Moc je korupcia. Korumpujem, teda som. Nie je nič sladšie ako pohľad na čerstvo skorumpovaného človeka. ♦♦♦ Lož je najlepšia, keď je úplne bezdôvodná. Iba tak, pre radosť, aby som nevyšiel z cviku. Keď klamem, klamem dobre a rád. Niekedy si už vážne začínam pripadať ako psychopat. ♦♦♦ Nemám čas ani chuť písať si denník. A okrem toho by to mohlo byť nebezpečné. Plány, ktoré mám, sú bezpečnejšie v mojej hlave. Takže ďalej iba stručne. ♦♦♦ Som členom Malej rady. ♦♦♦ Som správcom kráľovskej pokladnice. ♦♦♦ Som najlepší. ♦♦♦ Ženské ma už nezaujímajú, peniaze a moc ma vzrušujú omnoho viac. ♦♦♦ Dnes ma po rokoch navštívila Cat! Ach, sladká Cat! Mal som chuť na mieste ju znásilniť. Aby som bol presný, neprišla priamo za mnou, vyšetruje atentát na svojho syna. Keď prišla reč na jej dve dcéry, napadol ma ten najskazenejší plán zo všetkých. ♦♦♦ Do Kráľovho prístaviska prišiel Eddard Stark ako nový kráľov pobočník potom, čo starý kráľov pobočník Jon Arryn nešťastne zomrel (ehm). Stark so sebou priviedol svoje dcéry Sansu a Aryu, z ktorých tu prvú považujem za svoju potenciálnu budúcu manželku. ♦♦♦ Ješitnosť je rozhodne moja najmilšia neresť. Hneď po manipulácii s ľuďmi. A skaziť nevinnosť je výzva, ktorej nemôžem dlhodobo odolávať. ♦♦♦ Zdal sa mi úplne šialený sen o akomsi chlapíkovi v ploskej čapici, ktorý rozhodoval o tom, čo urobím, mal moc ovplyvniť každý môj krok, každé moje slovo! Príšerné. Prebudil som sa a kričal od hrôzy. Po raňajkách som zradil Neda Starka a hneď sa mi zlepšila nálada. ♦♦♦ Dnes ráno mi volal akýsi človek, ktorý sa mi predstavil ako „producent HBO“ a poradil mi, aby som si otvoril nevestinec. (Možno sa čudujete, kde sa vzal v Západozemi mobil, ale z môjho pohľadu to vypadalo ako havran.) Snažil sa ma o tom asi hodinu presvedčiť. Vodil som ho za nos, (v podstate len preto, aby som zabil nudu), a potom som ho poslal do čerta. ♦♦♦ Ten človek mi dnes zase volal. Bol otravný, drzý a neodbytný. Začína sa mi páčiť. Taktiež mi povedal, že som slizký. Zobral som to ako kompliment. Zriadiť si bordel je dobrý nápad. Asi do toho pôjdem. Čudujem sa, že mi to nenapadlo už skôr. ♦♦♦ Musím byť opatrný a hrať to na viac strán (ako keby som to hádam niekedy nerobil.) Cersei je paranoidná šialená krava a Joffrey ešte niečo omnoho horšie. Obaja sú nevypočítateľní, nemôžem si byť vôbec istý, že sa raz zle nevyspia a moja hlava sa mi nezgúľa z pliec kvôli nejakej hlúposti. ♦♦♦ Sansa. Je to zvláštne. Iba päť písmen. A taká je v nich sila. ♦♦♦ Rozmýšľal som o tom, že by som sa mal možno konečne usadiť a splodiť nejaké potomstvo. Myslím, že by som bol dobrý otec. Zostal by som v domácnosti a naučil sa prať a variť. V poslednom čase som emocionálne labilný. Neviem, čo sa to so mnou deje. Dokonca občas zabúdam intrigovať! ♦♦♦ Práve som raňajkoval svoj obľúbený čučoriedkový koláč, keď mi zase volal „producent z HBO“ a tentoraz mi striktne nariadil, aby som zabudol na svoje pedofilné chúťky a zamiloval sa do akejsi Ros, ževraj mi to pripísali do scenára. Šmaril som havrana o stenu ešte skôr, ako sa stačil zmieniť o mojom honorári. ♦♦♦ Za minútu priletel ďalší havran. Jednotka a päť núl. 100 000. Sto tisíc. Je to zvláštne. Iba päť núl. A aká je v nich sila. Stačí jeden podpis a … No, ešte si to nechám prejsť hlavou. ♦♦♦ Je mi to ľúto, moja malá Sansa. Ja milujem Ros! Jedine Ros.

The post Povídka č. 16 /2.kolo/ appeared first on Ice & Fire.

Povídka č. 15 /2.kolo/

Alek — Wed, 17 Oct 2012 17:36:15 +0000

Ak ste necitali, citajte, ak ste citali, precitajte este raz a budete mat lepsi pocit

Časť prvá: Dobrodružstvo zlodeja

Prekliaty a požehnaný, zabudnutý a oslavovaný ležal na chladnej skale. Okrem neďalekej veže to bolo jediné miesto, ktoré vyčnievalo z roviny ostrova na jazere. Strechy mesta boli ďaleko, strážne ohne ešte ďalej. No šum mesta, ktoré nikdy nespalo, k jeho ušiam doliehal tak či tak. Málokedy sa vydával mimo tieňa domov. Nieto ešte do areálu tohto ostrovného parku, ktorý bol po stáročia teritóriom Pohanov. Od tej doby, čo si “požičal“ ten veľkňažkin diamantový náhrdelník, pre neho nenachádzali žiadnu lásku. Vo vysokej tráve niečo zašuchorilo, a tak sa postavil a zošuchol zo skaly. Pritisnutý chrbtom o ňu by mal aj tak lepšie vyhliadky, ak by malo dôjsť k priamemu boju. I keď proti viacerým mužom by s mečom aj tak šancu nemal. Možno s nejakým ľahším zaklínadlom… Z úvah ho vytrhol ďalší šuchot, tentoraz bližšie k nemu. Videl hýbajúce sa obilie, a tak zistil, že postava mieri k veži. Nemalo zmysel sa krčiť. V tejto tráve by aj tak jeho pohyb videl každý už z diaľky. Vynoril sa z kruhu trávy, ktorý bol vykosený okolo veže. Videl postavu ktorú ostatní nemohli vidieť. Videl jemný odlesk bielych vlasov v čiernej kapucni. Videl hĺbku fialových očí plných myšlienok. Videl blednúcu jazvu ťahajúcu sa po pravom líci. „Tajomné odkazy, ešte tajomnejšie stretnutia,“ povedal hlasom sotva silnejším než šepot. „Myslel som si, že vy, bez tváre, ste so mnou konečne skončili, keď som sa vrátil do slobodnej dŕžavy po mojom úteku, než ste zo mňa mohli urobiť kňaza.“ „Nebolo našim cieľom byť…tajomní. Len…“ „Len ste sa rozhodli ukazovať svetu tváre ľudí, ktorí sú už dlho mŕtvi. Čo také sa stalo, že beztvárni potrebujú pomoc zlodeja? Potrebujete vedieť, či stále slúžim Jemu? Alebo či som stále muž najvyššieho kňaza?“ „My vieme, prečo si odišiel. A vieme aj, aké si urobil opatrenia, Jaqen. Máme prosbu na niekoho s tvojimi…skúsenosťami a talentom. Potrebujeme knihu.“ Odmlčala sa. „A to je niečo, čo vy nedokážete? V čom je problém? Je na Dračom kameni? V Zemi zapadajúceho slnka? Stratená tisícky rokov?“ „Je v hlave. V hlave mriswisha…“ Stratil slová. Mriswish. Pred očami mu prebehli spomienky na klietku a tvora v nej. Pretiahnutá akoby vlčia alebo jašteričia hlava s jemnou srsťou. Žlté, hlboko posadené oči. Skrčená postava, ľudské telo…srsť na zátylku a temene dlhšia, podobná vlasom. A oblečenie skladajúce sa z čierneho plášťa a hnedých kožených nohavíc. A predsa niečo bolo inak. Väčšina z týchto mutantov mágie sa hádzala do mreží. On len sedel v kúte, akoby premýšľal. Možno mal nad čím. Vraveli, že to bol uznávaný mág v citadele. Až do udalosti s tou knihou. Kaa-Hael. Tak sa volala. Ale čo obsahovala, nemohol povedať… To nevedel nikto. I keď, niekto očividne áno. Pomaly prikývol. „Kde ho nájdem? A čo z toho budem mať ja?“ Zasmiala sa. „Takže súhlasíš. Je v žalároch. Padlocké väzenie pod citadelou. Nemusíš sa báť, mágovia poslali Targaryenov, strážcov do ich sídla na Dračom kameni. A ty? Dvesto…“ „Štyristo.“ Prerušil ju. „A nie viac než sto v zlatých. A to v tých divných braavoských. Tam ho aj privediem. A sám tam pobudnem. Snáď tam ešte stále uvítajú utečencov. Zvyšok v šperkoch a drahokamoch.“ „Tristo a päťdesiat. Plus dve naše. Železné,“ odpovedala s jemným záchvevom nesúhlasu v hlase. Očividne to nebol jej nápad, tieto platobné podmienky. „Platí. O tri dni sa od brehu odrazí malá loď. Budú na nej dvaja ľudia. Táto loď zakotví až v Zálive hmly.“ Uklonil sa jej, a kým sa otočil, na chvíľu sa jej zadíval do očí. „Valar Morghulis.“ Stál na vysokej hradbe citadely. Sto stôp pod ním hradbu obmývala rieka. Za jeho chrbtom, päťdesiat stôp pod ním, sa rozprestierali vonkajšie záhrady. Konečne sa prinútil odtrhnúť zrak od rieky a mesta, otočil sa smerom do záhrad, ktoré by nebyť pokročilej hodiny boli plné zamilovaných párov, učencov rozjímajúcich o ohni, krvi a záhadách života a bohatých pánov prechádzajúcich rýchlym krokom, aby sa mohli stretnúť s jedným z archmágov. No teraz, dve hodiny po západe slnka, boli prázdne až na troch strážcov, jedného sediaceho pri dverách do vnútorných chodieb a dvoch prechádzajúcich po zvyčajných trasách. Mraky nad jeho hlavou temer dokonale zakrývali všetko svetlo hviezd a tlmili svetlo strážnych ohňov, čiže nebyť fakiel na stĺpoch, záhrady by sa topili v tme. Zasekol do cimburia kotvu a počkal, kým strážci prešli okolo, než zhodil lano. Zošplhal a začal pomaly a plíživo postupovať smerom k dverám. V ruke sa mu mihlo niečo lesklé a kožené a po tlmenom buchnutí sa strážca zviezol na zem. Odopol mu z opasku kľúče, odomkol dvere a vstúpil do chodby za dverami. Omráčeného strážcu zatiahol tiež dnu, aby ho tí dvaja nenašli a nespustili poplach. Rozhliadol sa. Chodba bola presne taká ako na mape. Chodba s množstvom odbočiek končiaca sa schodami nahor, vedúca na vnútorné nádvorie, akési átrium, nad ktorým sa týčila viac než 150 stôp vysoká biela veža. V noci či vo dne bola dobrým orientačným bodom. Vraj absolútny stred mesta. Aj tak by to bolo bývalo, keby sa do mesta nerátali slumy za hradbami. Určite bola minimálne stredom citadely. Na jej vrchu sa otvárali štyri dračie kolonády s obrovskými čiernymi rohmi, ktoré vraj ovládali drakov. No dnes večer nesmerovali jeho kroky tam hore, ale do hlbín žalárov a katakomb. Pomaly kĺzajúc z tieňa do tieňa sa pohyboval chodbou. Míňal výklenky, ďalšie chodby a zavreté dvere, až sa dostal k portálu do veže. Ticho sa vyklonil, aby si obzrel poschodie, na ktorom stál. Kameň podlahy bol pokrytý hrubým kobercom. Okrem tej jeho videl sedem chodieb. Pri štyroch stáli dvaja strážcovia. Stiahol sa a spoza opaska vybral mapu. Chviľu do nej hľadel, aby sa uistil, kade má pokračovať, potom ju opäť zbalil a vydal sa dopredu. V hale bolo aj napriek pochodniam šero. Nikto sa neunúval meniť ich tu často. Mágovia sa príliš spoliehali na strážcov na hradbách a pod nimi. Prikrčil sa a začal postupovať okolo miestnosti pritisnutý k stene a temer neviditeľný pre oči strážcov. V prvom výklenku narazil na svietnik vykladaný zafírmi a akúsi očividne starú knihu. Usmial sa a obidva predmety zmizli v mešci na jeho opasku. Šikovná vecička. “Požičal” si ju odtiaľto naposledy. Zvonku mešec, zvnútra truhlica. A nikdy to nevážilo viac než skutočný mešec. Preplížil sa až k ďalšej chodbe, pri ktorej z obidvoch strán stáli strážci. Našťastie, ten z jeho strany stál dva kroky od steny. Pritlačil sa o ňu a pomaly začal postupovať poza neho. Zadržal dych a vkĺzol do chodby, ktorá sa po pár stopách otvárala do ďalšej menšej miestnosti s množstvom dverí. Systematicky zisťoval, kam viedli každé jedny. Väčšina do spální, dvoje do skladísk. Celkovo našiel dosť zaujímavých šperkov. Väčšinou prstene a náhrdelníky. Všetky skončili v jeho mešci. Nakoniec otvoril posledné dvere a začal zostup po starom servisnom schodisku. Zišiel o osem poschodí nižšie a spleťou chodieb sa začal plížiť smerom k celám. Zastal pred mrežou, ktorá označovala začiatok stráženého priestoru. Teda nie, že by cestou nestretol žiadneho strážcu, ale tú zmenu bolo vidieť. Pred mrežami bola prázdna stolička. Asi si stráž niekam odskočila. Za mrežami sa otváralo jedno z nižších poschodí bielej veže. Narozdiel od toho, cez ktoré prechádzal naposledy, do tohto ústili len tri chodby. Po obvode miestnosti sa prechádzal strážca a jeden luster so sviečkami spolu s pochodňami po stenách zalievali miestnosť príjemným svetlom. Keď sa strážca dostal na druhú stranu miestnosti, prešiel k dverám a spod rukavice vytiahol šperhák. Zastrčil ho do zámky a zavrel oči. Opatrne ním začal pohybovať. Pristrčil k nemu ihlicu a počkal, kým zámok ticho necvakol. Cesta bola otvorená a začal premýšľať, ako sa dostať cez strážcu. Nebol hrdlorez. Nepotreboval rozsievať smrť, pokiaľ to nebolo potrebné. Oveľa radšej by ho bol omráčil, lenže ako sa dostať zaňho. Zabi ho… Zašepkal mu do ucha cudzí hlas. S dýkou v ruke sa otočil o 180 stupňov, no nik za ním nestál. Zabi ho, pošli ho pred moju tvár. Nespoznávaš môj hlas? Pochopil. Prehodil si dýku do druhej ruky a otvoril mreže. Na zavŕzganie sa strážca otočil, no skôr, než stihol povedať čo len jediné slovo, so svišťaním mu okolo krku preletela dýka a on spadol ako podťatý na zem. Lenivo za sebou zabuchol oné mreže, prešiel miestnosťou a zohol sa. Zobral zbraň, otrel ju do suknice a mŕtvolu presunul do tieňa chodby, ktorou pokračoval ďalej. Vošiel do ďalšej, slabšie osvetlenej a nestráženej miestnosti so štyrmi vchodmi a istý si sám sebou pokračoval jedným z nich ďalej. Vedel, čo ho čaká na konci. Kľúčom odomkol železné dvere a vošiel do miestnosti za nimi. Svetlo sa zredukovalo na jednu osamotenú sviečku na stole. Pri stole sedela zhrbená postava a niečo písala. Pomaly položila brko a otočila sa naňho. V šere uvidel dve žlté oči. „Jaqen. Čakal som ťa o pár minút skôr. Zablúdil si?“ ozval sa chrapľavý hlas s náznakom vrčania, no nie hnevu. „Vieš moje meno. Vieš aj, prečo som tu?“ Tvor sa zdvihol a prešiel k posteli v rohu. Zobral z nej balíček s vecami a podišiel k nemu bližšie. Zo stola ešte cestou zobral knihu, do ktorej písal. Prikývol a prehodil si na hlavu kapucňu. „Poďme.“ Jaqen otázky nekládol. Očividne tu bol ten horšie informovaný. Len pokrútil hlavou a vydal sa ďalej, vedúc tohto tvora preč. Cestou našiel ešte niekoľko vecí, ktoré stáli za námahu ukradnúť ich. Našli veci, ktoré Michaelovi, tak sa, ako mu prezradil, volal tento zvláštny tvor, zhabali, keď ho zavreli do väzenia. Pomerne veľkú tornu. Našťastie svoj únik naplánoval dobre. Vyšli z bloku s celami cez ten zamrežovaný portál (stolička bola stále prázdna) a pri prvej príležitosti zahli doprava a po úzkych schodoch smerom dole, až na úroveň mora. Zahli vpravo, vľavo a zastali. Otočil sa na svojho spoločníka s prstom priloženým na perách. Pomaly začal postupovať dopredu až do jaskyne vymytej vodou. Akýsi prírodný prístav pod citadelou. Videl len štyroch strážcov. Citadela bola dnes podivne vymretá. Ale to možno súviselo s tým úbytkom ľudí s nadaním v poslednej dobe. Zavrel oči a ruky zovrel do pästi. Traja strážci stáli otočení smerom k vode a jeden stál pri stene. Zabi ich… Vytiahol luk z tulca a zavesil si tetivu. Vybral tri šípy. Zapichol ich pred seba a nadýchol sa. Vsadil prvý, namieril a vystrelil. Nepozeral sa, či trafil, no natiahol druhý šíp skôr, než odznela ozvena šplechnutia. Prvý bol vo vode. Zvyšní traja sa rozbehli smerom k nemu, no to už vzduch preťal druhý šíp. Opäť krk. Opäť trafil. A po ňom padol tretí. Pustil luk a vytiahol dýku. Štvrtý padol tvárou napred. Pozrel sa naspäť na mága a pokynul mu, aby prišiel bližšie. „Nastúp si do člna a vesluj von. Ja tu musím zostať a držať zdvihnutú mrežu. Čakaj ma pod hradbou.“ „To nebude treba“ zamrmlal a potom zašepkal niečo v akomsi podivnom jazyku. Reťaze v rohu sa začali vinúť a napínať. „Poďme, dlho to nevydrží,“ povedal, načo obaja naskočili do jedného člna a chopili sa vesiel v ňom.Vyplávali z tunela na more, spod hradieb na rieku a po nej cez mesto. Oboplávali citadelu po rieke, ktorá ju obkolesovala. Valýria bola zvláštne mesto. Vďaka baniam pod mestom prosperovala po ekonomickej stránke, ale neovládala ho rodina, ako bývalo zvykom v krajinách zapadajúceho slnka. V strede mesta sa rozkladala citadela, miesto učencov a mágie. V severnej časti mesta oddelené vlastnou hradbou sa rozkladalo Jesenné údolie so sídlami dračích a banských lordov. Na západe to boli sídla remeselníkov a trh, Šedá štvrť. Východ, Kamenná štvrť, bol domovom slobodných ľudí a na juhu bol prístav. Otroci, ktorí pracovali v baniach a chudobní ľudia bývali za hradbami. Pokračovali riekou ďalej cez Šedú štvrť a vyšli v prístave. Mesto bolo ešte pomerne tiché, no i tak bolo vidieť, že nikdy nespalo. Kuchtíci už miesili cesto na chlieb, rozkladali ohne a krájali mäso vo varných stánkoch. V dokoch pobehovali ľudia, nakladali lode, aby mohli vyplávať. Všetko bolo, ako má byť. Plávali ďalej na jeden z malých ostrovov, ktoré tvorili prirodzený vlnolam prístavu. Jaqen nechápal, prečo plávajú práve tam, ale Michael to očividne vedel. Prirazili čln o breh. Ani ho neprekvapilo, že pri vystupovaní mu podala pomocnú ruku postava v bielo-čiernej róbe s kapucňou na hlave. Pomaly ich viedli po vyšľapanej ceste smerom k akémusi kruhu kameňov so starou polozborenou vežou. „Jaqen a Michael. Konečne ste sa k nám pripojili…“ Podišla k nim obrovská postava a objala oboch. „Dnes je veľký deň. Deň, kedy Valýriu pohltí more a démoni budú hodovať na mäse mŕtvych.“ Nechal ich tam stáť a sám odišiel do toho, čo kedysi bývalo vežou. Nasledovali ho. Vo vnútri bol kruh fakieľ a na jednej strane bol akýsi čitateľský pult. „Nebudeme čakať. Začneme,“ povedal Michael a z torny vybral dve knihy. Jednu položil na pult, druhú si zobral do kruhu a začal od stredu kresliť runy smerom doľava a von. Jaqen sa oprel o zbytok steny a pozoroval ho. S týmto už nemal čo robiť, čakal len, aby ho vyplatili. Okolo sa začali schádzať muži bielej a čiernej. Toto nie je práca mnohotvárneho. Toto je práca Hlavného kňaza. A všetci ho slepo nasledujú. Ako vieš, že ma to nepoteší? Zomrie veľa ľudí, ale mi pretrváme. Inak by sme zanikli. Myslíš, že poslali preč drakov náhodou? Nie. Toto bolo predpovedané už pred vekmi. Kaa-Hael… Na pravé poludnie sa Michael konečne postavil za pult a ešte raz si prezrel, čo vyrobil. Z vonkajšej strany ostrova už stála loď, ktorá ich po skončení mala odviesť do bezpečia. „Začnime,” povedal svojim ľahko chrapľavým hlasom. „Nech je táto jazva znamením rany tohto smrteľného sveta. Z tohto mesta nech vzniká skaza mužov, ktorí vo svojej arogancii chceli ovládať naše životy a smrť ako ich vlastné. Slepo budovať svoje kráľovstvo na ukradnutých vedomostiach a márnomyseľnosti. Teraz musia byť skonzumovaní pravým plameňom a skazou, ktorú sa snažili kontrolovať. Nech ozveny tejto skazy znejú celým ich svetom. Nech celý ich svet znie tónmi tak, že všetci, ktorí žijú a budú žiť, môžu počuť tóny ich skazy a zúfať.“ Chvíľu akoby sa zastavil čas. A po chvíli, akoby niečo roztrhlo realitu.

Časť druhá: Skaza legendy

Dojedal neskoré raňajky. Uličkou sa vznášala vôňa pečenej slaniny, pražených vajec a čerstvého chleba. Alebo cítil len svoje raňajky? Dnes sa nezaťažoval ťažkými myšlienkami. Bol tretí deň v týždni a celý deň mal pre seba. Nemusel počúvať nadávky vedúceho skladu v prístave. A hlavne nemusel vstávať o piatej ráno. To bol tiež dôvod, prečo si raňajky vychutnával až teraz. Tak neskoro, že to mohol byť pomaly aj obed. Hodil na stôl medené mince a postavil sa. Vybral sa uličkami dokov smerom k citadele. Miloval prechádzky v chladnom jesennom vzduchu. Nebola už páľava ako ešte pred pár týždňami, no ulice neboli zasypané snehom. Ale každý deň bolo chladnejšie. Prešiel mostom a pod bránou. Na dláždenom chodníku sa hrali deti. V tieni jablone sa objímal párik mladých. Na lavičke sedeli postarší manželia. Človek sa za múrmi citadely mohol narodiť, v týchto záhradách mohol vyrásť pri hrách s rovesníkmi, nájsť si lásku, vychovávať tu svoje deti a zomrieť pri kŕmení holubov. Prepadla ho nostalgia. Kedysi bol tiež jedným z tých detí. Aj jedným z tých zaľúbencov. Ale nikdy nebude jedným z tých starých. Jeho žena jednoducho umrela priskoro. Posadil sa pod jeden zo stromov, zavrel oči a otvoril myseľ spomienkam. Zo spánku ho vytrhol rev, praskanie a krik. V prvom momente si omámený myslel, že jednoducho sníva. No potom videl čiernu oblohu a akýsi utekajúci človek oňho zakopol. Bolesť bola príliš reálna na to, aby to bol len sen. Rýchlo sa zdvihol na nohy. Utekajúci už bol od neho ďaleko. Rozliehali sa výkriky bolesti a zem sa triasla. Zvuk znel slovami ľudí okolo neho. Biela veža padá. Dal sa do behu. Len nech je čo najďalej, ono to prejde. Bežal smerom k bráne spolu s ostatnými ľuďmi. Pred nim bežalo malé dievča. Ešte kúsok a budú v bezpečí. Mýlil sa. Nebo rozčesol zelený blesk. Videl tu zrážku a počul rachot hlasnejší než tisíc hromov nasledovaný zlovestným pukaním. Akoby meteorit rozštiepil zem samotnú. Zastavil, zarazený šokom. Za ním sa otvárala hlboká puklina, ktorá sa ťahala spod citadely. Videl v nej podzemné tunely. Vedel, že citadela je mravenisko, ale netušil že až takéto. Vtom sa ozval krik a on vzhliadol práve vo chvíli, aby videl, ako ďalší meteorit narazil do bielej veže a tá sa začala zosúvať sama do seba, aby nakoniec padla smerom do Jesenného údolia. Toto je koniec. Toto je koniec Valýrie. Rozbehol sa preč. Strážne ohne chŕlili lávu a kamene. Jesenné údolie bolo zavalené bielou vežou a citadela samotná akoby sa prepadala. Cesta tam bola stratená. Jediným spôsobom, ako mohol uniknúť, boli doky. Periférne zazrel dievčatko, ktoré predtým utekalo pred ním. Stálo tam a plakalo pri mŕtvole nejakej ženy. Kus kameňa jednej z veží vo vonkajšom múre jej rozdrvil telo. Rozhodol sa vziať to obkľukou a zobrať ju. Bola malá, unesie ju. No než k nej stihol pribehnúť, veža sa zosypala celkom. Spŕška sutín a kameňov pristála na dievčati. Už jej nebolo pomoci. Zamrazilo ho. Zomrieme tu všetci. Všetci… No aj tak utekal ďalej. Videl praskajúce múry a prepadajúce sa budovy. Zem akoby si brala späť, čo bolo jej. Oblúk hlavnej brány sa už netýčil majestátne vo vzduchu, no jeho sutiny ležali v prachu na schodoch. Zastal na vrchole schodiska a pozrel sa dole. Napadlo ho jediné slovo. Skaza. Kamenná štvrť bola v plameňoch. Topila sa vo vulkáne, ktorý sa otvoril uprostred. Nad Šedou štvrťou sa vznášal tieň jašterov. Draci. Museli ujsť z jám. Utekal dokmi. Hlavná ulica viedla od citadely až na hlavný trh, kde sa tiesnili ľudia. Dobehol tam a počul hukot. Všetci sa otáčali. Aj on. Citadela sa prepadala. Už bola len málo nad úrovňou konca ulice po ktorej bežal. Nastal ešte väčší zmätok a pohyb. Po zemi sa váľali mŕtvoly. Zrazu všetko zahalil tieň. Pozrel nad seba a videl vlnu. Väčšiu ako kedykoľvek predtým. Zmietla hradby a doplazila sa až na námestie. Zistil, že v topánkach má mokro. Ľudia, ktorí prežili, sa začali otáčať a zúfať. Po mori cesta neviedla. A mesto akoby sa prepadalo hlbšie a hlbšie. Prišla ďalšia vlna a ďalšia. Tam, kde boli hradby, už boli len akési kôpky sutín. Móla a lode zmizli úplne. Zachrániť sa môže len v tom, čo zostalo z citadely. Začal utekať. Ako to videli ľudia, utekali tiež. Tí, čo prežili. Keď ich v tom zahalil tieň a akoby oblak tepla. Jeho posledné myšlienky patrili dievčatku, ktoré zavalila veža. Stál na ostrove a pozeral na horiace, polopotopené mesto. Strážne ohne chŕlili lávu, no tá vytekala aj uprostred mesta. Biela veža už dávno ležala v troskách. Nemusel to vidieť, aby vedel že Jesenné údolie je zatopené. Nad mestom sa vznášali draky, para a dym. Ťažko povedať, čo z toho bolo smrteľnejšie. Zo zeme začal vyliezať pach síry, šíril sa až k nim a more vrelo. Veľké vlny ničili viac a viac. Zemi sa vracalo, čo bolo jej. Bane sa prepadávali a bolo vidieť, ako sa ruiny noria hlbšie a hlbšie. Draky pomaly odlietali preč a vrany a čajky prilietali späť. Z mora sa ale dymilo. „Prečo si to urobil?“ spýtal sa Michaela vedľa neho. „Valýria pomaly ale iste zanikala. Už od vzniku Braavosu. Poslední draci prežili. Tajomstvá pretrvajú. Nie ale tie, ktoré sa potopili. Už nikdy nebudú mocní ovládať toľko drakov, čo kedysi. Ukradol si knihy, ktoré sú spolu so mnou poslednou studňou. Valýria bola dobrá. Ale svet, ktorý budovali, nebol miestom pre to, čo má prísť. A nie je ani miestom pre nás. Zima sa blíži, Jaqen. Čo keby sme pokračovali v Zemi zapadajúceho slnka? Tam to vraj býva celkom prijateľné. A naviac, tvoje kúzla tam nebude poznať každý.“ Zasmial sa. Jaqen prikývol a pozrel smerom k Hlavnému kňazovi. „Myslíš, že nás vyhodia v Dorne?“ Michael prikývol. O viac sa nebolo treba starať. Stáli na móle v Yornwoode a pozerali ako služobníci nakladali ďalší tovar do lode, vykladali prázdne sudy a nakladali vodu, solené mäso a krvavé pomaranče. Michael bol v hostinci, Jaqen na móle. Stál tam s Hlavným kňazom. „Naozaj nepôjdete s nami? Boli by ste dobrým prírastkom…“ „Nie. Michael pokračuje na sever, vo svojej mužskej,“ zasmial sa „podobe a ja idem smerom do Búrlivého konca. Bude nám tam lepšie. A ak budete mať prácu, nájdete ma, nie?“ Kňaz príkývol. „Tak teda, Valar Morghulis,“ povedal Jaqen a vtisol kňazovi do dlane kovovú mincu. „A nezabúdajte, prečo ste tu.“ Otočil sa a odkráčal preč.

The post Povídka č. 15 /2.kolo/ appeared first on Ice & Fire.

Povídka č. 14 /2.kolo/

Alek — Wed, 17 Oct 2012 17:36:03 +0000

Tajný deník Sansy Stark Robb Stark zařval smíchy a otočil na další stránku. „A když jsem včera šla po nádvoří a pozdravila ho, tak se na mě usmál a mírně se uklonil. Cítila jsem, že v té chvíli se moje srdce na okamžik zastavilo. Je tak galantní a hezký a vtipný. Otec říká, že železní jsou násilníci a rebelové, ale to není pravda. Otec o tom vůbec nic neví. Jak to vůbec může říkat, když ho vidí, jak slušný a milý k nám všem je? Možná bych si ho jednou mohla vzít. Matka říká, že by nevypadalo dobře, kdybych si vzala naše rukojmí, ale já ho chci. Jak mu to jen sluší, když natahuje luk…“ Theon se zašklebil a předváděl, jak natahuje luk. Bradu měl vztyčenou do výšky a koutky úst mu cukaly smíchy. Když Theon pantomimcky ukázal, jak vypouští šíp, všichni na nádvoří se zasmáli. Kolem Robba, který stál na sudu a postupně předčítal Sansiny zápisy, se shromáždil zbytek Starkových dětí. Arya kolem pobíhala v zablácených kalhotech a vysokých botách, Bran seděl na jednom ze sudů a přihlouple se křenil, a Rickon obdivně zíral na Robba a také se snažil vyškrábat na jeden ze sudů. Bylo vlhké ráno a věže Zimohradu pokrývala těžká peřina mlhy. Bylo chladno a hradní stěny byly pokryté nízkým nánosem jinovatky. Děti na nádvoří byly zabalené do kožešinových plášťů a až na pár služebných zbytek hradu ještě spal. Děti by byly také spaly, kdyby je Theon s Robbem neprobudili divokým tlukotem na dveře jejich komnat. Když Robbovi mladší sourozenci slyšeli Theonův pronikavý smích a Robbovo vzrušené povídání, opustili teplo svých postelí a rychle se oblékli do prvního oblečení, které našli. Vyběhli na nádvoří, kde Robb svíral malou knihu v kožené vazbě a společně s Theonem v ní četli a po chvilce vždy vybuchli smíchy. Děti k nm zmateně přišly, aby se podívaly, co je zdrojem jejich pobavení. Robb začal posměšně předvádět Sansin tenký hlas. „Je to ten nejhezčí chlapec na Zimohradu. Robb je také hezký, ale to je můj bratr a to se nepočítá. Jeyne Poole taky říká, že se jí Theon líbí. Někdy se mi zdá, že až moc.“ „Jsi k rozrhání, Theone! Za chvíli se dozvíme, že tě tajně miluje i Bran,“ rozesmála se Arya. Bran vyskočil na nohy a chtěl do Aryi strčit, jenže ta už byla na druhém konci nádvoří, kde se choulila za pytly s bramborami. Bran ji dohnal a natahoval se k ní, aby ji shodil na zem, ale Arya mu utekla zpět ke zbytku svých sourozenců. Bran se zamračil a posadil se zpátky na svůj sud. „Vsadím se, že by tě i přeprala,“ řekl Theon s posměšným úšklebkem na tváři. „Zmklni, Theone,“ zuřil Bran. Robb pouze obrátil oči v sloup a pokračoval ve čtení tenkým hlasem. „Na minulé hostině Theon tancoval třikrát s Jeyne. Třikrát! Se mnou jenom dvakrát.“ Robb začal předstírat, že pláče, a Theon chytil Aryu za ruce a s řehotem s ní začal tančit po nádvoří. Tomu, co předávděla Arya, se nedalo říkat tanec. Arya pouze poskakovala a pohazovala nerozčesanými vlasy. „Já chci taky tančit,“ Rickon se zavěsil Arye na nohu. „Ne, já jsem Jeyne Poole a tančím jenom s Theonem. Protože je ták krásný,“ Arya se se smíchem odstrčila od Theona. „To je asi naposled, co jsme tě viděli tančit, má paní,“ ozval se hlas za Aryinými zády. „Jory! Pojď, čteme vznešenou literaturu!“ řekl Robb a seskočil ze sudu. „Slyšel jsem, můj pane. Lady Sansa ale vaším čtenářským kroužkem nadšená nebude.“ Robb pouze pokrčil rameny a strčil deník Branovi. „Jsi na řadě,“ pokynul Branovi. „Ne! Teď chci číst já!“ vykřikla Arya a vytrhnula deník z Branových rukou. „Ne, Robb řekl, že mám číst já. A co ty vůbec víš o čtení?“ Bran se pokusil vzít si deník zpět. Arya si ho těsně přitiskla k hrudi. „Náhodou! Tenktokrát na mě ani septa Mordane nekřičela,“ zasmála se Arya. „Och, tak to už jsi správná dáma,“ zakřenil se Theon. Arya udělala pukrle a hloupě se usmála. „Theone, Aryo, nechte toho. Jsme uprostřed napínavého zvratu,“ Robb si vzal deník zpátky a pokračoval ve čtení. „Proč by ho měla dostat Jeyne Poole? Je to jenom hloupá majordomova dcera. Teda, je to moje přítelkyně, ale není to urozená dívka. Theon by měl dostat někoho s urozenou krví a dobrým vychováním. Septa Mordane říká, že jsem ta nejvychovanější a nejtalentovanější dáma, kterou kdy poznala.“ „Septa Mordane neví, co plácá. Všichni víme, že nejtalentovanější dámou na Zimohradě jsi ty, Robbe,“ Theon se zašklebil. „Buď zticha, Greyjoyi!“ „Copak nejsi dáma? Kdybys byl pořádný muž, tak bys se mnou už dávnou navštívil nevěstinec v podhradí.“ „Co je to nevěstinec?“ zeptal se Rickon. „Ano Robbe, vysvětli nám, co je to nevěstinec. A zkus se u toho nečervenat,“ uchechtla se Arya. Robb zrudl. „Všichni mlčte. Ty bys ani Aryo neměla sama vědět, co to je. A ty, Greyjoyi, přestaň mi kazit sourozence.“ „Jon už mi dávno řekl, co je to nevěstinec!“ vykřikla Arya. „Vidíš Robbe? Sníh je ten, kdo ti kazí sourozence,“ řekl Theon. „Jon nikoho nekazí!“ Arya se zamračila na Greyjoye a usmála se na druhý konec nádvoří. Všichni se obrátili směrem, kam se dívala. Jon Sníh vycházel ze dveří a zmateně se rozhlížel po nádvoří. Měl na sobě teplé oblečení, přes které měl přehozený sobolinový plášť po Robbovi, který si k sobě přivinul těsněji, když ucítil chladný ranní vzduch. „Co se tady děje?“ zeptal se Jon, když ke skupince přišel blíže. „Čteme Sansiny výlevy srdce,“ řekla Arya s uličnickým zábleskem v očích. „Proč mě nikdo nevzbudil?“ „Theone, ty jsi říkal, že jsi na něj klepal, ale on řekl, že se mu nechce,“ otočil se Robb na Theona. „To není pravda. Nikdo mě nebudil,“ zamračil se Jon. Všichni se tázavě otočili na Theona. „Já… budil jsem ho. Asi mě neslyšel.“ „Lžeš!“ strčila do něj Arya, až se zapotácel. „Opravdu Theone, přestaň se chovat jako naprostý idiot,“ řekl Robb a znechuceně si ho změřil. Theon se podíval do země a otočil se k nim zády, mumlajíc něco o zatracených bastardech. „Pokračuj, Robbe. Chci vědět, jak to skončí.“ Arya se posadila na sud, na kterém předtím Robb stál, a podložila si hlavu dlaněmi. Robb se usmál a dal se znovu do čtení, předvádějíc Sansu. „Milý deníčku, dnes byl nejhorší den mého života. Když jsem se nasnídala, chtěla jsem si dát nějaké citronové zákusky. Na stole jich ležela plná mísa, ale když jsem se do jednoho z nich zakousla, musela jsem to sousto hned vyplivnout. Byly slané! A moje sestra Arya a ten hloupý Jon Sníh se začali v rohu místnosti smát! Bylo mi do breku. Proč mi to Arya dělá?!“ Robb pomrknul na Aryu, která se smála a plácala se dlaněmi do kolen. „Vůbec se nechová jako dáma! Jak je to možné, že jsme sestry? Proč to udělala? Chápu, že to udělal Sníh, je to basta…“ Robb přestal číst a podíval se na Jona. Jon Sníh zírala do prázdna, ale když si uvědomil, že se na něj všichni dívají, usmál se a pokývnul na Robba. „Pokračuj.“ Robb otočil na další stránku a po chvilce začal číst z jiného dne. „Je to ohavnost a sprostota! Arya dnes požádala otce, aby mohla vynechat lekci se septou Mordane a mohla se zúčastnit nějakého hloupého lovu. A otec jí to dovolil! Řekl sice, že si Arya tu lekci musí nahradit a na tom hloupém lovu bude poslouchat Robba, ale stejně je to neslušné a nevychované! Arya se nepotřebuje potit na koni, ona se potřebuje naučit lépe číst a vyšívat!“ Arya přerušila Robbovo čtení odfrknutím. „Ne že by si ji někdy někdo mohl vzít. Je tak nešikovná a neotesaná a…“ Robb se zastavil a zahleděl se k dveřím vedoucím do věže. Všichni se podívali tentýž směrem. Z dveří vyběhla Sansa s rudými tvářemi. Nemohli si nevšimnout, že přestože byla rozzuřená, má perfektně upravené vlasy a na rozdíl od nich správně zašněrované oblečení. „Kdo mi to vzal?!“ zavřískala přes nádvoří. Všichni se zachichotali a vyměnili si pohledy. Sansa pokračovala rychlou chůzí ke skupince. „Řeknu tu matce! Okamžitě mi to vraťte!“ Sansa valila oči a divoce gestikulovala rukama. „Takhle se dáma nechová, lady Sanso,“ uchechtl se Theon. „Byla to Arya, že ano? Dej mi ten deník, Robbe!“ Sansa se natáhla k Robbovi, ale ten už vyhodil deník do vzduchu, odkud ho chytla Arya a běžela s ním pryč. „Aryo! Okamžitě mi to dej!“ Sansa se rozběhla za ní, ale pouze opatrně, aby si v blátě neušpinila dlouhé sukně. „To mě nejdřív budeš muset chytit!“ Arya zběsile běhala kolem Sansy a uhla pokaždé, kdy se po ní Sansa napřáhla. „Prosím! Aryo!“ Sanse se do očí začaly hrnout slzy. Po chvilce se přestala po Arye natahovat a pouze stála a vzlykala. „Měla bys jí to dát, Aryo,“ řekl Jon. „Vždyť se ani nesnaží si to vzít zpět!“ Arya hodila deník Theonovi. Theon začal listovat stránkami a když našel, co hledal, zlomyslně se ušklíbnul. „Jeho pohyby byly ladné a vznešené. Tančil lépe, než kterýkoliv chlapec na Zimohradě. Jestli uměl tak krásně líbat, jako uměl tančit…“ Sansa se vrhla po Theonovi a pokusila se mu vytrhnout mu deník, ale místo toho spadla na zem do bláta. Její bledě modré šaty byly celé špinavé a mokré a když se pokusila vstát, podklouzly jí nohy a upadla znovu. Theon se zachechtal. „Za to tě septa Mordane nepochválí,“ řekla Arya a podala deník Branovi. Jon Sníh udělal pár kroků k Sanse a podal jí ruku. Sansa se ho nasupěně chytla a postavila se na nohy. Když pevně stála, pustila se Jona a pokusila si nenápadně otřít ruku do sukně. Jon se pouze podíval na zem a odešel. „Brane, prosím.“ Bran na chvíli zaváhal, a pak se podíval do země a ruku spustil podél těla. Theon Greyjoy mu vzal deník z ruky a natáhl svou ruku Sansiným směrem. Sansa se po něm opatrně natáhla a když už se její prsty téměř dotýkaly deníku, Theon ucukl a vztyčil ruku nad hlavu. Sansa se pokusila vyskočit a vzít mu deník, ale Theon byl vyšší. Sanse po tvářích tekly slzy a srdceryvně vzlykala. Theon hodil deník Robbovi, ten jej chytil a přehodil ho Arye. „Všechny vás nesnáším! Jdu to říct otci!“ zavřískala Sansa a se vzlykáním odběhla z nádvoří. „No, a jsme v háji,“ zahvízdla Arya.

The post Povídka č. 14 /2.kolo/ appeared first on Ice & Fire.

Povídka č. 13 /2.kolo/

Alek — Wed, 17 Oct 2012 17:35:53 +0000

Vzácnější než valyrijská ocel

„Vzdej to, draku,“ zakřičel jsem mu do obličeje. Podíval se na mě a pohrdavě se usmál. „Drak se rybě nevzdává.“ Zaklonil hlavu, nabíral dech do plic, nechápal jsem co chce udělat, když náhle mu z hrdla vyrazil nepřirozený vysoký skřek, který trhal bubínky, a snad se v něm dalo rozpoznat slovo Akulatraxas. ***** „Drahá, omlouvám svůj nechutně opožděný příchod. Seznam mne prosím se svým milým společníkem.“ Tu větu jsem střelil naprosto od boku během rychlé chůze po molu, ale to, co se odehrávalo přede mnou, mě přimělo k tomuto nevratnému kroku. Maekar, jak bohatý tak arogantní kupecký šlechtic z Valyrie navoněný jako apatyka, s neduživým tělem a doprovázený početnou suitou sluhů nebo otroků (ve Valyrijském majestátu to bylo prakticky totéž), byl host lorda Manderlyho, který byl pobočníkem krále Severu pro věci námořního obchodu. Zájmy celého Severu a Valyrijského majestátu se právě teď křížily v záležitosti Kamene a návštěva měla tyto protichůdné tendence poněkud vyhladit. Ovšem podle lorda Manderlyho pokoušet se o dohodu s Maekarem mělo asi stejný smysl jako přesvědčit kance, aby neryl rypákem v hlíně a Alisia o něm dříve prohlásila, že stejně mohli z Valyrie vyslat jako zástupce pytel fíků. Proto vyslal raději Alisii spěšnou cestu na Kámen s cílem uzavřít dohody o plavbě na místě a Valyrijce pak postavit před hotovou věc. Maekar byl zjevně podpořený spíše více než méně korbely medoviny a právě se pokoušel kombinací kostrbatě vzletných slov a vymydlených rukou, v nichž třímal imaginární truhlu plnou šperků přesvědčit moji svěřenkyni o své nekonečné oddanosti a bohatství, kterým ji zahrne, nepochybně pokud se s ním odebere na jeho loď, na lodi do Volantisu a ve Volantisu do jeho paláců obklopených zahradami s vodotrysky. Dva páry očí se otočily ke mně. V jedněch se mísila opilost, rozmrzelost a nedůvěra k tomu, že nějaký obyčejný kapitán stráže či kdo, by měl být manželem ženy jako Alisia. V těch druhých ovšem… „Ale ovšem, můj drahý manželi. Zde tento velice bohatý, velice zcestovalý a velice zdvořilý muž je vznešený Maekar, prakticky nejbohatší šlechtic Volantisu. Je na cestě po svobodných městech a po přístavech západozemských království, aby podpořil své obchodní zájmy v těchto místech. Byl tak laskavý, že mi nabídl svá nosítka a vyjádřil se v tom smyslu, že pokud bych přijala pohostinství na jeho lodi, dopravil by mne do Volantisu rychlostí vlaštovky. Vyjádřila jsem svou obavu, že jeho loď Vlaštovka je již plně naložena, na což odpověděl, že disponuje ještě jednou nenaloženou. Říkám to správně, šlechetný Maekare?“ Na hru přistoupila okamžitě. Ten muž je bohatý a mocný příslušník Valyrijského majestátu a navíc host jejího strýce; to chce diplomacii. Na druhou stranu by mi neudělalo nic větší radost, než ho pořádně protáhnout pod molem. No, uvidíme… „A vy, velectěný Maekare, majiteli naložené a nenaložené Vlaštovky, dovolte mi představit vám sera Brandona, mého drahého chotě a jednoho z kapitánů stráže mého strýce Roberta Manderlyho.“ Pohotovost a nenucenost, s jakou se Alisia zapojila do hry, stejně jako ohníčky v jejích očích, to všechno byla po nepovedeném dni ta nejsladší odměna. „Drahá, omluv mou nedochvilnost, avšak byla to služba tvému strýci, co mne zdrželo, že jsem tě nemohl včas vyzvednout ve vinárně u Hbitého úhoře. Budu ti to později vyprávět. A rád poznávám vznešeného Maekara, vyslance Valyrijského majestátu. Můj pán se o tvé návštěvě drahý pane vyjádřil nanejvýš uspokojivě. Valyrijským kupcům budou opět naše přístavy otevřeny v zájmu nejlepších vztahů Severu a Valyrie na věčné časy. Má drahá žena Vám jistě byla příjemným společníkem, avšak nyní si již musíme odepřít potěšení z tvé přítomnosti pane, neboť i my máme své povinnosti v přístavech Essosu. Naše loď Severní vítr je již připravena k vyplutí.“ Maekar i za střízliva budil dojem, že není v chápání mezilidských vztahů právě nejbystřejší. Teď se zjevně snažil poprat se s nečekaným vývojem situace, které se před chvílí cítil pánem. Ohromoval okázalostí a teď najednou před ním stojí obyčejný kapitán, který si vzhledem k věku sotva vydělal na první vlastní plášť a drze se prohlašuje manželem krásné a vznešené Alisie Manderly, osobní emisarky Roberta Manderlyho, ženy, která dokázala ve dvacátém roce jména pro Bílý přístav dohodnout výhodnou obchodní smlouvu s Pentosem a o rok později usmířit u jednacího stolu Braavosany a Valyrijce, a která to, nechť Balerion, Meraxes a Vhaga nedopustí, dokonce potvrdí. „Ale dhrah-drahá kl-krásná lady Alisio, nesdělila jste mi, že jste oddána s tímto s-s-srs, s tímto pánem.“ Vytkal jí po způsobu vysoké valyrijštiny, čehož jsem začínal mít dost. Jen ještě chvilku pokračuj ty bejku a bude mi jedno kým jsi. Trochu se rozmluvil. „Ale já vám rozumím, žena jako vy se nechlubí mužem jako on, vždyť jaký je to pořádek, vznešená půvabná dáma jako vy a takový pán z nemanic. Ale učiním vám návrh. U nás je možno ženu z manželství vykoupit. Řekněte si cenu mladý muži, a je předem splacena.“ Na mysl mi přišla představa, jak mu tu jeho cenu zašiju do jeho pláště i s ním a pak ho vleču za lodí. Pohrával jsem si s tou myšlenkou a Maekar možná pochopil jako začátek vyjednávání, když se mi na tváři rozlil nevinný úsměv. Úsměv byl ovšem doprovázen tím, že se moje pravá ruka sevřená do pěsti začala zvedat- Alisia zachránila situaci. „Obávám se, že můj drahý manžel je příliš hrdý, aby mohl na něco takového přistoupit, i když tvá nabídka jest velmi šlechetná vzácný pane. Jsem však poslušnou ženou a zcela svému muži oddanou. Ještě jednou ti děkuji za milou společnost a teď nás již omluv. Dobře dopluj.“ Ta její pohotovost, kdo by to do ní řekl. Ale i já jsem se mohl nakonec blýsknout. Než jsme udělali dva kroky od Maekara a jeho suity, Maekar chtěl něco říct, vykročil vpřed a plynulým skluzem po vlhkém dřevě přístavního mola zahučel s mohutným šplouchnutím do bahnité vody. Než se jeho suita rozhoupala, byl jsem u pacholete na přivazování člunů a hodil mu do vody lano. Chvíli sebou plácal a hrabal, než přišel na to, že je tu vody sotva po prsa, pak se chytil lana a jeho sluhové se konečně vzpamatovali a začali ho na laně vytahovat ven. Pohled na smějící se Alisii – k nezaplacení. Ale stejně mi bylo trochu líto, že jsem ho do té vody nehodil sám… ***** „Že ty jsi ho tam chtěl hodit sám?“ otázala se Alisia cestou k naší lodi. „Jak neobyčejně bystrý pozorovací talent,“ opáčil jsem s úsměvem. „Jaký jsi to hrubián. Kdybys jen věděl, co všechno jsem od něj mohla mít, paláce, spousty sloužících, co by splnili každé mé přání, truhly plné zlata, šperky s velkými drahokamy, skříně plné šatů ze vzácných látek. Ach, taková nabídka se přece neodmítá.“ Je to potvora, provokuje, ale však počkej. „ I já jsem přišel zkrátka, mohl jsem tě nechat vyvážit ve zlatě, skončit s otročinou pro tvoji vznešenou rodinu, vrátit se na tvrz svého otce a vesele si dožít v klidu, místo abych hlídal tebe nebo tvé strýčky, tetičky, sestřenice, babičky, bratříčky a sestřičky, aby nám náhodou nebyli ukradeni.“ Klopýtla a o mé rameno se opřela poněkud déle, než nezbytně musela. „Ale to by byl podvod,“ řekla nevinně. „My přece nejsme manželé sere Brandone. Zkazils mi vdavky a vůbec, jen za to, žes něco takového zmínil, bych tě měla vykázat ze svých služeb.“ V očích jí při tom hrály rozpustilé plamínky. „Jen do toho, stejně už mám dost tvého věčného fňukání o nepodařených vdavkách a podařených nápadnících. Klidně ti toho vypucovanýho Maekara přitáhnu zpátky za ty jeho dlouhý vlasy, ať se s tebou zlobí on. Aspoň mi už jedna nesnesitelná mladá dáma nebude vyčítat, že chodím pozdě.“ „Psí,“ odfrkla si s hranou namyšleností. „Ten milý odporně bohatý Valyrijec jen poskytl ochranu nezkušené dívce v nesnázích, když ji doprovodil do přístavu. Vlastně poskytl Bílému přístavu službu. A navíc jsem se od něj nemálo dozvěděla, rozhodně byl otevřenější než při jednání u strýce. Povídal něco o tom, že si v Pentosu uložil nějaké tři pojistky nebo co, až prý Kámen bude mít monopol na dračí vejce, že se mu budou hodit.“ „Ach jak jsi rafinovaná drahá. Přiměla jsi podříci se vychytralého a podlého vyslance chystajícího naši zkázu, který vůbec nebyl opilý a kul své temné plány,“ řekl jsem s tak vážným a zahloubaným hlasem, jak jsem dovedl, abych se nezačal smát nahlas. „Jsi zlý, chodíš si kdovíkde a vůbec si nevážíš mých diplomatických a výzvědných dovedností. Rozejdeme se od stolu i lodě.“ A se svým „psí“ okázale pohrdavě pohodila hlavou ode mne až její dlouhé světlé vlasy zavířily ve vzduchu. Samozřejmě jsem se nedal. „A víš co? Ještě že to byla jen lež, když si představím, co by mě jako tvého chotě čekalo když bych jen jednou přišel o chvilku pozdě, říkám si, že nejlépe je člověku samotnému,“ řekl jsem s cukajícími koutky úst. Samozřejmě nevydržela uraženě koukat stranou. „Tak abys věděl, že jsi nepřišel včas ti budu vyčítat ještě hodně dlouho. Co kdyby se mi něco stalo? Mohli mě unést Lysénští piráti a chtít za mne výkupné nebo muži z Železných ostrovů jako solnou ženu nebo jak tomu říkají a nejen že by ti to neodpustil můj strýc, ale tobě by to bylo líto. A neříkej že ne.“ Byli jsme už u můstku na naší loď, využila toho, postavila se mezi mě a můstek s rukama v bok s tak legračně bojovným výrazem, že jsem kapituloval. „Tak jo, vzdávám se, nechal jsem dámu čekat, sypu si led na hlavu. Přímo ten nejledovější ze Zdi. Hned se dám zapsat k Noční hlídce, to bude fér.“ „To ať tě ani nenapadne, Brandone Umbere,“ řekla Alisia tak rychle, jako bych to snad myslel doopravdy. Náhle byla vážná a úsměv z tváře jí zmizel. „Vždyť víš, že si tě jenom dobírám. Jsi jediný přítel kterého mám, kromě mistra Meluzína. Jsi můj rytíř.“ Na chvíli se odmlčela. „Pro mého strýce by nejspíš byla úleva, kdybych zmizela ze světa, nemusel by kvůli mě vydržovat jednoho mistra navíc a mít neustále zásoby makového mléka. Někdy si myslím, že mě na diplomatické cesty posílá jen proto, abych mu neumírala před očima.“ Nemělo smysl jí teď něco namítat. Právě teď nemělo smysl opakovat mnohokrát řečené, že diplomatické záležitosti Bílého přístavu jí Robert Manderly svěřuje jen proto, že ji bezmezně miluje a důvěřuje jí, jen proto ji nevehnal do nějakého dohodnutého sňatku, umožnil jí vzdělání od mistrů, nechal ji vydupat si mne coby jejího osobního strážce a nakonec svou Alisii pustil i na tuto cestu, samozřejmě jako vždy „už poslední.“ Ale zjevně ji tentokrát považovala za opravdu poslední. Znal jsem ji moc dobře. Kdepak nechat ji v neveselých myšlenkách. Jak tak stála přede mnou, prostě jsem ji zvedl do náruče a prohlásil „Mylady, přála sis loď?“ Odpor předstírala jen chviličku, pak zavelela: „Vzhůru do dáli. Můj rytíři, přenes mne na palubu prosím, a ne abys mi vyhrožoval že mě upustíš do vody jako posledně.“ ***** Měli jsme za sebou Prsty, Město racků a byli na úrovni Krabího zálivu, když přišel noční záchvat. Byl jsem už bohužel příliš zkušený; jakmile jsem odvedle zaslechl lapání po dechu a vrzání lůžka, vběhl jsem do její kajuty, pod hlavu podložil co nejvíce měkkého a běžel probudit mistra Meluzína. Ten přispěchal s odvarem z makovic a společně jsme jej Alisii vpravili do krku než záchvat přešel do nezvladatelné křeče a mohla ještě polykat. I když se Alisia rychle fyzicky zotavila a už druhý den chodila po palubě jako by se nic nestalo, znal jsem ji příliš dobře, abych poznal, jak ji noční událost zasáhla. Po chvíli předstírání veselí a opojení z cesty se vrátila do své kajuty. Plavili jsme se na velké obchodní karace, kde bylo pro cestující dost soukromí, a to jí dávalo možnost schovat si smutek pro sebe. Probíral jsem zrovna s kapitánem počasí a kolik času nám zbývá na Kámen, když se u mne objevil mistr Meluzín a naznačil mi „teď hned, před pěti minutami bylo pozdě.“ Přikývl jsem že rozumím, omluvil se kapitánovi a rychle zamířil za Alisií. Seděla schlíple na lůžku jako opuštěné štěně. A jako štěněti, které se shledalo s rodinou se jí oči rozjasnily, když jsem se posadil vedle ní. Sláva, deprese je snad jen chvilková. Záleželo mi na ní moc, přiznávám. Zamiloval jsem se do ní jako mladý ucho od prvního pohledu. Počkat, já vlastně pořád byl mladý ucho, zelenáč, kterej to řízením osudu dotáhl na kapitána osobní stráže Alisie Manderly. Tak na to mám vlastně trochu právo. Chtěl jsem něco říct, ale předešla mě. „Víš ty jeden kolohnáte, proč jsem si vybrala právě tebe za – ty moc dobře víš, že víc než jen osobního strážce, namísto všech těch možnejch Starků, Arrynů, Harrenů, Bouřlivých králů nebo Martelů, co se jejich titulama dají dláždit ulice? Nebál ses. Nebál ses jednat, když jsi to mohl s čistým svědomím nechat na komkoli jiným. Padla jsem na zem jako hruška, když mi nohy vypověděly poslušnost, tejden jsem měla bouli jen od zatraceně tvrdý dlažby na Rybonohově náměstí, jakej to byl dopad, okolo plno služebnictva, ale všichni koukali jak zkamenělý a kdo mě popadnul a zakřičel na celý kolo JSOU TU NOSÍTKA PRO DÁMU?, nejsou, dobrý, mylady jsem nucen tě odnést do hradu. Nějakej sotva vycvičenej aspirant strýcovy stráže. Ještě mi znělo v uších jak od zvonu po tý ráně, ale tohle si pamatuju dokonale.“ „Já vím,“ usmál jsem se při té vzpomínce. „Už jsi mi to párkrát vyprávěla. Krom toho si matně pamatuju, že jsem byl tehdy u toho.“ Šťouchla mě do ramene. „Tak je to. Nebál ses mě, nebál ses lidí okolo, nebál ses co se stane. Nejspíš by ses nebál ani draka, kdyby letěl okolo lovit nějakou princeznu. A krom toho máš skoro stejnou vyřídilku a praštěný nápady jako já.“ „Mám starší sestru, co pusu nezavřela, když jsme byli děti, když jsem se vedle ní chtěl prosadit, musel jsem se tohle naučit. Ovšem nemáš pravdu, trochu se mi z toho všeho točila hlava, potřebovala jsi zjevně pomoct.“ „Taky už jsi mi říkal, že máš sestru s vyřídilkou, tu musím jednou pozvat k nám, bude to učené hádání v Bílém přístavu a mistři nebo možná básníci a trubadúři o tom popíší spousty pergamenu.“ Na chvíli se odmlčela a hleděla mi do tváře s tím svým vroucím pohledem, který jediný na celém světě mě dokázal zbavit výřečnosti. V paměti se mi opět vybavil ten den, o kterém Alisie mluvila. Bylo to před necelým rokem. Mířili jsme s deseti strážnými do Staré mincovny, doprovodit mincmistra se vzory nové ražby za Robertem Manderlym, když jsem spatřil Alisii, útlou, krásnou dívku rozplácnout se jak širokou tak dlouhou vedle kašny. Dřív než ostatní jsem pochopil, že její nohy nedělají to, co od nich chce a že je třeba dostat ji co nejrychleji k osobnímu mistrovi. Moc jsem se nerozmýšlel, popadl ji, poněkud vyjevenou a ušpiněnou od dlažby, s rostoucí boulí na čele a namířil si to s ní v náručí hezky na hrad. Nikdo neodporoval a Alisia už vůbec ne, jen se mne chytla rukama kolem krku a prohlásila něco jako „na hrad můj šlechetný Floriane, na hrad,“ a tak mi až když jsem jí bezpečně doslova předal do péče mistra a jejích služebných došlo, že jsem se možná dopustil porušení všech myslitelných dvorních pravidel. Jaké bylo moje překvapení, když mi druhý den přistála v kasárnách pozvánka na audienci od samotného lorda Roberta, který mne bez velkých okolků vyzval, zda jsem ochoten „to jeho třeštidlo“ hlídat ve dne v noci pokud možno před ní samou. Že prý si mladá dáma výslovně vymínila, že odteď bude jejím osobním hlídačem jen a pouze ten mladík zaběhlý k nám z Času hrdinů, který ji nesl přes půl města a ještě jí u toho říkal krásné věci jako že to nic, že boule se do svatby zahojí a pro sebe si tiše nadával jak je to najednou na ten hrad tak zatraceně daleko, když sebou tahá pytel zmoklý pšenice. Opáčil jsem, že pokud si pamatuji tak skutečně trochu pršelo, a lord Robert se smál až se za bachor popadal. Pak, když si vyslechl můj výslovný souhlas, mne povýšil na kapitána a jmenoval osobním strážcem své neteře a emisarky Alisie. Což kromě vlastní komnaty (kterou jsem stejně moc nevyužil) namísto lůžka v kasárnách znamenalo být jejím společníkem, přítelem a žel kteříkoli zatracení bohové velmi často i pomocníkem v nouzi. Alisia byla naprosto jiná, než by jeden očekával od dámy v jejím postavení. Nejen vznešeně půvabná, útlá a křehká, byla vděčná, byla upřímná, rozpustilá, trochu zasněná s hlavou trochu v oblacích, laskavá ke služebnictvu, a přitom právě tyhle vlastnosti dokázala dokonale v diplomacii využít. A já jsem se zamiloval hned jak se mi podezřele spokojeně uvrtala v náručí a zeptala se, jestli má boule aspoň symetricky na obou stranách čela. „Hádání si hlavně šetři na Kámen, i když ty ho máš v zásobě že, by zbylo na celej Essos až po Ašaj. Někdy si říkám, že vlastně můj úkol není chránit tě před všemi nebezpečenstvími světa, ale chránit svět před nebezpečenstvím tvé proříznuté pusy. Sice mi z toho někdy drnčí v hlavě, ale na druhou stranu si říkám, že konám nejodvážnější hrdinský čin od časů, než Andalové vstoupili do Západozemí. Dřív jsem myslel, že pro svou milou jednou zabiju draka nebo tak něco, ale ty bys každého draka ukecala aby zanechal princezen a přešel na vegetariánskou stravu. Zkrátka naprostá zkáza chodu světa. Co jen pověstí a pohádek by se muselo přepsat. A proti tomu všemu nebezpečenství stojím jen já.“ Hrdinsky jsem vystrčil bradu, což ji rozesmálo ještě víc. „Vidíš, nikdy mě lacině nezačneš utěšovat,“ odpověděla se smíchem. „Ať se cítím sebemizerněji, ty mě prostě rozesměješ a nevím jak to děláš, ale najednou si připadám v naprostým bezpečím před čímkoli. A o tom jsem vlastně chtěla mluvit. Chtěla jsem ti poděkovat, říct, jak moc jsem ráda, že jsi tu se mnou.“ Neřekl jsem nic, zato jí políbil. A to pořádně. Zajímavé, že při všech žertech a důvěrnostech to bylo vlastně poprvé. Pochopil jsem, že čekala přesně na tohle. Objal jsem ji jako bych chránil pampelišku před větrem, ona mi položila hlavu na rameno a zašeptala: „Konečně jsi to udělal, můj šlechetný rytíři. Že ti to ale trvalo. Líbat ti ještě moc nejde, zato objímáš mě bezvadně.“ Pak už neřekla nic, zato mi dlaní přejela po tváři a políbila ona mne. Cítil jsem její tělo, její lehký dech, tlukot srdce. Tak moc jsem si vždycky přál jí obejmout víc než jen v žertu a konečně to bylo tady. Objal jsem ji těsněji, hladil ji po vlasech, po těle. Vstoupila do nás tělesnost, něha, síla. Vnikl jsem do ní, byla jen ona a já a naše spojení a na ničem jiném nezáleželo. Tiskli jsme k sobě, zcela prostoupeni jeden druhým. Společně jsme dýchali, stejná krev tekla našimi těly. Byli jsme spolu a byli jeden pro druhého. Věděli jsme to a chtěli to tak navždy. ***** „Valyrijci. Namyšlení tak, že mají dojem, že se příroda, bohové či jak svět vlastně chápou, točí nějak okolo nich. Prý kdysi byli pokojní a skromní pastýři ovcí. Jen jim padly dračí vejce do rukou, je jich všude plno. Ghiskarci byli kdysi pány Zálivu, který dnes známe jako Záliv otrokářů. Valyrijci se dohodli s několika městy na pobřeží, že teď budou obchodovat s nimi a tato města uzavřela své přístavy pro lodě ze Starého Ghisu. Ghiskarci poslali podle svého zvyku eskadru válečných lodí, jaké ale bylo jejich překvapení, když nad jejich loděmi zakroužili první valyrijští draci a většinu proměnili v hořící vraky. Několik válek, které posléze Valyrijci s Ghisem vedli vždy pod záminkou „obrany volného obchodu“, skončilo pokaždé ziskem nových území a měst pro Valyrijce, ale to jim nestačilo. Nakonec z kdysi mocného města nezbylo nic než pole soli, síry a lebek.“ Mistr Meluzín přerušil výklad a Alisia na něj navázala. „Pak následovalo Rhoyne. Staré kroniky říkají, že čtvrt milionu mužů zaplatilo životem za vzdor proti rozpínavosti valyrijského vlivu. Ubohý zbytek pod vedením královny Nymerie našel azyl až v Dorne.“ „Všechno tohle se stalo dávno,“ pokračoval mistr Meluzín. „Okolní svět měl štěstí, že čím mocnější Valyrie byla, tím víc byla valyrijská vládnoucí třída zaměstnaná mocenským bojem jednoho proti druhému. Nikdy naštěstí nevytvořili skutečné jednotné mocenské centrum, ale vždy šlo o sdružení několika mocných rodů, patrně pozůstatek jejich původního kmenového uspořádání. Nakonec se po ovládnutí Rhoyne jejich expanze před asi třemi stoletími zastavila…“ „Stačí,“ pozvedl jsem ruku v obraně před dalším výkladem. „Jako voják znám historii valyrijských výbojů skoro nazpaměť. Teď se zdá, že po letech mocenských zápasů se situace stabilizovala a jejich expanze nabrala směr Západozemí. Zatímco vznešený Maekar zasvěceným známý jako pytel fíků“ – mrknul jsem na Alysii – „nás svými řečmi o parcích s vodotryskem zdržoval v Bílým přístavu, jeho povedení kumpáni si zatím rozjeli operaci Kámen pod Valyrijskou ochranou. Nechci být prorokem ale obávám se, že mu brzo budeme říkat Dračí kámen. Tedy pokud se odsud vůbec dostaneme.“ Mávl jsem rukou po zátoce. Naše karaka kotvila v zátoce, obklopená pěti válečnými veslicemi. Vprostřed jejich hlavních plachet byl znak červeného draka – znamení rodu Targaryenů, jak podotkla Alisie. „Tohle nesnáším. Nechat se nachytat jako zajíci v říji. Já zodpovídám za bezpečnost naší cesty a takhle nechám kapitána vplout přímo do pasti. Kdyby mě viděl starý ser Mors Hornwood! Dostane se mi vojenskýho vzdělání od nejlepšího zbrojmistra Západozemí a takhle se nechám zahnat do kouta,“ nešťastně jsem rozpřáhl rukama. „Počkej,“ položila mi Alisia ruku na rameno, aby mě uklidnila. „To já jsem měla tohle všechno předvídat. Bylo mi pořád divné, proč k nám poslali zrovna Maekara. Ten by nevyjednal ani na slepici vejce. Podívej, po břehu se blíží uvítací výbor.“ Ukázala tím směrem. Vysoký hodnostář Valyrijského majestátu s praporečníky a ceremoniáři mířil k molu. Po jeho boku šel muž podobného vzezření v částečné zbroji s dlouhým mečem u boku a několik strážných. Za jeho suitou v uctivé vzdálenosti následovali místní představitelé. Požádal jsem kapitána, aby přes bok přehodil můstek na molo. Než jsme vystoupili z lodi, ještě jsem se ohlédl zpět do zátoky, ale válečné galéry se zjevně nechystaly nás v tuto chvíli napadnout. A tak jsme my tři, Alisia, mistr Meluzín a já vystoupili z lodi a zamířili v ústrety uvítací delegaci. Kapitána jsem pro všechny případy varoval, aby zůstal v pohotovosti, ale byl to spolehlivý námořník a věrný služebník lorda Manderlyho. Věděl co má dělat, což ovšem také znamenalo, že věděl že mnoho právě teď dělat nemůže. Za pár okamžiků už naše trojice stála tváří v tvář valyrijskému představiteli. Vypadal jako mladší a důvtipnější verze Maekara. Sám o sobě nevypadal příliš nebezpečně. Zato muž vedle něj, , jehož jsem pro výraznou podobnost vzezření považoval za jeho bratra, zcela očividně nenosil meč u boku jen pro okrasu, i když měl v hrušce kámen, který by patřil spíše do nevkusně drahého dámského šperku. Byl oděný v plné kroužkové zbroji avšak bez přilby, přes kterou měl varkoč v heraldických barvách Targaryenů a přes záda měl velmi lesklý kulatý štít. „Jsem Daeron Targaryen, emisar Valyrijského majestátu a ochránce Dračího kamene,“ představil se. No vida, však jsem to říkal. „Co přivádí loď Bílého přístavu do vod patřících nejvznešenějšímu Valyrijskému majestátu? Tito zdejší obyvatelé se před nedávnem svobodně rozhodli o připojení svých ostrovů k Valyrii, za což jsme jim ochotně poskytli ochranu jejich vod, obchodu a rybolovu.“ Alisia a Meluzín se zdvořile uklonili. V tu chvíli jsem byl ještě radši než obvykle, že jako osobní strážce nejsem prakticky brán na vědomí a ceremoniální povinnosti se na mne nevztahují. Neměli jsme mnoho času si rozmyslet, jak jednání za těchto nečekaných okolností povedeme. Alisiina pohotovost však zapracovala spolehlivě jako vždy. „Mé jméno je Alisia Manderly, jsem emisarkou svého strýce, vznešeného sera Roberta Manderlyho, pána Bílého přístavu a pobočníka krále Severu Hallise Starka. Nechť vznešený emisar odpustí náš vstup do výsostných vod valyrijských,“ pronesla tím nejmedovějším hlasem. „Naše loď je na obchodní cestě do Starého města a v mlze jsme nešťastně zbloudili.“ Chudák kapitán Davos, pomyslel jsem si. „Přiblížili jsme se nechtěně příliš blízko Kameni, a vzhledem k tomu, že jsem oprávněna jednat jménem svého strýce lorda Roberta a tím i celého království Severu, napadlo mne, že bych mohla vykonat zdvořilostní návštěvu u zástupců těchto ostrovů. Jedna z Vašich veslic nám pak laskavě ukázala bezpečnou cestu do přístavu, za což jsem jejímu veliteli velmi vděčná. Snad nám prokáže stejnou laskavost až odsud budeme odplouvat, což hodláme učinit, jakmile si nakoupíme zásoby.“ Udělala malou pauzu. Pohlédl jsem zběžně na Daerona a konečně jsem pocítil trochu uspokojení. Evidentně na Alisii nebyl připravený a poněkud znejistěl. Kdyby nás chytl někde na moři, mohl by dělat co by se mu zlíbilo, ale tady před zástupci místních nemohl jednat tak úplně z pozice síly. „Ehm, totiž tedy ano, mlha na moři je jistě nepříjemná. Snad jsme se poněkud unáhlili, když jsme vás nepovažovali za přátele.“ „Je nepochybně šlechetné od daleké Valyrie, že jí leží na srdci bezpečnost zdejšího lidu, smím-li to tak říci vznešený Daerone. Jak však vidíš, jsme přátelé jak Valyrijského majestátu, tak zdejšího pilného lidu.“ Vykouzlila líbezný úsměv, před kterým Daeron konečně kapituloval a nabídl nám pohostinství Dračího kamene. Naše situace se v tu chvíli jevila o poznání pevnější než před několika minutami. Stále jsem však nespouštěl pozornost z dosud tichého ozbrojeného muže vedle Daerona. Bylo zřejmé, že on se z těch dvou považuje za důležitějšího. A také to, že on o čemkoli jednat nehodlá. „Bratře,“ řekl ke svému společníkovi, „strávil jsi příliš mnoho času ve službách těch kupeckých změkčilců, kteří teď Valyrii vládnou a přes své pupky už nevidí zem, po které chodí. My Targaryeni si bereme co nám náleží, právem ohně a krve.“ „Baelore, jednu loď z Bílého přístavu nemůžeme považovat za ohrožení našich zájmů. Ničeho by nám neprospělo zpronevěřit se zde, poblíž Západozemí, právu hosta.“ „Tak si odveď své hosty do věže a jednej s nimi o čem je ti libo. Ale jen ženu a toho mistra. Tenhle se mi nelíbí.“ I kdybych ho bedlivě nesledoval, věděl bych, že mluví o mě. „Emisarka vznešeného lorda Manderlyho nemůže navštívit cizí tvrz bez osobního strážce,“ namítl mistr Meluzín. „Bojí se snad vznešená emisarka, že by jí v našem skromném hradě čekalo nějaké nebezpečí?“ zeptal se Daeron. „Naši lidé Vám zajistí plné bezpečí, za což přebírám plnou odpovědnost.“ Měl jsem chuť ty drzouny do jednoho nakopat tam, kde to nejvíc bolí, zas ta moje horká hlava. „A tví lidé se snad bojí jednoho Seveřana? Měla jsem jiné představy o síle valyrijské oceli.“ Alisia. Jen na mě letmo pohlédla a věděla, že bych se nemusel udržet. Vždycky věděla, jak využít slabiny protivníka proti němu. Mezi targaryenskými strážnými to mírně zašumělo, nejvíc změn se ale odehrávalo v Baelorově tváři, který zrudnul a napjal se. Ale neřekl nic. Bylo na Daeronovi, aby svou stranu dostal z nepříjemné situace. „Vy, vznešená Alisio, nás doprovodíte do věže našeho prozatímního hradu. A můj bratr a váš strážce půjdou za námi a budou rozprávět jako dva muži meče o svých vítězstvích a bitvách.“ ***** Na meče došlo. Baelor byl příliš sebejistý, příliš rozhodnutý dělat věci podle sebe. Když průvod před námi cestou k vrcholu, kde spočíval malý hrad Kámen s vysokou obytnou věží, obcházel rozeklaná čedičová skaliska nad pobřežím, postavil se náhle proti mně jako socha někde na náměstí. Jeho štít se přemístil ze zad do levé ruky, pravou sahal pro meč. Byla to hra, v níž jediným hráčem byl on, jakoukoli mojí akci snad ani nebral na vědomí. „Pokusil ses mne napadnout. V sebeobraně jsem tě zabil. Bratr si může hledat diplomatické kličky, ale já mám rád přímá a konečná řešení.“ Říkal to spíš sobě než mně. „Kdyby naše sestra Daena nebyla na jeho straně, dávno bych svým změkčilým bratříčkem nakrmil Akulatraxe.“ Nějak jsem věděl, že mluví o drakovi. Na draka jsem ale myslet nemohl. V šermu jsem byl vycvičen dobře, zbrojmistr Mors Hornwood nás proháněl jen co je pravda. Hlídej si postoj, štít, ten štít před sebe, mečem chceš zasáhnout soupeře a ne jeho meč, kolikrát ti mám ještě ukázat ten výpad, vybavilo se mi okamžitě. Ale řečeno upřímně, neměl jsem žádné zkušenosti až na rozhánění pár opilců v Bílém přístavu a nějaké ty chycené lapky. Aspoň jsem nebyl naivní a věděl, co od sebe můžu čekat. Ať mě vezmou Jiní, souboj ještě ani nezačal a už první chyba. „Zapomeň na rodinu, na bohatství, na slávu, všechno co tě musí zajímat je jen tvůj meč a meč soupeře. „Takže se tomu nevyhneme,“ řekl jsem a sáhl za levé rameno. Snad to znělo sebejistě. A trochu jistoty jsem získal, jakmile jsem svůj meč pevně držel v ruce. Žádná okázalost, prostá účelnost. Jsem na něj zvyklý, umím to s ním. Tak je to správně, jen klid a rozvahu. Mám výhodu. Můj meč na jeden a půl ruky je delší než jeho. Mám jen lehký hauberk a spalníř, jsem pohyblivější než on se štítem a plnou zbrojí. Ale první úder přišel tak rychle, že jsem stihl jen taktak jeho směr vychýlit stranou. Targaryen naštěstí razanci úderu přehnal, zřejmě čekal, že mne překvapí, trochu zakolísal a nemohl využít výhodu. Okamžitě se stáhl zpět do obrany, levou polovinou těla natočenou ke mě, štít těsně u ramene. Uvolnit nohy, žádná křeč, slyšel jsem Hornwooda. Váhu na pravé noze, levou dopředu, trochu bokem k němu. Meč, meč nad hlavu, ať můžeš odrážet útoky plnou silou. Druhý výpad. Tentokrát jsem zareagoval mnohem lépe. Tělem doleva, mečem úder vychýlit doprava. Povedlo se přesně. Náhle byl ke mně částečně zády. Rychle naslepo máchl štítem za sebe, mojí ránu zachytil jen tak tak, otočil se aby mohl opět zaútočit, ale to už jsem vedl svůj úder já a mečem se musel vykrýt on. Využil energie mojí rány aby se dostal dál ode mne. Byl vzteklý a vyvedený z míry. Ono to půjde. Ono to půjde. Mám psychickou výhodu, teď klid, chladnou hlavu. Pokusil se opět zaútočit, mnohem opatrněji než před tím. Stále byl natočený štítem ke mně, provedl úder shora a co nejvíc z mé levé strany, abych ho zase neroztočil. Odrazil jsem. Podruhé. Opět. Potřetí. A znovu, s doslova železnou pravidelností. Pokoušel se mě postupně zatlačit k útesu, naštěstí jeho údery vedené stále jednou rukou nebyly tak silné a stáli jsme víceméně tam, kde souboj začal. Jeho obrana byla zatím příliš pevná, pečlivě se kryl, po každém odraženém úderu se stahoval celým tělem i s mečem za úroveň štítu. Naše meče se od sebe několikrát s třeskotem odrazily. Teď, teď špatně odskočil, rychle k němu, provedl jsem mocný úder shora, nastavil mi štít, téměř jsem mu ho vyrazil z ruky. Jsem moc vepředu, tělo skoro nad ním. Pozor, jak jste stojnou nohou k němu, podrazí vám ji a jste na zemi. Ať ho vezmou Jiní. Odrazil se z pravé nohy, levá mířila přesně na moje pravé koleno. Váhu jsem přenesl na poslední chvíli, jinak by mi koleno prokopl. I tak jsem inkasoval pořádný kopanec, odpadl dva kroky nazpátek, Baelor upustil meč, vhodil mi do obličeje hrst prachu, znovu meč zvedl, vzhledem k váze zbroje neuvěřitelně rychle vyskočil ze země a hnal se na mě. Považoval mě za paralyzovaného, nedbal teď na bezpečnost, byl to zběsilý útok. Meč jsem teď držel jen v pravé ruce, levou se snažil očistit si oči. Stihl jsem úder odrazit napravo od sebe, stáli jsme teď velmi blízko, zazmatkoval jsem, měl tělo odkryté, mohl jsem mečem vést úder na ruku nebo nohu, místo toho jsem levou sevřel do pěsti a praštil ho vší silou do čelisti. Ale i to stačilo. Odkýval se na tři kroky, zařval a vyplivl minimálně jeden zub. Krátká přestávka. Oba jsme se zhluboka nadechli. Naše řinčení mečů muselo být slyšet na stovky sáhů, brzy tu bude půl ostrova a hlavně targaryenští vojáci. Musím to skončit rychle. Zmátni soupeře. Udělal jsem úkrok na pravou stranu, Baelor mě kopíroval. Naznačil jsem výpad, chtěl mi nastavit štít, já se prudce smýkl doleva, zareagoval pozdě, mečem se kryl odspodu, já udeřil shora, zazvonění a jeho meč ležel na zemi. Pokusil se udeřit štítem, uskočil jsem, skopl jeho meč ze srázu, udeřil do jeho štítu, ruka mu poklesla, sekl jsem ho přes ni, zavrávoral, udeřil jsem ho jílcem do obličeje a přiložil čepel na jeho krk. Jiní a všichni ostatní, já to vyhrál. Hornwoode, postavím ti pomník. Rozhlédl jsem se. Až teď jsem zjistil, že nejsme vůbec sami. Daeron i s doprovodem, mistr Meluzín, všichni vyjeveně přihlíželi. Alisia, je mezi nimi? Ano, tamhle stojí, za Daeronem, něco povídá a divoce gestikuluje. „Vzdej to, draku, řekni všem ať odstoupí,“ zakřičel jsem Baelorovi do obličeje. Podíval se na mě a pohrdavě se usmál. „Drak se rybě nevzdává.“ Zaklonil hlavu, nabíral dech do plic, nechápal jsem co chce udělat, když náhle se mu z hrdla vyrazil nepřirozený vysoký skřek, který trhal bubínky, a snad se v něm dalo rozpoznat slovo Akulatrax. Zdálo se mi to? Je to svist větru? Ne jako by se zdálky to slovo vracelo, kulá…trá… kulátrá… Akulátrá…, jako krákání nějaké obří vrány. Nejistě jsem pohlédl na nebe. Slunce zapadalo někde nad Západozemím, mraky ozářené zespodu měly rudou barvu. „Bratře to ne, odvolej ho, uznej prohru,“ volal na Baelora Daeron a běžel k nám. „Vždycky jsi byl slaboch, Daerone. Ať tě vezmou Dothrakové. Jsem oheň, jsem krev draka.“ A s těmi slovy narazil krk na můj meč. Z nebe se ozval hrozný řev. ***** Nejspíš by ses nebál ani draka, kdyby letěl okolo lovit nějakou princeznu. Chaos, křik, úprk. Vznešený doprovod obou bratrů, místní, targaryenští vojáci, ti všichni mířili v půlkruhu od pobřežní skály. Zvedal se vítr. Stál jsem tam, s mečem zkrvaveným, poněkud otupělý. Alisia mi visela na rameni, pokoušela se mě vzpamatovat, ale chvíli jí trvalo, než mě vrátila do reality. Zůstali jen Meluzín a Daeron. „Meluzíne, tam, ve stěnách sopky jsou pukliny, vezmi ji tam, schovejte se, rychle.“ „Ty kolohnáte tvrdohlavá, okamžitě pojď se mnou, dneska sis už na hrdinu hrál dost,“ křičela na mě. „Mylady, jdeme, rychle,“ pobízel ji Meluzín. „Pojďte, ukážu vám kde se schovat. Můj bratr byl šílený a jeho drak bez svého pána je naprosto nekontrolovatelný i pro mě.“ „Alisie, běž, až se to přežene, musíš se dostat z ostrova, povědět, co jsi viděla.“ „To by se ti líbilo ty hlavo skopová, ty si klidně umřeš, jen aby ses mě zbavil a ještě o tobě psali trubadúři. Tak to teda ne, buď půjdeš se mnou, nebo já zůstanu s tebou.“ „Nemělas mi říkat, že bych se nebál ani draka, teď vidíš, co se srdci mladých mužů takové řeči nadrobí.“ „Brandone Umbere, paličáku paličatá, přestaň si teď ze mě dělat legraci, tohle je vážná věc. Umírám tu hrůzou a ty si tu stojíš jako by se nedrakovalo.“ „Abys věděla, jsi mnohem statečnější než já, ty se svým drakem bojuješ celý život.“ Chtěla promluvit, ale přikryl jsem jí ústa. „Zní to s podivem, ale přemýšlím,“ řekl jsem. Položil jsem jí prst na ústa, i když dělala, jak je zaražena předchozím výrokem. Ona mi snad věří. Myslet, myslet, to nemůže uškodit. Poznej nepřítele. Využij terén. Útoč, kde tě nečeká. Svist kožených křídel se náhle ozval skoro nad námi. Meluzín s Daeronem se přitiskli pod skalní převis. Popadl jsem Alisii za pas. „Musím si toho šupináče prohlédnout zblízka. Tamhle za tou skálou to vypadá jako dobré místo. Ale teď mě musíš poslechnout na slovo, nebo bude mít drak k dneska k obědu princeznu i železářství.“ Přikývla. Zvedl jsem ji a táhl za blízkou skálu. Byl od ní skutečně dobrý výhled na místo nedávného boje, kde stále ještě ležela Baelorova mrtvola. Doufal jsem, že drak nejprve přistane právě tam. Potřeboval jsem se podívat, s čím mám vlastně tu čest. Tak, jsme tu, Alisii jsem přimáčkl k odvrácené stěně a sám se opatrně vyklonil. Slyšel jsem syčení, pak nějaké klepání a pak dusot. Náhle tam byl, nahnědlá šupinatá hrouda obalená složenými kožnatými křídly. Tělo draka jsem velikostí odhadoval tak vzrostlého pratura, krk byl tlustý jako sloup na nejvyšší arkádě Sněžného septa a dlouhý asi jeden sáh, hlava jako dospělá stínokočka. Byl tedy ještě mladý a ne plně vzrostlý, ale bojovat s ním otevřeně je sebevražda. Jeho pohyby byly plynulé, kůže tlustá. Kdybych měl katapult, asi bych se pokusil přerazit mu střelou kostěné ramenní části předních končetin, naneštěstí katapulty na rozeklaných skalách běžně nebývají. Mečem tu kost ale nepřeseknu, nehledě na to, že jsem si ihned představil, jak by se takový raněný drak musel zmítat. Nejspíš by mě rozmačkal. Krk? Není až tak tlustý, ale má silné šupiny a musela by to být skutečně dobrá rána přeseknout ho najednou. Alisia se na mě tázavě podívala, viděla jak se snažím něco vymyslet. „Něco mě napadlo,“ zašeptal jsem, „ale nechám si to jako poslední možnost.“ Pokývala hlavou. Pak, než jsem ji stačil zarazit, vyklonila se z našeho úkrytu. Akulatrax prozkoumával Baelorovo tělo a nasával vzduch obludně velkými nozdrami. Když jej opět vypouštěl, vyvalilo se z nozder dost páry. Náhle hlavu zaklonil, zařval a z tlamy mu začala stříkat nějaká kapalina. Hned jak se ocitla na volném vzduchu, změnila se v plamen. Alisii ale zaujalo mě něco jiného. Šťouchla do mě a pak ukázala na drakův zátylek. Zapadající slunce svítilo neobyčejně jasně a odráželo se od dračích šupin, které teď vypadaly jako že hrají duhovými barvami. A v tom světle jsem to uviděl. Měl na hlavě kostěné výrůstky přerůstající přes zátylek, ale za nimi, tam bylo slabé místo, které chránily. Malé šupinky, aby mohl dobře hýbat hlavou. Přikývl jsem, že rozumím. Teď jen vyřešit drobnost, jak se dostat k němu a zarazit meč právě tam. Právě teď ale čas na přemýšlení vypršel. Drak zřejmě něco zachytil. Natočil hlavu směrem k nám a jen na poslední chvíli jsme zapadli za převis. Určitě ucítil krev na mém meči, u všech Jiných. A teď dupnutí. Vyráží k nám. Alisia na mě pohlédla trochu zoufalýma očima. Cítil jsem, že se třese. Ale moment, něco mě napadlo. Teď máme šanci. „Necháme ho přijít z téhle strany,“ šeptal jsem, „já to obejdu z druhé, snad se mu dostanu za krk.“ Ty běž co nejdál odsud, když to nevyjde, je po mě.“ Teď se naštěstí nehádala. Přikývla a začali jsme se podél skály opatrně sunout na druhou stranu, než z které se drak blížil. Ještě chvíli, ještě, pomalu. Drakova hlava už byla na úrovni našeho původního úkrytu. „Teď,“ sykl jsem na Alisii a strčil ji za další skálu. Doufal jsem, že odběhne kryta skalami co nejdál. Sám jsem rychle vyrazil zpět k drakovi. Jedna jediná rána, jestli to nevyjde – Jen tvůj meč a drak, zaznělo mi v hlavě. Rychle vpřed, dračí tělo je přede mnou, žhne, až ke mně, prohýbá se a nadouvá, vyhnu se drápům pravé přední končetiny tlustým jak hrot obřího kopí, po těchhle dvou výstupcích se dostanu nad něj, skočím mu na krk… Všichni Jiní na tu skálu. Kámen, na který jsem stoupl, se převážil na jednu stranu a moje noha se po něm svezla. Narazil jsem do skály, rychle se postavil na nohy – ale namísto krku byla proti mně dračí hlava s tlamou obludně rozevřenou. Svalil jsem se na zem, přímo pod dračí hlavu, ze které za odporného sykotu vytryskla kapalina a vzápětí plamen, i když mě nezasáhl, byl tak horký, že jsem se okamžitě cítil jako v jícnu sopky, kůže mě okamžitě začala pálit, slzy ze mi vehnaly do očí, aby je chránily před žárem. Bylo to ale tak rychlé, že tohle jsem si uvědomil až se zpožděním několika okamžiků, během kterých jsem se dokázal zvednout ze země, zvednout meč, který se mi nějakým zázrakem povedlo neupustit a se silou zoufalství máchnout po dračím krku. Meč se mezi šupiny zaryl překvapivě hluboko. Rychle jsem ho vyrval, dračí krk se zazmítala a kdybych nebyl dost rychlý, o meč bych přišel. Z rány se vyřinula černá dračí krev, kouřilo se z ní, drak zařval tak silně, že jsem na chviličku ohluchl, jeho levá přední tlapa s křídlem po mě máchla a zasáhla mě do hrudníku. Kromě toho, že mi náraz skoro vyrazil dech, mě odhodil na blízkou skálu. To mi ovšem zachránilo život, o chvíli později stejným místem proletěl další ohnivý dech. Až potom jsem si uvědomil, že se mi povedlo dračí tlapě nastavit meč v místě, které jsem předtím považoval za příliš silné. A vypadalo to, že se mi skutečně podařilo ji naseknout, drak na ni našlápl a zařval, vlastní váha ho zradila, s hlasitým křupnutím kost praskla a drak dopadl hrudí na zem. To byla ale jen chvilková úleva. Páteř mě nesnesitelně bolela, tělo jsem měl jako v ohni, popadal jsem dech. Jen s největším vypětím se mi povedlo se dopotácet k nějakému blízkému úkrytu. Jako ve snách jsem viděl draka, jak se snaží postavit se zpět na nohy, pokouší se roztáhnout křídla, ale poraněná levá strana ho neposlouchá. Přesto se mu nějak povedlo vstát. Poskočil jednou a byl na půl cestě ke mně. Ztěžka jsem se svalil za skálu a chabě pozvedl meč. Tohle nemůžu vyhrát, došly mi nápady. Drak skočil podruhé a dopadl se zaduněním na zem. Sykot naplnil můj malý úkryt.Mohl bych skočit tamhle a – Ne, nemohl, jsem celý potlučený, sotva se tam doplazím. Dračí hlava se objevila na úrovni skálu, za kterou jsem se ukrýval… „Obludo, podívej se sem.“ Alisia. Co to blázní? Drak otočil hlavou za hlasem – a do očí dostal záblesk slunečního světla odraženého od leštěného Baelorova štítu. Poslední šance. Oslepený drak pohnul hlavou k zemi aby si chránil oči. Sebral jsem poslední zbytek síly, vyskočil na nohy a máchl mečem přesně tam, kde se odhalilo slabé místo na zátylku. Zasáhl jsem. Meč zajel hluboko do masa, musel jsem přeseknout páteř, dračí krk se zlomil, tělo zazmítalo. Bleskově jsem sekl znovu. Hlava se zcela oddělila. Z krku tryskala horká krev proudem, uskočil jsem ale část spršky mě stejně zasáhla. Pálilo to nepředstavitelně, teprve teď jsem si uvědomil, že předchozím nárazem mi drak svým pařátem prosekl kroužkovou košili a kůži, z rány se mi drala vlastní krev, mísila se s dračí a já skoro hořel. Zuřivě jsem ze sebe strhl hauberk, jehož kroužky byly rozpálené, spalníř, a začal si otírat krev. Alisia přiběhla ke mně, utrhla si kus látky ze šatů a přitlačila jej na ránu. Ztěžka jsem si sedl, bez vůle cokoli dělat. Necítil jsem v tu chvíli triumf, neslyšel jsem, co mi Alisia říká, nevnímal její vzlyky. Byl jsem nesmírně unavený, v hlavě mi třeštilo, pálila mě kůže i svaly. Ještě jsem si uvědomil, že se objevil mistr Meluzín a Daeron, pak nějací další lidé, mistr se ke mně sklonil a pak jsem spal a spal, naštěstí ne jako zabitý. ***** Houpání. Vůně dřeva a moře. Pak světlo. V tomhle pořadí se mi vracely smysly. „Nehýbej se, Brandone.“ Byl to hlas mistra Meluzína. Konečně jsem dokázal zaostřit. Dýchám, cítím ruce i nohy. Ukrutně mě bolí, ale cítím je. Můžu s nimi hýbat. „Máš přelámaná dvě žebra, popálenou kůži na rukou a v obličeji, spoustu oděrků, dlouhou ránu přes obličej a z otřesu mozku jsi vyzvracel všechnu stravu za posledních 14 dnů, ale když se nebudeš pár týdnů moc hýbat, mohl bys za chvíli zase bojovat s draky,“ dodal skoro vesele. „Ne, drakům, aspoň pokud jde o mě, nadobro odzvonilo.“ Pokusil jsem se usmát, ale rána v obličeji okamžitě začala pálit. Pohnul jsem hlavou. Na křesle vedle se právě probírala Alisie. Když uviděla, že jsem vzhůru, vyskočila a vyrazila ke mně. Přišlápla si při tom šaty a vysekla krásnou rozplácnutou žábu přímo pod mojí postelí. Elegantně vyskočila, půvabně se uklonila a prohlásila „doufám pánové, že jste se náramně pobavili, toto číslo předvádím každý týden pod Rybonohovou sochou.“ Pokusil jsem se zatleskat a něco takového se mi i povedlo. „Můj hrdino,“ řekla pak a sedla si ke mně na lůžko, „budeš tak neodolatelný až ti zůstanou jizvy, že asi požádám svého strýčínka aby nás oddal, jen co se vrátíme do našeho milovaného Bílého přístavu.“ Pohladila mě po čele a dala mi pusu. „A nezapomněla jsi při tom na něco, mylady krásná šikovná?“ zeptal jsem se tak vesele, jak mi to jazyk dovolil. „Zeptat se ženicha jestli by mě chtěl?“ „No třeba. Jsem plně v tvé moci a takový sňatek by sedal skoro považovat za vynucený. A já myslím, že muži by si měli volit své nastávající stejně svobodně jako ženy.“ Pokusil jsem se opřít si hlavu trochu výše a její ruka mi pod hlavu přidala další polštář. „Vy ženy. Myslíte si, že když vás muž nosí na rukou, pečuje o vás a položí Vám k nohám zabitého draka, že si vás hned chce brát s celou vaší rodinou.“ A okázale jsem pohodil hlavou a vyrazil jsem ze sebe nafrněné „psí“, jak jsem okoukal od Alisie. „Tak aby sis nemyslel, drakobijče. S drakem jsem ti docela pomohla, jinak z tebe byl škvarek, na rukou mě asi ještě chvíli nosit nebudeš a momentálně pečuju já o tebe. A vůbec, až si příště budeš hrát s drakem, vymývej si rány svařeným vínem sám.“ „Seděla u tebe celou dobu, pečovala o tebe a třásla se mnou pokaždé, když jsi se pohnul nebo zasténal,“ postavil se na její stranu mistr Meluzín. Tváří v tvář přesile jsem kapituloval a slíbil Alisii, že ji budu milovat až do konce svého, života, což, jak se zdá, bude navzdory všem očekáváním ještě dlouhá doba tak ať si pak nechodí stěžovat, že už jí to nebaví. Vrátila mi to prohlášením, že si můžu zkusit jí někdy umřít, protože mě pak bude chodit strašit na hřbitov. Nedalo mi to abych se nezeptal, co se stalo na Kameni od té doby, co jsem byl pohroužen ve spánek spravedlivých invalidů. „Seběhla se naše posádka, která vyrazila za námi, hned jak se drak objevil. Meluzín tě ošetřil a pak tě nechal přenést na loď. Daeron byl tak laskavý, že nás nejdříve doprovodil, samozřejmě zcela dobrovolně na loď a nechal poslat pro něco ze svých vzácných hojivých mastí, o které ho mistr Meluzín požádal. Dále byl tak hodný, že nechal uvolnit blokádu a pustil nás na volné moře. S valyrijskou nadvládou nad Kamenem se už zdá se musíme smířit. Mají v plánu postavit tam nový hrad, s věžemi ve tvaru draků. Na můj vkus jsou těmi draky moc posedlí. Povídal něco o tom, že k tomu hodlají použít mocnou magii, já osobně bych k tomu řekla, že bič na zádech otroka má svým způsobem kouzelnou moc. S tím asi nic nezmůžeme, leda bys chtěl pobít všechny draky v Essosu a všechny jejich pány. Ale něco za něco, za jeho laskavost jsem mu prozradila, co jsem se dozvěděla od Maekara, o těch jeho třech vejcích co si odvezl do Pentosu. To by mohlo vznešené Valyrijce na nějakou dobu zabavit rozbroji mezi sebou. Stejně myslím, že Valyrii dřív nebo později stihne zkáza, až se propadne vlastní mocí a vlastními zájmy sama do sebe. Z našeho pohledu doufejme, že to bude spíš dříve než později.“ „Takže jsme nakonec přes všechna Kamenná úskalí uspěli na celé čáře Úzkého moře.“ „Ano, díky nám a našemu bohatství. Máme totiž něco, co je vzácnější než valyrijská ocel.“ „Em, mozek?“ zkusil jsem. „No, jestli myslíš, že je ohromně chytrý si to rozdat s targaryenským dračím rytířem a jeho drakem najednou, tak to jsi nejchytřejší osobní strážce na světě. Ale myslela jsem něco jinýho.“ Sklonila se ke mně a políbila mě. Teprve teď jsem si uvědomil, že mistr Meluzín už tu není. Pohladil jsem jí po vlasech a přitáhl ji k sobě.

The post Povídka č. 13 /2.kolo/ appeared first on Ice & Fire.